Alasdair Bouch: Žiju hraním a je těžké na chvíli přestat

Alasdair Bouch: Žiju hraním a je těžké na chvíli přestat

Je složité jej žánrově zařadit, protože mísí několik stylů, od alternative-folku po hard blues. Tohoto britského zpěváka a skladatele poznáte podle nezaměnitelné barvy hlasu. Do Čech se Alasdair Bouch přistěhoval před devíti lety, vydal zde čtyři alba a pilně se učí česky. Bavili jsme se nejen o jazyce, ale například o jeho vášni k filmu a pochopitelně o muzice.

V Praze žijete 9 let a muzikantem na plný úvazek jste se stal před šesti lety. Znamená to, že jste profíkem díky Praze?

Ne ne. Hraji už dlouho a muzikou si vydělávám od osmnácti let. Byl jsem student a hrál v místním studentském klubu. Přišlo tam 700 lidí a byla to zábava. Napadlo mě: „Hmm, já si tím vážně můžu něco vydělat.“ Později jsem cestoval a chvíli pobýval na Novém Zélandu. Koncertoval jsem každý den v místní hospodě, což mi finančně hodně pomáhalo. Ale až v České republice jsem zjistil, že se hudbou můžu naplno živit.

V nedávném rozhovoru jste označil za svůj druhý český domov Olomouc. Proč zrovna Olomouc?

Díky lidem. Potkal jsem kapelu Two Men, jejichž frontman mě viděl hrát a chtěl mi pomoci zorganizovat nějaké koncerty. Zařídil mi koncert v Uničově, kde jsem tenkrát vystupoval snad poprvé. Vypili jsme tolik zelené, že jsme prostě nemohli něco pokazit, jen se výborně pobavit. A to byl začátek velkého přátelství. Ve finále jsem s některými členy Two Men hrál naživo v Českém rozhlase Olomouc. Miluju to město, místní lidé jsou velmi milí a vstřícní. Pokud bych nebydlel v Praze, žil bych pravděpodobně v Olomouci. Rád se tam vracím.

Kam se ještě rád vracíte?

Víte, jediné, co mi v České republice chybí, je moře. Ve Walesu jsem u moře žil. Takže se rád vracím do Slovinska nebo Chorvatska. Zvlášť Istrie je nádherná. Je tam taková uvolněná atmosféra, úchvatná architektura, skvělé mořské plody... A moře! Můžete se celý den válet na pláži nebo plavat. Ty bláho, dochází mi, že potřebuju prázdniny a odpočinek!

Foto: Studenta

Jak odpočíváte?

Na to jsem ještě nepřišel! Víte, když se zaměstnávám sám, je těžké na chvíli přestat makat. Docela s tím bojuji. Takové ty telefonáty: „Hej, nechceš u nás za dva týdny hrát?“ Jasně, že chci! Nehodlám zmeškat příležitost. Holt z něčeho musím platit účty, a když chci, last-minute koncerty můžou být super přivýdělek. Je náročné říct si: „OK, vypínám na čtrnáct dní mobil a zamknu kytaru do skříně.“ Bez kytary neumím cestovat. Protože pak můžu vejít do jakéhokoliv baru a zeptat se, jestli by nechtěli koncert. Prostě hrajete a pošlete kolovat klobouk. Je to vážně pokušení, kamkoliv jdu, říkám si: „Hmm, hezký bar, třeba tu mají aparaturu na živou muziku.“ Takhle jsem fungoval v Belgii, v Německu.

Hudbou přímo žijete...

Přesně tak! Miluju to, žiju hraním a je těžké tohle na chvíli vypnout. Proto jsem tak dlouho neměl prázdniny. Popravdě opravdu odpočívám jenom s rodinou v Anglii. Ba ne, i v Praze občas. Začal jsem fotografovat. Teprve se učím, ale už miluju focení. Je osvěžující dělat něco kreativního. Takže vezmu foťák a relaxuju. A také čtu a sleduju filmy.

Sledujete je v češtině?

Jasně, když to jde. V době mého příchodu do Česka jsem nakoupil snad všechna dostupná česká DVD s anglickými titulky. Ty za padesát korun. Jenom abych poznal a pochopil vaši kulturu, filmovou historii. Film je jedna z mých velkých vášní.

Omlouváme se, požadovaný obsah nelze zobrazit...

Cítíte se už na sledování bez titulků?

Snažím se. Pohádky chápu bez problémů. Blbé je, když nerozumím důležitému výrazu ve větě. Něco ve stylu: „Poklad je v …..“ Kde sakra je ten poklad?! Což dokáže být trochu frustrující. Ale vážně na tom pracuji, chci se v češtině zdokonalovat. Ale například v rádiu rozumím všemu. Jednoho dne si chci pustit náročnější film bez titulků a všemu rozumět.

Co je na češtině nejtěžší?

Gramatika. Hrozná. (vypálí česky) Jsem perfekcionista a chci mluvit perfektně česky. Jenomže třeba Prague – Praha, v pohodě. Pak ovšem následuje „z Prahy, v Praze“. To je pakárna. Ze začátku pro mě bylo fakt náročné, že slovo Prague může znít tak různě v odlišných formách.

Dočetl jsem se, že jste pescetarián (člověk, který z masa jí pouze ryby, pozn. red.). Co vás k tomu vedlo?

Nikdy by mě nenapadlo, že bych se dokázal vzdát masa. Za mých studentských let jsem musel hospodařit s nízkým rozpočtem. Musel jsem nakupovat nejlevnější věci, včetně masa. Jednoho dne jsem to levné maso uvařil a bylo to vážně nechutné. Řekl jsem si, že zkusím vydržet bez masa týden. Až mě překvapilo, jak to bylo lehké! Z týdne bylo čtrnáct dní, měsíc... Zjistil jsem, že maso nepotřebuji. Cítil jsem se zdravěji. Ale nedokázal jsem se vzdát ryb. Má to důležitý důvod: Jím jen to, co bych zvládl vlastnoručně zabít. Ryby ano, ale třeba prase nebo krávu, to ne.

Foto: Studenta

Zpátky k muzice. Jaký je váš nejsilnější zážitek?

Hmm, docela jste mě zaskočil, to musím promyslet... Moje muzika je velmi osobní, emocionální. Má kořeny v mých zážitcích a zkušenostech. Jakmile na ni lidé reagují, je to velká pocta. Jeden z těchto momentů byl můj poslední koncert s mou první kapelou. Hráli jsme v největších prostorách v severním Walesu. Vyprodáno. Všiml jsem si, že první řada zpívá moje písničky! Hodně mě to vzalo, dotyční chodili na tolik koncertů, že znali texty! Uronil jsem slzu.

Relativně nedávno jste vydal čtvrté album „Go Forth!“. Co od vás můžeme dál očekávat?

Já ještě ani neměl křest té desky! To bych vážně chtěl, pokud najdu to správné místo. Navíc už nahrávám páté album, které bude rockovější. A pochopitelně budu hodně koncertovat. K tomu ještě spolupracuju na vedlejším projektu s Ondřejem Galuškou z Eggnoise. Sice jsme v začátcích, ale moc se těším, protože Ondra je ohromně talentovaný muzikant. Také zanedlouho vyjde film Prahala, v němž jsem si zahrál s Vicou Kerekes. Ona ztvárnila kadeřnici, do níž se zamiluje hlavní hrdina. A já hraju v jeho kapele.

Mluvíte v něm česky?

Haha, nemluvím. Díky bohu pro vás! Je to mezinárodní film, mluví se italsky, česky, anglicky, snad i francouzsky. Pro Čechy tam bude hodně titulků.

Jak probíhal rozhovor

S Alasdairem jsme se na termínu domluvili rychle a bez problémů. Sešli jsme se v Havlíčkových sadech, sedli na trávu a skoro hodinu si povídali. Poprosil mě, abych se neptal, proč miluje Prahu a co jej hudebně ovlivnilo, protože tyto otázky mu kladou v každém rozhovoru. Odpovídal velice obsáhle a s rozmyslem, občas mezi angličtinou prohodil české slovíčko. Když jsem mu říkal, že se blíží poslední otázka, vypálil „Máme čas!“ Byla radost s ním mluvit.

Zjistěte o něm víc:

www.reverbnation.com/alasdairbouch

www.facebook.com/alasdairbouch

Foto: Studenta

Speciální poděkování Elize Roth za zprostředkování.

Text: Vojtěch Povejšil

Foto: Michal Mecner, Honzi Foltan

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější