reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

Herec Tomáš Dianiška: Z elektrotechniky rovnou do divadla

03.11.2017 / Kultura

Že se hercem může stát i student elektrotechniky, potvrzuje Tomáš Dianiška, vysoký blonďák s modrýma očima, který má za sebou nejen nespočet odehraných divadelních rolí, ale také napsaných her. Mladí herci to podle něj v branži mají snadnější než ti starší, často jim ale chybí zkušenosti, což zbytečně brzdí jejich potenciál.  

Tomáši, jak ses k herectví dostal?  

Začal jsem vlastně až ve čtyřiadvaceti letech, jiní začínají mnohem dřív. Se mnou to ale bylo složitější. Původně jsem totiž vystudoval střední elektrotechnickou školu, což byl obor úplně mimo to, co jsem chtěl dělat. A až potom jsem šel na DAMU. Začátky sice byly těžké, ale starší kolegové mi pomáhali a dávali mi rady. Pak jsem začal dělat vlastní inscenace a psát hry, a nejen díky tomu mě teď kolegové víc berou a mám u nich větší respekt. A už nejsem nejmladší, což taky pomáhá. (smích)

Z elektrotechnika hercem? To je docela obrat. 

Na střední mě přihlásili rodiče, protože nevěděli, co se mnou, a já jsem taky v té době nevěděl, co bych chtěl dělat. Pamatuju si jen, že mě vždycky bavilo vytvářet filmy a na střední škole byl obor s názvem Obrazová technika, ve kterém jsme si hráli s kamerami. Nakonec jsem ale stejně musel pájkou dělat elektrické obvody a asi po dvou týdnech jsem zjistil, že mě to fakt ale hrozně nebaví. Tak nějak náhodou mě tehdy napadlo, že bych mohl být herec. 

Tomáš Dianiška

... původně vystudoval střední elektrotechnickou školu, v roce 2008 ale absolvoval herectví na činoherní katedře DAMU. Po ukončení studií nastoupil do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil více než třicet postav a kde také založil proslulé Divadlo F. X. Kalby, ve kterém se zaměřuje na témata blízká generaci Y, neboli mileniálům. Od roku 2014 je Tomáš členem pražského Divadla pod Palmovkou a je také držitelem Ceny divadelních kritiků jako Talent 2016.

Jak se prosazuje mladým hercům? Obecně to mívají mladí lidé na začátku kariéry docela těžké.

U herců je to přece jen možná trochu jiné. Mladí herci jsou totiž víc obsazovaní. Je to především tím, že ve většině divadelních her jsou hlavní postavy vždycky mladé. To mladí řeší vztahy a různá aktuální témata toho věku. 

Nevýhodu obsazování mladých herců ale vidím v jejich nepříliš velké zkušenosti s hraním. Mně konkrétně pomohlo, že jsem začínal v Liberci a měl jsem tam šest premiér do roka, což je hodně. Odehrál jsem víc než třicet rolí, a byť to byla makačka, dost mě to posunulo dál. 

Někdy totiž mladí nezkušení herci zbytečně moc řeší, jak mají roli zahrát, jak by to mělo být správně. Já uznávám přístup tak trochu se na to vykašlat a důvěřovat si, že to prostě nějak dopadne. Co je ale hlavní – hraní musí bavit. Pokud to herec nemiluje, po pár letech ho to přestane bavit. 

Kromě hraní také píšeš hry. Kde nacházíš inspiraci?

Nikdy jsem psaní neplánoval. Začalo to díky mému angažmá v Liberci, kdy jsem jen tak ze srandy udělal představení o Facebooku s názvem Googling and Fucking. Mělo velký úspěch a lidé chtěli více inscenací, tak jsem se do toho pustil. A témata? Nejčastěji píšu komedie pro mladé. Mou cílovou skupinou jsou diváci 20 až 30 let, tedy miléniálové, a témata mě vždycky tak nějak napadnou. Nikdy nepíšu o tématech, co neznám, ale naopak o tom, k čemu můžu něco říct, a o věcech, co mě zajímají. I tím, že se zaměřuji na komedie, si vlastně z těch her samotných dělám legraci a jen málokdy do nich proklouzne i něco závažného. Teď třeba chystám představení Pusťte Donnu k maturitě, což je taková slavná hláška z Beverly Hills 902 10. Bude to tedy návrat do devadesátek, do mého dětství.

Baví tě víc hrát, nebo psát? 

Víc mě baví hraní, protože při psaní má člověk větší zodpovědnost. Vždycky se bojím, jestli se to bude líbit, jestli to někoho zaujme. Je to taková samotářská práce – sedím doma u kompu a píšu. Hraní je větší zábava, probíhá v kolektivu a je to na bedrech režiséra. Je to jednodušší. Když píšu, pořád na to musím myslet. Hraní si uhlídám tak, že se jím zabývám naplno během zkoušek, a do té doby mám volno. Jo, a deadliny mě u psaní ničí… Už teď mám zpoždění se třemi hrami. U herectví deadliny nejsou.

Co je podle tebe na herecké kariéře nejtěžší? 

Nejspíš to hraní samotné. Zahrát něco pravdivě, autenticky. Je hrozně jednoduché to přepálit. Je důležité najít tu míru, aby to nebylo bez energie, nebo naopak aby v tom nebylo moc. Lidi si často myslí, že nejhorší je se naučit text, ale to je paradoxně nejvíc easy, tím ta práce jen začíná. Nesmí to být celé zkrátka povrchní. Diváci to jednoduše odhalí. 

Text: Pavlína Doležalová
Foto: Divadlo pod Palmovkou

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama