Vaším celoživotním přáním je mít v pase razítka všech zemí světa. Už jste je všechny stihl navštívit?
Ne, to bohužel ne. Ještě před patnácti lety jsem byl na dobré cestě, pak se mi ale rozpadl Sovětský svaz a to mě totálně demotivovali, protože z jedné země se jich stalo dalších deset. V tu chvíli jsem nad tím asi definitivně zlomil hůl.

Má Tomio Okamura ještě jiné sny?
V dětství jsem chtěl například vyhrát olympijskou medaili, podívat se do vesmíru nebo získat Nobelovu cenu.

Když člověk má snít, tak pořádně, že? Za co by byla ta cena?
Myslel jsem, že by to mohlo být za něco vědeckého, proto jsem šel na střední chemickou školu. Ovšem vítr mě časem zavál jinam, takže ze zbylých Nobelových cen mi zbyla asi už jen ta za mír. Tím pádem je nejvyšší čas, abych začal dělat dobré věci, aby se to někdy mohlo splnit. To je ale samozřejmě jenom legrace, ceny nejsou v životě to nejdůležitější. Ovšem když jste mladý, snění je krásná a důležitá vlastnost.

Tomio Okamura před VŠE u socha W. Churchilla.

Vraťme se k vašemu přání, podívat se do Vesmíru. Jak moc je to reálné? Přeci jen se blíží doba, kdy už tam nebudou létat jen ryzí kosmonauti.
Stačilo, abych si v jednadvaceti svezl na centrifuze a bylo po velkých plánech. Bylo mi z toho tak zle, že když jsem zjistil, že podobná jízda je povinnou součástí výcviku astronautů, rychle jsem si to rozmyslel.

Se startem na olympiádě jste si to taky rozmyslel, nebo se vás tam ještě v národních barvách dočkáme?
I v tomhle ohledu jsem spadl na zem. Už v osmnácti letech, kdy jsem začal naplno pracovat, mi došlo, kolik času je potřeba vrcholovému sportu obětovat. Když člověk chce být v něčem nejlepší, musí tomu zkrátka odevzdat vše a já v té době nemohl.

Sny jsou to však krásné. Stejně jako vy, občas bláhově sní i soutěžící v reality show Den D, ve které jste jedním z investorů, a oni se vás snaží přesvědčit, abyste do jejich projektu investoval své vlastní finance. Co nesmí jejich projektu chybět, abyste jim pomohl ten sen splnit?
Abych do daného projektu investoval nějakou vyšší částku, musí to být naprosto skvěle připravené. Nemluvím však o samotném nápadu, který může být sebevíc kvalitní a originální, ale jde především o obchodní stránku. Přes milion korun můžu investovat jen v případě, že mi ti lidé v pořadu ukážou, že daný nápad umí prodat. To totiž bývá mnohdy to nejtěžší.

S Tomiem jsme se potkali přímo na VŠE v Praze, kde jeho návštěva vzbudila nemalou pozornost.

Říkáte přes milion korun. Jaká je vlastně ta hranice vašich investic?
Neformálně nám bylo řečeno, že bychom vždy na jednu řadu toho pořadu měli mít připraveny k investování přibližně dva miliony korun. S tím jsem tedy počítal. Individuálně do jednoho projektu jsem nejvíce dosud investoval sedm set tisíc. Ale i to byl velmi složitý krok. Nezapomeňte, že se jedná o reality show, na rozhodování máme skutečně jen chviličku.

Když však přišel Marek Hlávka do pořadu s nápadem cestovní kanceláře pro plyšáky, zdálo se, že vůbec neváháte?
To je totiž naprosto ideální projekt. Má všechno, co by měl mít: obrovskou cílovou skupinu, téměř nulovou konkurenci a neuvěřitelné možnosti. Není náhoda, že teď nestíháme pro neskutečný zájem vyřizovat objednávky. Denně nás oslovují ty nejprestižnější světová média. Často mě žádají o živé vstupy do jejich ranní či večerních show. Každý chce vědět o té nové cestovce s plyšáky.

