V posledních letech jste se hodně zasazoval o zrušení komunistické strany, jaký jste k ní měl vztah před oním rokem 1989?
První dojmy a reakce vždy vznikají od vašeho nejbližšího okolí a u mě to nebylo jiné. Otec byl svazák, pak komunista, ale po roce 1968 se to u něj zlomilo. Nesouhlasil se vstupem vojsk, a byl tak odsunut na druhou kolej. Nesměl přednášet, stranou ho dali také ve vědeckém ústavu, kde pracoval. Já, protože jsem hodně racionální, tak jsem se snažil přijít na to, zda to otec třeba jen špatně nepochopil, jestli na tom komunismu něco není. Došel jsem ale k tomu, že opravdu ne!

Jaký byl vlastně váš život před sametovou revolucí?
V roce 1982 jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, odkud mě vyhodili. V roce 1986 jsem se dostal na divadelní akademii. V té době se mě držela snaha stavět se proti věcem, které se mi nelíbí. Začali jsme vydávat časopis Kavárna A.F.F.A., později velmi kritický k režimu. Já tuhle snahu měl již dříve, ale právě proto mě z pedagogické vyhodili. Na DAMU to byl úplně jiný svět, bylo to mnohem volnější.

Kavárna se nakonec stala takovým průkopnickým časopisem mezi studenty, je to tak?
Určitě a bylo to především tou specifickou atmosférou na naší fakultě. Na jaře roku 1989 se nám podařilo na Staroměstském náměstí založit STIS neboli Studentské tiskové a informační středisko, které bylo kryté městským výborem SSM a zaštiťovalo více studentských časopisů.

Martin Mejstřík
Narodil se 30. května 1962, studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze, odkud byl vyloučen z politických důvodů. Jako student DAMU patřil v roce 1989 k hlavním postavám studentského protestního hnutí. O rok později byl jmenován vládním zmocněncem pro zestátnění majetku ÚV SSM. V 90. letech pracoval jako novinář. Roku 1998 se stal zastupitelem Prahy 1. Byl jedním ze signatářů iniciativy Děkujeme, odejděte! Mezi lety 1999–2002 byl zaměstnán jako správce domu a zahradní dělník na pražském Petříně. V roce 2002 úspěšně kandidoval do Senátu za Cestu změny.

V čem byla hlavní změna nově vydávaných studentských časopisů oproti těm běžným?
Ty klasické byly plné žvástů a ideologických frází, což Kavárna prolomila. Samozřejmě nebyla vydávaná s myšlenkou, že zrušíme komunisty, to snad nikoho ani nenapadlo. Byli jsme zkrátka mladí, chtěli jsme to vydávat bez zákazů. Snažili jsme se, aby mohly být ty časopisy celorepublikové nebo alespoň celopražské, ale v té době to nebylo možné, a tak jsme se scházeli se studenty z jiných fakult a v podstatě se s nimi podíleli na chodu dalších časopisů potajmu, protože navenek měly vystupovat vždy jen na půdě v zájmu té které fakulty.

K čemu bylo nejvíce nápomocné Studentské tiskové a informační středisko?
STIS nejvíce napomáhal k setkávání studentů z různých fakult, kteří vydávali, chtěli vydávat nebo se nějak podílet na vydávání časopisů a dalších věcí. Studenti si tam mohli pročítat ty naše časopisy, které se ale i bez toho mezi nimi dost šířily. Ale ani STISu se nepodařilo zabránit silné cenzuře, na jejímž základě byla řada čísel studentských časopisů zakázána.

Vy jste se angažoval v časopise Kavárna A.F.F.A., ve STISu a rovněž v Městské vysokoškolské radě SSM – Socialistickém svazu mládeže, který byl oficiálním orgánem. Jaký jste měl k němu vztah?
SSM organizačně zastřešovalo většinu mladých lidí v celé zemi. Ať to byli žáci (pionýr), studenti, dělníci, pracující ve službách, družstvech nebo v závodech.  Členství bylo v podstatě až do konce 80. let povinné – přihlíželo se k tomu například při přijímacích zkouškách na VŠ. Seš v SSM? Dobrý. Nejseš? Máš smůlu. Ale nebyli tam všichni. Problém nastal, chtěl-li jste něco dělat. Výstavy, divadlo, koncert, časopis. Pak nebylo jiné cesty. Buď do podzemí, nebo přes SSM. Nutno ale říct, že se vysokoškolskou část SSM podařilo na jaře 1989 výrazně radikalizovat. Byli to vysokoškoláci, normální mladí lidé, nezasažení traumatem 68. roku, kteří chtěli změny. Aparátčíků byla drtivá menšina.

