Jak se Vám osvědčila volební kampaň postavená zejména na debatách s voliči v hospodách?
Víte, v každé hospodě je to trochu jiné. Nicméně, pro mě je zajímavé, když to porovnám se svou volební kampaní do senátu. Tehdy jsem si řekl, že nikoho už dnes nezajímají nějaké proslovy politiků, politik musí za lidmi tam, kam oni sami chodí. Teď to tedy důsledně dodržujeme. Za těch pět let, které uplynuly mezi těmi dvěma kampaněmi, se lidé a zvláště studenti pozvolna zpolitizovali. Dříve bylo méně politických otázek, teď jich je většina. Někdy jsou velice zajímavé a pro mě podnětné, někdy se ptají na aktuální politické záležitosti. Mám dojem, že se naplňuje, co jsem očekával. Po dvaceti letech tady generace, která měla zájem hlavně vyjet do ciziny a vydělávat peníze, pomalu odchází a nová generace se naopak politizuje. Otázek v hospodách je daleko víc, chodí více mladých lidí než v době mé senátní kampaně. Zajímavé také je, že, jak chodíme po různých částech města, mám příležitost pohovořit s lidmi, kteří do hospod normálně chodí, ale na politický mítink by nikdy nepřišli. Díky Facebooku a internetu jezdí také lidé z celé republiky, třeba až z Moravy.

Můžete porovnat politickou angažovanost studentů a mladých lidí u nás a v Rakousku? Zvláště s přihlédnutím k aktuálním událostem na rakouských vysokých školách?
Já už bohužel student v Rakousku a Německu nejsem. Pamatuji si ale, že koncem padesátých a během šedesátých let tam bylo studentské prostředí výrazně levicové. Probíhala politická a sexuální revoluce. Koncem šedesátých let bylo slavné heslo: Wer zweimal mit derselben pennt, gehört schon zum Establishment (Kdo spal dvakrát s tou samou, patří už k establishmentu, pozn. red.).

Co si o rakouských demonstracích myslíte? Je něco podobného možné i u nás?
My jsme nyní na začátku vývoje. U nás to naladění není levicové, ale nedivil bych se, kdyby se to u nás stalo taky. Demonstrace se vždycky děje proti establishmentu. Ten v Rakousku je nyní spíše pravicový. My jsme si zažili komunismus a také jeden kromobyčejný zážitek. Po odchodu zkorumpované ODS z vlády ji nahradila sociální demokracie a ta se zkorumpovala ještě víc. Takže u nás nejde o pravici ani levici, ale o něco jiného.

Karel Schwarzenberg během přednášky v Technické knihovně.

Nejde v Rakousku o tzv. krizi blahobytu?
Oba naše národy jsou si velmi podobné. Já vždycky říkám, že jsme jeden národ o dvou jazycích. Bohužel jsme si podobní i v nešvarech. Zoufale jsme zanedbali investici do vědy a výzkumu, u nás ještě trochu víc než v Rakousku. U nás jsou navíc ještě ty strašlivé kauzy, jako je ta na plzeňských právech. Dokonce se nyní zdá, že na jiných vysokých školách se děly podobné věci. V Rakousku to není tak hrozné, ale všechno tam ustrnulo a studenti mají pocit, že by se to mělo trochu pohnout. Ale je pravda, že českým studentům musí jejich požadavky připadat trochu přehnané.

Nemáte pocit, že za současného stavu politiky u nás nefunguje vlastně ani princip vlády a opozice, protože o těch nejhorších věcech vědí politici z obou táborů a nic neřeknou?
Ta jakoby koaliční spolupráce, když jde o prachy, funguje i jinde. Podívejme se na mapu. Když zapíchnu kružítko v Praze nebo ve Vídni, tak na jedné straně máme sice Norsko, Švédsko a Finsko, ale když kružítkem otočím, tak jsem na druhém konci v Rumunsku, v Turecku a tak dále. My jsme prostě uprostřed, co se týče nadání, životního stylu i korupce. Je blbost říkat, že patříme k západní Evropě, nepohnuli jsme se ani o milimetr, jsme střední Evropa. Každý rozumný, inteligentní korupčník, když jde o velkou zakázku, podělí také velkou opoziční stranu nebo druhou velkou stranu ve velké koalici. Například v Rakousku každý věděl, že zakázky ministerstva obrany šly ve prospěch lidovcům, ovšem s výjimkou letectva. Tam po desetiletí rakouská armáda kupovala švédská letadla, ve Švédsku vládla sociální demokracie, takže prachy šly rakouské sociální demokracii. Vnitro šlo také celé socanům, mimo zakázky na četnictvo. Prahu ovládala koalice ODS a sociální demokracie, tehdy pod vedením Koukala a Paroubka, a proto taky žádný veliký pražský skandál nikdy nepraskl, protože tam šlo o společný zájem, dobře si to rozdělili a kostlivci zůstali zamknutí ve skříni. Tak to prostě je. Velké koalice vedou ještě více k tomu propletení, proto nejsem jejich přívrženec. Ty fungují jen výjimečně, třeba v Rakousku po druhé světové válce, kde šlo ale o mimořádnou situaci. Jinak to vede k bídným výsledkům.

