Jak stíhat školu, podnikání a neziskovku? Stačí k tomu papír a tužka, říká Tomáš Paulus

Jak stíhat školu, podnikání a neziskovku? Stačí k tomu papír a tužka, říká Tomáš Paulus

Stereotyp introvertního ajťáka schovaného jen za počítačem rozbil tento třiadvacetiletý student už na střední škole. Tehdy spolu s dalšími dvěma parťáky založil neziskovou organizaci Preventista.sk, která na slovenských základních a středních školách šíří osvětu o IT kriminalitě a informační bezpečnosti. To ale není všechno, co Tomáš Paulus od střední školy stihl. Začal studovat na Fakultě informačních technologií VUT v Brně a s kamarády založil firmu Flow+Up. Jak je možné, že toho tolik zvládá? „Jednoduše si všechno napíšu na papír. A pak si užívám, když to můžu škrtnout,“ usmívá se.

Poslední rok jsi většinu času strávil ve firmě Flow+Up, která pomáhá firmám dotahovat jejich vlastní projekty do zdárného konce nebo třeba navrhuje software na míru. Sídlí v Jihomoravském inovačním centru (JIC). Cítíte nějaký rozdíl v tom, že nemáte kanceláře sami, ale naopak pracujete v prostředí, které podporuje začínající podnikatele?

Určitě to rozdíl je. Vždycky totiž víme, na koho se obrátit. Když potřebujeme copywritera, tak stačí vyběhnout o patro nahoru. Pokud chceme něco probrat s právníkem, přejdeme přes chodbu. Jsou tu firmy, se kterými se dobře známe a víme, že pokud nebudeme stíhat, můžeme za nimi přijít. Nebo se s nimi můžeme kdykoli o čemkoli poradit. A to je super.

V začátcích vašeho podnikání vám pomohl JIC STARCUBE, tříměsíční intenzivní program, který je určený pro začínající startupy. V čem vás ovlivnil nejvíc?

Asi v tom, že jsme přišli jako parta kamarádů a odešli jako fungující firma. Naučili nás od všeho trochu – plánovat, starat se o prodeje nebo marketing. Dovedli nás k tomu, abychom se k našemu businessu postavili zodpovědněji. Během JIC STARCUBE jsme se viděli opravdu každý den, kluci tam dokonce někdy i přespávali.

Neměli jste pak trošku ponorku?

Trochu ano, ale jen v posledních dvou týdnech. Ale v porovnání s některými ostatními týmy jsme na tom byli ještě dobře, protože jsme spolu byli zvyklí trávit spoustu času z dřívějška.

V JIC máte kancelář polepenou plakáty, která působí jako hodně startupové prostředí. Užíváte si to?

My o sobě jako o startupu nemluvíme. Dneska se totiž za startup považuje skoro každý, i někdo, kdo si založí kavárnu. Jsme mladá a rychle se rozvíjející firma. Takže teď pracujeme v takovém řekněme „You only live once“ stylu. Třeba když je potřeba něco koupit, prostě se zvedneme a jdeme to koupit. Zároveň ale zjišťujeme, že čím déle firma funguje a čím víc nás je, tím obtížněji jde všechno řídit. Takže už musíme trochu tlumit tady ten bláznivý styl a přemýšlíme nad tím, co se bude dít dál.

Tomáš Paulus

Tomáš Paulus studuje Fakultu informačních technologií na Vysokém učením technickém v Brně. Ještě na střední škole se začal věnovat osvětě ohledně prevence IT kriminality. Podílel se také na několika knihách o tom, jak se s nástrahami internetu vypořádat. V roce 2016 prošel nejdéle v České republice fungujícím akcelerátorem JIC STARCUBE, ve kterém s partou kamarádu založili projekt Flow+Up.

Ve světě je nejvíce slyšet o IT startupech. Ať už se jedná o Twitter, Instagram nebo třeba jeden z nejúspěšnějších českých startupů vůbec Kiwi.com, který je stejně jako vy z Brna. Proč je v současné době nejsnazší udělat díru do světa právě v IT?

Kvůli tomu, že jak lidstvo dospívá, tak leniví. Snažíme se cpát technologie úplně do všeho. Tak to bude pokračovat i v budoucnu a pořád budou zapotřebí lidi, kteří budou ono umění ovládat. Je sice hodně lidí, kteří dělají development, ale zároveň je pořád málo těch, kteří nejsou kodéry, ale reálnými programátory. To znamená, že přemýšlejí nad novými věcmi a snaží se něco vymyslet jinak, než tomu bylo doposud. Takoví lidé stále chybí, proto jde podnikání v IT oblasti nejsnáze.