Takže se jednalo o takovou samostatnou složku vysokoškolských studentů SSM?
To mělo dvě roviny. Jednak vysokoškoláci tvořili zvláštní, v jistém smyslu samostatnou větev toho hlavního kmene SSM. Ve STISu jsme pracovali na tom, že se od SSM odřízneme úplně. Ta druhá rovina, to byla radikálnost pražských studentů. Byli jsme mnohem radikálnější než zbytek republiky. To byl také jeden z důvodů, proč na Albertov přišlo tolik lidí, hodně je ta doba štvala a pražské SSM bylo jako papiňák před výbuchem.

Jak už jste zmínil, přišel 17. listopad a předem dohodnutá demonstrace na Albertově, k uctění padesátiletého výročí uzavření vysokých škol nacisty. Dalo se tušit, že se tam sejde tak početný dav studentů?
O naše odhady tak ani nešlo, v první řadě bylo důležité, že jsme byli hodně podceňováni disentem a komunisty. Oni neměli velký přehled, protože jsme časopisy vydávali pouze lokálně a kolem toho radikálního jádra byla jen hrstka lidí. Zvenčí se zdálo, že nejsme v ničem zajímavou, silnou sociální skupinou. Neměli jsme v podstatě žádnou moc, scházeli se po stovkách a najednou přišel ten Albertov. To komunisté, ale i disent hodně podcenili. Radikalizaci mezi studenty, jejich odhodlání, vývoj na vysokých školách úplně zaspali.

S jakými pocity jste tehdy na Albertov šel?
Měl jsem strach, že se nás tam sejde málo. Přece jen do té doby, vyjma časopisů a studentských fór, nevyvíjeli studenti žádné aktivity, takže jsem měl představu, že nás tam bude tak pět set. Někteří sice věřili, že nás tam bude víc, ale když jsme tu masu pak viděli, byl to pro nás skutečně šok.

Průvod se měl následně vydat na Vyšehrad, ale podle mnoha svědků z počátku mířil do centra.
Všechny to tak nějak přirozeně táhlo k Václavskému náměstí, kde bylo těžiště všech pražských událostí, bylo to jako magnet. Na druhou stranu jsme se ale snažili zachovat tu trasu na Vyšehrad, protože jsme nechtěli dávat záminku k nějakému zásahu.

To se nakonec skutečně povedlo a průvod, i když nakonec stejně zamířil do centra, šel nejdříve na Vyšehrad.
A myslím si, že to byla velmi důležitá zastávka, kde se ten dav na několik minut zklidnil, zapalovaly se svíčky, zazpívala se hymna… Ta kontenplativní atmosféra na Vyšehradě, to ticho, tlumený šepot, to bylo jako modlitba. Všichni jsme cítili ve vzduchu, že je před námi něco důležitého. Jen nikdo z nás netušil co. Když se pak celá ta masa vydala opět směrem k Václaváku, začala se chovat jako skutečně silná a sebevědomá demonstrace plná euforie. Vykřikovala se různá protirežimní hesla, zpívaly se písně, lidé vycházeli z domů, z tramvají a přidávali se k nám.

Často se hovoří o tom, že následný průvod byl plánovanými uzavírkami Státní bezpečností cíleně zaveden do Národní ulice, kde došlo k jeho následnému obklíčení. Skutečně věříte, že to mohlo být takto plánované?
Vím, že se o tom často hovoří tak, že nás tam zavedli úmyslně, ale já si to nemyslím. Jsem přesvědčený, že ten směr toho davu přes Národní byl naprosto přirozený.

Když demonstrace dorazila k Národní třídě, dál nebyla puštěná a dav se stlačoval ze zadních řad. Vy, jako jeden z hlavních pořadatelů, jste asi musel začít jednat. Co jste v těchto chvílích dělal?
Já byl v tom obklíčeném kotli v zadních řadách u Národního divadla. Když jsem viděl, jak všichni začínají být nervózní, že to vlastně nejde ani dopředu, ani dozadu, tak jsem se snažil najít policejního velitele. Někdo mě poslal k Máji neboli k dnešnímu Tescu, ale když jsem tam došel, tak atmosféra byla už natolik vypjatá, že se se mnou nikdo nebavil.

Takže během několika chvil se změnila ta euforická nálada v silnou nervozitu, co se bude dít?
To nebyla chvíle. Pokud si vzpomínám, k tomu překlopení z euforie do strachu a rozjitřenosti došlo během více než hodiny, co nás drželi v obklíčení. Chápu samozřejmě nervozitu demonstrantů, kteří byli chyceni do pasti, ale netuším, proč byli nervózní i ti policisté. Předpokládal jsem, že jsou to profesionálové. Navíc je nikdo nešťouchal, neprovokoval, ani ta hesla nebyla nijak agresivní. Lidé měli holé ruce, přední řady seděly na zemi – jasné gesto, symbol – my se nechceme prát. Vůbec nerozumím, proč zaútočili. S odstupem jsem došel k tomu, že následný masakr byl promyšleným aktem vládnoucí KSČ. Nebo některých jejích složek.

Pokud se nepletu, tak vy jste ještě před vypuknutím těch nepokojů běžel do Obecního domu, kde byla předem dohodnutá schůzka?
V Obecním domě byla svolána tisková konference, kde měli být čeští i zahraniční novináři a další lidé v čele s Martinem Ulčákem, tehdejším předsedou MV SSM. Když jsem tam přiběhl, většina z nich byla úplně v pohodě a to mě docela naštvalo. Na Národní se schylovalo k pěkné řeži a oni si tady jen tak seděli. Tenkrát mě Ulčák uklidňoval tím, že se Štěpánem (Pozn. autora: vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze a člen předsednictva Ústředního výboru KSČ) mluvil, a že proti studentům zasahovat nebudou. Já z toho ale pochopil, že s ním mluvil před půl hodinou, ne ráno, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Vrátil jste se pak ještě na Národní třídu?
Téměř okamžitě. V Obecním domě jsem byl asi deset minut, seběhlo se to velmi rychle. Když jsem se tam vrátil, tak už to celé bylo v pohybu. Dostal jsem se do davu, který byl vytlačován z toho obklíčení a formoval se za zády policistů. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se nám podaří je zezadu prolomit, ale nakonec policejní kordony posílily, otočily se proti nám a my pak utekli na Můstek, kde jsme se roztrhli všemi směry. Později jsme se pak sbírali na místech, o kterých jsme věděli, že tam zkrátka někoho z nás potkáme. Jedním takovým byla kavárna Slavie.

V následných hodinách jste se tedy mezi sebou dohodli, že půjdete do stávky a obsadíte školy?
Bylo to bezprostředně po masakru. Před tou Slavií. My s tím samozřejmě neměli žádné zkušenosti, ale věděli jsme, že půjdeme do okupační stávky a v těch školách se zavřeme. DAMU přece jen byla malá škola. Všichni jsme se tam znali a byli oproti jiným fakultám hodně vpředu. Ono něco jiného bylo stávkovat třeba na ČVUT, která měla obrovské fakulty.

Jaká byla ta prvotní snaha vás radikálních studentů?
My jsme se především upřímně snažili o přímý dialog s mocí, což jsme mysleli, že by mohlo jít přes SSM. Po tom masakru na Národní třídě jsme se už však bavit nechtěli a v podstatě ani nemohli. Viděli jsme desítky zraněných, i holek, ženských, starých lidí, kteří se tam přichomýtli. My, kdo jsme to zažili, jsme byli přesvědčeni, že byli i mrtví. Ono se o tom už moc nemluví. Všechno přikryl „samet“. Ale bylo tam na 600 zraněných! Z toho asi 50 těžce, s doživotními následky. Martina Šmída nakonec vysvětlili, byla to pravděpodobně provokace StB (Pozn. autora: Martin Šmíd byl student, o jehož smrti se během demonstrace rozšířila později vyvrácená zpráva), ale hovořilo se i o jednom až třech podivných úmrtích mladých lidí, kdy byla těla po 17. listopadu narychlo zpopelněna. Když vše utichlo, věděli jsme jediné – s touto mocí už žádný dialog vést nemůžeme a nebudeme.

Měli jste nějaké plány pro krizové situace, jako byla například ta na Národní třídě?
Po zahájení okupační stávky jsme měli každý ze stávkového výboru svého zástupce, který byl připraven nás v případě internace nahradit. Měli jsme zmapované únikové cesty po střechách a podobně.

Čekal jste, jak rychlý spád naberou ty události po 17. listopadu?
To nemohl tušit nikdo, ovšem pokud jde o mou osobu, tak já chtěl právě po tom 17. listopadu s těmi svými aktivitami skončit. Byl jsem ve čtvrťáku, byl pravý čas, abych se začal škole skutečně věnovat. Měl jsem v plánu konečně dokončit diplomku. Docela jsem se těšil, až ten 17. listopad bude za námi, já předám štafetu dalším lidem a odejdu.

Jenže ten revoluční proud, který byl na Národní třídě odstartován, šlo asi jen těžko zastavit, že?
Hned druhý den v sobotu byla demonstrace na Václavském náměstí. Vyhlašoval jsem tam stávku Akademie múzických umění, všude kamery zahraničních štábů a Pavel Žáček ze žurnalistiky, který tam u toho byl náhodou taky, ihned prohlásil, že oni stávkují taky. Vzal to na sebe a v podstatě rozhodl za celou svou fakultu. Zkrátka ty lidi okolo se chovali spontánně, nešlo zůstat v ústraní, bylo to něco neuvěřitelného. Přes víkend jsme organizovali stávku u ostatních pražských škol, v neděli v noci jsme ustanovili pražský stávkový výbor. V pondělí se mohlo začít.