Máme nějakou naději na zlepšení?
Víte, u nás šli do politiky lidi, kteří byli vychováni ve starém režimu. Já si pamatuju, jak jsem se zděsil, když jsem nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky a uvědomil si, že poslední člověk, který maturoval ve svobodě, už v roce 1989 odešel do důchodu. Tím trpíme dodnes a s tím musíme žít. Nacismus v Rakousku byl 7 let, v Německu 12 let a ještě v 50. a 60. letech byl ten smrad z něj pořád cítit. U nás to období trvalo 50 let, od roku 1939 do roku 1989. Ten smrad je prostě pořád ve zdech. Kdo někdy přestavil chlívek v chalupu, tak ví, jak dlouho to vydrží v těch zdech. Strašně moc musíme pracovat. Je teď jen na nás, abychom to změnili.

Co říkáte mládežnickým politickým organizacím? Má nějakou i TOP 09?
My ještě žádnou nemáme. Já s nimi přišel do styku velmi málo. Jediná organizace, co znám, jsou Mladí konzervativci, což je taková radikálnější odnož ODS. Ale nevšiml jsem si, že by z mládežnických organizací vyšly nějaké pozoruhodné iniciativy, že by prokázaly samostatnost, přednesly nějaké vize. Přitom dříve ty mládežnické organizace často hnaly své strany před sebou.

Karel Schwarzenberg během přednášky v Technické knihovně.

V minulém čísle našeho časopisu jsme psali o tom, jak je vaše strana populární mezi studenty. Jak jde dohromady konzervativní strana a studenti?
Pokud bychom chápali konzervativní stranu jako od slova konzerva, tak to dohromady nejde. Já to vidím tak, že konzervativní strana je postavena na určitých zásadách, ale je otevřená inovacím, ať už jde o školství či jiné oblasti. Pak to slučitelné je. Nejde o to zachovat staré pořádky a nehnout se. Naopak být otevření všemu. Vycházíme z judaisticko-křesťanské tradice, chcete-li Desatera, ale je nám naprosto jasné, že tento stát potřebuje hlubokou reformu. Problém je, že strany u nás neodpovídají tomu, co o sobě tvrdí. Jen komunisté to vlastně dodržují. Lidové straně se nepodařilo, co chtěl předseda Lux, rozšířit se, ale naopak je to strana poněkud omezeného zaměření. ODS tvrdí, že je pravicová strana, ale je tam všechno dohromady, nejblíže má ve skutečnosti ke starým národním socialistům. Občas k Benešovi, občas ke Stříbrnému. Ona nebyla nikdy vyloženě pravicová, což dokazuje například postoj k restitucím, útoky na ústavní soud a jiné. Vždycky měla i ten populistický levicový rys. A sociální demokracie? Něco vám řeknu. Když zemřel Zdeněk Mlynář, tak za mnou po pohřbu přišel tehdejší poslanec sociální demokracie Wagner a ptal se, co říkám jeho straně. Odpověděl jsem: Víte, vybudovat sociální demokracii bez sociálních demokratů bude jistá potíž. Souhlasil. V sociální demokracii byli ve velké míře bývalí komouši, kteří se jenom rychle převlékli. Pak tam byli tací, kteří viděli, že jedno křídlo je obsazené a že musí najít jiné. Zeman viděl, že jedno obsadil kolega z prognosťáku Klaus, tak se ujal sociální demokracie. Jediný člověk, který držel sociálně demokratickou tradici a kterého pro jistotu hned na počátku vyhodili, byl Rudolf Battěk.

Jaký jste byl student?
Já jsem byl mizerný student, přiznávám, na gymnáziu jsem byl špatnej. Maturitu jsem konečně dotáhl na podzim, a to ještě s odřenýma ušima. Ani jedno vysokoškolské studium jsem nedokončil.

A co chování?
Chování ještě ušlo. Nesmíte zapomínat, že tehdy byly ještě mnohem přísnější mravy. Seděli jsme ve škamnách, která ctihodně pocházela ještě z doby mocnářství.

Klesá dnes úroveň mravnosti?
Rozhodující zlom byla šedesátá a sedmdesátá léta. Uvolňování mravů samozřejmě probíhá, v něčem je to pozitivní, například odpadly určité předsudky, v něčem je to blbé. Co ale vidím jako závažný problém současné doby, je něco jiného. My jsme úspěšně od šedesátých let odbourávali veškerá tabu, sociální, náboženské, sexuální a jiné. Všechny jsme úspěšně zrušili. Zůstalo jediné, které poměrně ještě platí, a to je šoa. Výsledkem toho je, že spousta těch blbějších mladých lidí, kteří mají potřebu se bouřit, už nemají proti čemu. Všechny dveře jsou otevřené a vykopnout otevřené dveře nelze. Tudíž ti holohlaví pitomci používají symboly SS a podobné voloviny, aniž by tušili, o co jde, a věděli, že kdyby žili tehdy, tak by všichni skončili v koncentráku. Holohlavý vůl, který zlikviduje židovský hřbitov nebo pochoduje ulicí s vlajkami připomínajícími ty nacistické, si navečer sedne se svou přítelkyní nebo svými ožralými kamarády, koukají na televizi, a on jim ukazuje: „Hele, to jsem já.“ To je velký problém. A i u šoa už nejde o morální pobouření, je pouze politické. A to je problém. Z toho mám někdy děs.

A na závěr nám dovolte otázku, koho z politického spektra byste chtěl mít s sebou při ztroskotání na opuštěném ostrově?
Na opuštěném ostrově, já bych řekl, jedině Lejlu Abbasovou. (bouřlivý smích všech)

S tím se nedá jinak než souhlasit. Děkujeme za rozhovor.

Adam Kožela, Tomáš Rašner, Josef Šachta
foto: Lukáš Rozmajzl

Nejlepší video s Karlem Schwarzenbergem :-)