Po nastoupení na Vysokou školu hotelovou jsem si vytyčil prostor, ve kterém se budu pohybovat. Byl to prostor, ve kterém jsou lidé. Chci s lidmi komunikovat, věnovat se jim, vykouzlit jim úsměv na tváři. Začal jsem dělat barmana v nově rozjetém podniku. Jelikož mám barmanské kurzy a zkušenosti za barem, není to pro mě problém.
Již od začátku jsem postřehl, že jsem nejvíce pracovitý, nejvíce se lidem věnuji a mám největší dýška. A co se moc nestává, dokázala si toho všimnout i majitelka. Tím pádem jsem se po tříměsíční zkušenosti stal hlavním barmanem baru. Vystoupil jsem na další schůdek vstříc manažerské budoucnosti. Začal jsem mít větší pravomoc a zodpovědnost. To mě žene kupředu. Školení jsem nebral tak, že se něco naučím. Školení beru tak, že mi někdo zkušený ukazuje, jak budu jako zkušený učit ostatní!
Praxe – to nejdůležitější
Jako profesionál musím znát praxi servisu v prestižním prostředí. Nastoupil jsem do pětihvězdičkového hotelu v centru Prahy jako číšník. Je to skvělá zkušenost, kterou by měl zažít každý profesionál mířící vysoko. Pracuji zde dodnes a učím se novým věcem každým dnem.
Díky pracovitosti jsem dostal v kompetenci bar v Modřanském sídlišti. Peter's BAR. S kamarádem jsme provozovatelé baru se vším všudy. Od majitele jsme dostali klíče a tím to pro něj haslo. „Tady máte bar a dělejte si s ním, co chcete. Chci ale vidět, jak to jede!“ Chopil jsem se příležitosti. Vymyslel jsem svůj vlastní koktejl, začal dělat akce, hosty přetahovat od konkurence. Všichni se vracejí. Je to o přístupu.
Přítelkyně pracuje v hotelu Astra ve Strašnicích. Občas pro ni přijedu autem, když mám čas. Otevřeli tam novou kavárnu Café Astra přímo v hotelu. Při čekání na konec směny jsem si objednal kávu. „Jedno espresso, prosím.“ Po chvíli dostávám espresso lungo a nejsem šťast- ný. Prochází ředitelka hotelu a chválí mě s úsměvem, že jim dělám tržbu. Očividně jim to moc nejde. Mají prázdno. Odvětím: „Moc se mi platit nechce za špatně připravenou kávu, ale budiž.“
V tu chvíli se začala zajímat, co je špatně. Odpověděl jsem, že jsem si objednal espresso a ne espresso lungo. Odešla do kanceláře. O týden později mi zvoní telefon, volá přítelkyně: „Ahoj zlato, paní ředitelka se ptá, jestli bys mohl přijet a naučit ji kávu, nepřišla jí brigádnice na kavárnu.“ Cítím příležitost.
Bylo úterý. Přijedu tam, vlezu si za bar a jsem doma. Melu a melu (jak kávu tak i pusou), vysvětluji, co patří kam, co se mačká, co je důležité a poté dokonce zkouším ředitelku hotelu z dělání kávy. Milovala mě, můj přístup, děkovala, že to mám u ní. Měl. A věděl jsem to. V pátek jsem vpadl k ní do kanceláře a řekl jsem, že jsem v gastronomii zkušený, jak si jistě všimla, a že toho na ni je včetně kavárny hodně. Nabídl jsem jí, že budu provozovat kavárnu. Bez mrknutí oka s tím souhlasila. Takto se využívá příležitost.
Po schůzce s majitelem celého hotelu jsem vyšel ven jako vítěz. Jsem provozní kavárny a přeskakuji více schodů, než bych si dokázal představit. Ale moje schody jsou ještě vysoké, musím pokračovat. Držte mi palce a pamatujte:
Využívejte příležitostí, pracujte, suňte se dál. Háčkujte se. To, že máte diplom, je všem jedno. Musíme ukázat, že to umíte a pak ukážete diplom!
Text: Aleš Svoboda pro Kredit - Časopis studentů Vysoké školy hotelové
Foto: ilustrační - pixabay.com