Jak na ni reagovalo vaše okolí, profesoři, ostatní studenti?
To bylo hodně odlišné od jednotlivých fakult. DAMU, respektive AMU, v tomhle byla velmi specifická, hodně radikální, takže u nás nebyl absolutně problém, že by nás ti profesoři nepodpořili. Možná tam bylo pár lidí, kterým se to nelíbilo, ale byli v naprosté menšině a mlčeli.

Měli jste informace, že se do hlavního města sjíždějí tisíce příslušníků Lidových milicí? Vnímali jste to nějak výrazně, obávali jste se jejich případného zásahu?
Na výpadovkách z Prahy jsme měli hlídky, které nám o jejich příjezdu podávaly zprávy. Báli jsme se, samozřejmě. Ale byli jsme odhodláni a připraveni na nejhorší. Spíše jsem nechápal, proč nezasahují. Byli jsme zvyklí, že všechno mají prošpehované skrz na skrz, takže museli vědět, co se děje, přesto nás nechávali být. Člověk byl nervózní hlavně z toho, že netušil, o co jim jde, na co čekají. Ten den jsem se účastil kulatého stolu s premiérem Adamcem, a bylo to první, co jsem po něm chtěl – záruku, že LM nezaútočí. Rozhodil ruce, že není pánbůh. Pak ale dodal, že udělá vše pro to, aby se ozbrojené složky z města stáhly. Což se nakonec stalo.

Jak jste vůbec během té stávky mezi fakultami a veřejností šířili zprávy?
K tomu sloužily tzv. spanilé jízdy, které tvořili vždy student a veřejně známý herec. Ti pak jezdili po republice, objížděli školy, fabriky, protože vypukl velký boj o dělníky. V momentě, kdy se nám podařilo přesvědčit tu starší generaci, jsme měli mnohem větší šance uspět. Základem tak bylo dostat informace nejen po Praze, ale hlavně za její hranice. Bylo nutné prolomit informační embargo.

Netrvalo dlouho a vedle aktivních studentů vzniklo rovněž Občanské fórum, jehož tváří se stal Václav Havel. Byly skutečně ty vztahy mezi studenty a Občanským fórem tak problematické?
Hodně studentů na Občanské fórum žárlilo. Vnímali to tak, že nám přebrali prvenství, iniciativu. Na druhou stranu ale bylo jasné, že ty výrazné změny ve společnosti nemůžeme táhnout my studenti. Osobně jsem naprosto důvěřoval Václavu Havlovi a lidem kolem něj a snažil jsem se o tom přesvědčit i ostatní stávkující studenty.

Problémy se ovšem rychle dostavily a Občanské fórum začalo zasahovat do studentských snah.
Moc jsem tomu nerozuměl. Ale od konce prvního stávkového týdne na nás začali lidé z fóra tlačit, abychom tu stávku ukončili. První týden jsem ještě v pohodě studenty přesvědčil, že nesmíme polevit, ale s přibývajícím časem přibývaly i tlaky OF a bylo to čím dál těžší. Dlouho jsme pak hledali správný moment, kdy stávku ukončit, a nakonec se shodli, že to bude chvíle, kdy se Václav Havel stane prezidentem. To pro nás byla záruka, že ty změny už nepůjde vrátit zpět.

Během následného převratu se však Občanské fórum nikdy nedokázalo plně vypořádat s komunistickou stranou, která tak dodnes existuje a ve volbách získává pravidelně mnohaprocentní podporu občanů. Je to věc, která vás na těch snahách Občanského fóra nejvíc zklamala?
Jednoznačně. Beru to jako obrovský podraz na lidech. Já bych ještě pochopil, že do ledna 1990 měli strach, že tady nějaký generál vyjede z kasáren proti lidem s tanky. Obavy z rumunského modelu tu byly, nicméně čas ukázal, že se už není čeho bát. OF zneužilo naše heslo „Nejsme jako oni!“ a Václav Havel propůjčil svůj obrovský kredit pro všeobjímající smíření: „Co jsme si, to jsme si, všichni jsme vinni.“ V tom je velká tragédie Václava Havla, ale hlavně naše. Komunismus je zlo. A všichni jsme chtěli, aby bylo pojmenováno a potrestáno. Namísto toho máme komunisty v parlamentu a prezidenta, který se jimi už po druhé nechal zvolit. Kdyby přede mě někdo postavil dilema, že mi přepustí moc, když mu zaručím beztrestnost, tak bych šel od toho. Své jméno bych takovému podvodu nikdy nepropůjčil.

Richard Valoušek