Po prvních pár kolech jsme se usadili na zahrádce na pivo, které nás mělo po prokaleném večeru podle všech zvyklostí postavit na nohy. Jirka hned po něm zadříml a já jsem rekognoskoval kočenky v okolí, které takto při sobotě vyrazily sportem zlepšit své už tak nadprůměrné postavy.

Jedna dvojice nemohla uniknout mému mladistvě klučičímu pohledu – to když dvě dívky s velkým D přijely na kole, sedly na tu samou zahrádku a vytáhly mapu Prahy. Ženy, na kole, s mapou. Úžas. Nastala známá chvilka, kdy sedím a přemýšlím, jestli mě napadne vtipná záminka, proč je oslovit, nebo ne – pokud ji nemáte, tak nic nezkoušejte, budete vypadat jako debil a v žádném případě to nedopadne dobře. Já jsem měl štěstí, záminka se našla, chtěl jsem přece taky něco v té mapě najít, a hned jsem se seznámil. K velkému překvapení jsem zjistil, že holky jsou ze stejného města jako já a Jirka, což se v Praze moc nevidí – ne že by to byl konec světa, ale konec republiky to je. Tato skutečnost vše velice ulehčila a výměna telefonních čísel byla formalitou…

Domluvili jsme si večerní program v parku v centru, kde jsme si udělali menší vinný piknik s plánem na pokračování u nás doma, takový ten líný večer se slibným zakončením. Holkám se bohužel ani po třetí sedmičce bílého na návštěvu nechtělo, naši vstřícnost ovšem ocenily pozváním k nim, což se nakonec ukázalo jako výrazně lepší nápad. Bohužel nebo bohudík se pokračovalo v tempu nastoleném v parku, a když jsme se zanedlouho dívali na dno šesté sedmičky, už jsem neměl moc tušení, o čem že to zrovna mluvíme.

Kočenky byly co k čemu a hbitě přispěchaly s nabídkou noclehu, která se nedala odmítnout, a to nejen z důvodu únavy. Jelikož jsme do této chvíle vůbec netlačili na pilu, nebyly prakticky vůbec rozdělené role a tak nějak jsme se překvapivě ocitli v situaci, kdy ani jeden z nás nevěděl, kterou si má vybrat. Bruneta naše přemýšlení utnula pragmatickým „u mě je místo pro jednoho… Tak se nějak domluvte a jeden prostě pojďte.“ Jirka na mě velkoryse pokynul a já jsem šel. Podle nepsaných pravidel jsem je já oslovil, tak jsem měl právo volby. Jakože před půl minutou ještě bruneta nevěděla, kdo se k ní vydá přespat, tempo, kterým mi hned za dveřma stáhla kalhoty a tričko, mě celkem překvapilo. Vše proběhlo i nadále nadmíru dobře a já jsem za to dodnes svému nejlepšímu příteli (tím nemyslím Jirku) stále vděčný, protože v tom stavu to nebyla jednoduchá záležitost.

Po řádně odvedené práci se mi zachtělo i kvalitního spánku, a tak jsem se vydal zanedlouho domů. Na chodbě jsem slyšel, že Jirka s blondýnou ještě smlouvá. Později jsem se dozvěděl, že největší překážkou k jejímu klínu byl opět přítel, který poté, co jej přiznala v debatě u vína, asi opravdu existoval. Ke všeobecnému překvapení se blondýna rozhodla vyřešit danou situaci polibky zdaleka ne jen na čelo a líčka, což se asi za hřích nebo nevěru nepovažuje, samozřejmě k Jirkově konečné spokojenosti.

Svou téměř dokonalou pohostinnost doplnily kočky ráno i snídaní, po které vyrazily s brunetou opět na kolo a Jirka domů za mnou. Nakonec vidíte, že všude na světě je dobře, ale holky od nás jsou holky od nás a je na ně absolutní spoleh. Inu, když se daří, tak se daří.

Petr Janíček