Ne každý člověk se ale k podnikání v IT oboru hodí. Kterým ajťákům bys doporučil rozjet vlastní projekt?

Asi někomu, kdo má nápad, kterým může něco změnit. Vzniká totiž spousta firem, které jen kopírují nápady ze zahraničí, a to od takových společností, které je zase okopírovaly jinde. Jen je trochu jinak zabalí, ale nepřinesou nic nového. Jsou to jen další „coding monkeys“, kterým hodíte banán spolu se zadáním, a ony podle něj postupují. Ale skutečné inovace trošku chybí. Určitě by tak měl do vlastního businessu jít někdo, kdo má lidem co přinést.

Zabýváš se IT bezpečností v neziskovce Preventista.sk, která vydala už dvě knihy o prevenci kyberzločinu a se kterou organizuješ přednášky na slovenských základních a středních školách.  Jak takto mladí lidé reagují, když jim vyprávíte o tom, jak nebezpečné můžou být třeba sociální sítě?

Když říkáme teorii, tak jsou znudění. Jakmile ale uvedeme konkrétní příklady z praxe, tak vždycky zpozorní. Zjistí totiž, že si někdo opravdu vzal život kvůli tomu, že ho kyberšikanovali. Nebo že někdo spáchal sebevraždu kvůli nevhodným fotkám, které bývalý přítel zveřejnil. Až toto jsou věci, které nutí mladé lidi se zamyslet. Když jim řeknu, že se někdo může dozvědět heslo do jejich mailu, nezajímá je to. Neuvědomují si, že k němu mají připojených dalších sto služeb.

Proč si myslíš, že je nějaká kyberbezpečnost moc nezajímá?

Protože jsou lenošní. Řeknou si, že se jim přece nemůže nic stát. Přitom vidíme, že dneska se může někdo dostat i k datům tak velkých společností, jako je třeba Yahoo. Pokud mi chce někdo ublížit, dá si záležet na tom, aby se dostal k co nejvíce informacím o mé osobě. Začíná to mailovou adresou, pak třeba najde mé telefonní číslo a pokračuje to dál. Může si zjistit kompletně všechno. Mně se třeba nedávno podařilo na webu proklikat ke svému rodnému číslu. Ale lidé si prostě takováto rizika neuvědomují.

Foto: Studenta

Možná si jen řeknou, co může někdo získat tím, že uvidí můj účet na Instagramu…

Představ si, že chodíš běhat každý druhý den a na Instagram po každém běhání nahraješ fotku. A ještě tagneš, kde přesně běháváš, takže není problém tě tam potkat. Pak se může stát něco podobného, jako nedávno v Americe. Žena šla výjimečně běhat sama, někdo ji přepadl a zavraždil. A to jen kvůli tomu, že se otagovala na webu.

Vraťme se zpátky k tomu, co všechno stíháš: studium, práci i osvětové aktivity. Máš pro podobné hyperaktivní studenty nějaký tip, jak to vše skloubit a ještě si užívat studentského života?

Já asi nejsem úplně dobrý příklad, jak se má něco dělat. Buď mám totiž všechno hotové dopředu, nebo naopak vše dokončuji pět minut před deadlinem. Ale hodně mi pomohlo, když jsem si vše začal psát na obyčejný papír. Papír totiž nelže. Co mám na papíře, to udělám. A pak si užívám, když to můžu škrtnout. Důležité jsou taky priority, nevěnovat se něčemu, co má deadline až za tři týdny, ale dělat to, co má být hotové za týden. Studentského života jsem si ale užíval asi jen prvního půl roku v prváku.

Nestýská se ti po něm někdy? Po studentském životě, kdy tě kromě školy moc věcí netrápí?

Občas ano, ale pak si řeknu, že odpočívat budu, až budu starší. A tím nemyslím až v důchodu. Znám kupu lidí, kteří prvních deset roků aktivního života dřeli jako koně a až potom trochu zvolnili a užívali si peníze i čas, co ztratili předtím.

Článek vznikl ve spolupráci s JIC.

Text: Nikola Jakubová

Foto: JIC

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější