Stát na druhé straně zeměkoule není právě častým turistickým cílem Čechů. Většina lidí si dává Venezuelu do souvislosti s ropou, modelkami a levicovým populistickým prezidentem Chávezem. "O Venezuele jsem věděla snad jen to, že Caracas je poměrně nebezpečné město a že je to ropná země," přiznává Renata, která se 700 dolary v kapse vyrazila do Jižní Ameriky díky programu AIESEC. "Říkala jsem si, že Indie by nebyla marná. Životopisy jsem posílala také do Brazílie, Chile či Kostariky," přiznává, že Venezuela nebyla jejím prvním cílem. "Chtěla jsem poznat jinou realitu, než jaká je v Evropě, a získat novou zkušenost předtím, než zapadnu do normálního pracovního koloběhu."

V dětství jsem chtěla do Prahy

Rodačka z Moravských Budějovic vystudovala mezinárodní obchod na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE. Za sebou má také roční Master of European Studies na College of Europe v belgických Brugách. "Vždycky jsem chtěla cestovat, i když v dětství jsme nemohli ani do sousedního Rakouska," říká Renata. Už jako malá přesvědčovala rodiče, aby s ní vyrazili na výlet do Prahy, postupně si sny začala plnit sama. "Na vysoké jsem pak zjistila, že se díky různým rozvojovým projektům či stážím můžu dostat i do vzdálenějších koutů světa."

Do Venezuely odjela s cílem vyučovat angličtinu. Za 600 tisíc bolívarů měsíčně, což v přepočtu na dolary dělalo necelou pětistovku na začátku pobytu a dvě stě na jeho konci. "Stala jsem se poprvé v životě milionářkou, ale v měně, v níž to ani nestálo za to," směje se Renata. Více než čtvrtina platu padla na pronájem pokoje v ne příliš lukrativní části Caracasu, další čtvrtinu Renata projedla a ze zbývající částky nejčastěji hradila různé výlety, nejen po Venezuele. "Z mých původních plánů jak procestuji Jižní Ameriku, jsem musela po první výplatě značně slevit."

Arepa a cachapa

Venezuelskou kuchyni si naopak Renata užívala naplno. "Je báječná!" vzpomíná dodnes.

Celý rok můžete mít na stole stále čerstvou zeleninu, ryby a tropické ovoce. Navzdory tomu se většina Venezuelanů příliš zdravě nestravuje. "Jedí hlavně maso, jídla z kukuřičné mouky, smažené věci a pijí hodně kafe," vypočítává Renata. "Taky je jich díky tomu spousta pěkně zakulacených."

Mezi nejtypičtější jídla patří arepa a cachapa. Prvně jmenované je silnější placka z kukuřičné mouky plněná sýrem, šunkou či kuřecím masem s avokádem. Většina Venezuelanů si ji dopřává denně, u stánku s rychlým občerstvením ji pořídíte přibližně stejně draho jako u nás bramborák.

Když vám někdo nabídnete cachapu, můžete se těšit na smaženou rozmixovanou kukuřici s trochou soli a mléka, která se obvykle zajídá bílým sýrem. Národní jídlo se pak jmenuje pabellon criollo. "Skládá se z rýže, uvařených černých fazolí v omáčce, nadrobno nasekaného vepřového masa a usmažených velkých banánů," popisuje Renata.

Během svého pobytu jedla víc po venezuelsku než po česku. "Jednou jsem se pokusila o něco jako švestkové knedlíky, ale nedopadlo to moc slavně. Nemají na to ty správné ingredience." Po sladkostech a becherovce se prý ale jenom zaprášilo.

Víkend ve slumu: 70 mrtvých

Pokud můžeme něco Venezuelanům závidět, je to cena benzinu. Stejně jako v ostatních ropných ekonomikách je i zde "černé zlato" pohádkově levné. Plná nádrž vás stojí v přepočtu něco málo přes dolar. "Těžce to dotuje stát. Proto třeba nemají vlaky a Caracas je neustále přeplněný auty. Veřejná doprava - to je prostě chaos," upozorňuje Renata na odvrácenou stranu benzinové láce.

Narozdíl od veřejné dopravy vládnou v rozdělené venezuelské společnosti jasná pravidla. Chudá většina a malinké procento pohádkově bohatých. "Střední třída v evropském pojetí je tam poměrně malá," objasňuje Renata. Jednotlivé skupiny lidí od sebe nejsou separované jen ekonomicky. "Většinou žijí dost odděleně."

Ti nejchudší obývají slumy, zde nazývané barrios nebo ranchos. Většina normálních smrtelníků sem nevkročí ani za bílého dne. Důvod je jasný: extrémní kriminalita. "Odhaduje se, že každý víkend tam zemře násilnou smrtí až 70 lidí. Když jsem se do jednoho ranchos vydala s místním kamarádem, považovali to všichni za vrchol nerozumu. Člověk si v Caracasu musí zvyknout na všechna možná bezpečnostní opatření."

Za normálních okolností jsou ale Venezuelané přátelští, otevření a komunikativní. Cizince podle Renaty berou jako někoho, kdo může jejich zemi a kulturu obohatit. Země je proslulá také množstvím svých zástupkyň v soutěžích o nejrůznější královny krásy. Venezuelanky na sebe velmi dbají, ke kadeřníkovi a na manikúru chodí skoro stejně často jako do obchodu. "Móda je tam víc koketní, hodně utrácejí za kosmetiku a líčidla. Plastické operace, zejména poprsí, jsou naprosto běžné a vnímané podobně jako třeba návštěva u zubaře. Takže jsem postupně nabyla dojmu, že ty venezuelské krásky v sobě toho přirozeného až tolik nemají."

Dvouměsíční stávka

Období, kdy Renata pobývala ve Venezuele, bylo velice bouřlivé. Na denním pořádku byly demonstrace pro nebo proti prezidentovi Chávezovi, které vyvrcholily dvouměsíční stávkou, kdy v zemi nefungovalo téměř nic. "Na jednom z hlavních náměstí tábořili lidé, kteří odpočítávali, jak dlouho už trvá stávka. V městech byly několikakilometrové kolony aut, ve kterých lidi i spali a čekali na benzin. Supermarkety měly otevřeno pouze dopoledne, některé potraviny se vůbec nedaly sehnat," vyjmenovává nejviditelnější důsledky stávky Renata. K tomu každodenní hlučné demonstrace, občas potlačované násilím. "Nebylo nic zvláštního, když ti najednou na ulici začaly slzet oči. Nejspíš proto, že tam některá z protestujících skupin vypustila slzný plyn." Za levicovým Chávezem, který má blízko ke kubánskému vůdci Castrovi, stály hlavně chudší vrstvy. A těch je ve Venezuele většina. Letos se chystají další prezidentské volby, očekává se, že Chávez díky své masivní propagandě opět zvítězí.

A také trocha cestování

Stávka paradoxně přinesla Renatě i jedno velké plus. "Díky ní jsem měla spoustu volného času a podařilo se mi procestovat i to, co bych za normálních okolností nestihla." Pobřeží Karibského moře, ostrov Margarita, Andy, stepi, stolové hory i amazonský prales. Žádné výlety pro milovníky pohodlí. "Pamatuji si, jak jsme v malém provinčním městečku Puerto Ayacucho čekali šest hodin na malé letadlo do amazonského pralesa. Mělo zpoždění, protože piloti se vydali hledat mrtvé pasažéry právě takového letadýlka, co se zřítilo asi tři dny předtím. Tak jsme seděli a psali vzkazy rodině. Kdyby náhodou…,“ přidává Renata dávku černého humoru.

Nejdelší výlet ale podnikla na Kubu. "Je to úžasná země a všem ji doporučuji navštívit." To ostatně pravidelně činí venezuelský prezident Chávez. "Často se prý s Fidelem radí o řízení země, dává Kubě zadarmo ropu a Kuba na oplátku posílá do chudých oblastí Venezuely své lékaře a učitele." Ti tam prý nejen učí, ale hlavně masírují obyvatelstvo komunistickou propagandou...

Naposled byla Renata ve Venezuele letos v létě. "Kus této země, pro mě ten nejdůležitější, mám doma. Můj přítel je právě odsud. Zřejmě to bude tak trochu můj druhý domov, ale kvůli tamější politické situaci a nestabilitě bych tam určitě nedokázala žít natrvalo," uzavírá Renata, která nyní žije a pracuje u Evropské komise v Bruselu.

Tomáš Lysoněk