Tušil jste hned, že by to mohla být trefa do černého a že si Marek Hlávka prožil svůj skutečný den D?
Přiznám se, že v první chvíli jsem si nebyl úplně jistý, jestli vydělá. Váhal jsem, ale teď už určitě ne. Nyní už jsem přesvědčený, že to byl dobrý tah a pro mě velmi výhodná investice.

I ty nejoriginálnější a nejlepší nápady mají své odpůrce, to je jasné. I cestovní kancelář pro plyšáky je má. Argument kritiků zní, proč lidé utrácejí za to, aby si jejich plyšáci vyjeli na dovolenou. Co jim na to odpovídáte?
Já pro ně mám jednoduchou odpověď. Proč oni, když jedou na dovolenou, nespí ve stanech, proč nejezdí v trabantech, když prý neutrácejí za své koníčky? Někdo má zkrátka rád drahá auta, jiný květiny, oblečení a někdo plyšáky. Myslím si, že je to neškodná věc. A jak říkám, nápad to je skutečně natolik unikátní a pro neuvěřitelné množství lidí zajímavý, že mi to až připomíná japonskou hračku minulých let, tamagoči.

Jako investor v pořadu Den D a častý host různých podnikatelských soutěží máte ideální náhled na tvořivost českého národa. Jsou v tomto ohledu nějak specifičtí čeští studenti?
Nejsou. A to je dobře! Určitě například neplatí, že student je naivnější než dospělý člověk. Naopak někdy je naivita u dospělého člověka ještě větší. Rozdíl tedy mezi studenty a dospělými nevidím, což si myslím, že je pro studenty pozitivní.

Tomio působí při osobní kontaktu velmi sympaticky a uvolněně.

Je největší výhoda současných českých studentů v prolomení západních hranic po roce ´89?
Přesně, právě ta svoboda, možnost cestování na západ je tou hlavní výhodou. Studenti mají díky tomu lepší jazykové schopnosti, rozumí více počítačům, mají modernější náhled a nechybí jim už ani mnohdy zkušenosti ze zahraničí. Mezi starší generací nevidím z hlediska přístupu k podnikání tolik dynamiky, jako tomu je například v britské podobě Dnu D, kde jsou projekty dospělých lidí na vyšší úrovni.

Tak jim pojďme poradit. V čem se mají ty české projekty podle vás především zlepšit?
V první řadě si musíme uvědomit, že výrobek se neprodá sám. Nesmíme se zahltit jen tím „skvělým“ nápadem. Naopak si rychle a velmi podrobně zjistit konkurenční prostředí, to by měl být naprostý základ. Pak na tomto základě vymyslet prodejní strategii a zamyslet se nad tím, kdo je cílovou skupinou. Někdy stačí jen obejít si samotné distributory či obchodníky. Největší chybou však je, když lidé chtějí peníze pouze na reklamu bez jakékoliv další marketingové a obchodní strategie. To je potřeba vždy odmítnout. Ty lidi si často nezjistí ani kolik ta samotná inzerce stojí a to přeci absolutně nejde.

Pořad Den D, i když pod jiným názvem, vznikl před několika lety v Japonsku, kde jste se narodil a také studoval. V čem jsou podle vás ty největší rozdíly mezi tamním studiem a tím českým?
Ty rozdíly jsou obrovské, především z hlediska životní úrovně, jelikož tam je průměrná mzda v přepočtu kolem osmdesáti tisíc korun měsíčně a ceny se zas tak neliší. Něco je levnější, něco dražší, ale není to nic drastického. Školu dětem platí vždy rodiče a studenti si tak brigádami vydělají i na luxusní auto, večeře v drahých restauracích nebo na cestování po celém světě. Nestává se tedy to, co ve Spojených státech, kde si studenti své vysokoškolské vzdělání doplácejí ještě během profesního života.

Rodina vašeho otce je velmi majetná. Vy jste však přesto měl tvrdou východu. Otec na vás byl skutečně přísný. Jak na své dětství vzpomínáte?
Abych se přiznal, nerad se otáčím dozadu. Vždy mě lákal spíš pohled vpřed, ale je pravda, že můj vztah s otcem byl napjatý. Dítěti se vryje do paměti, když je kvůli zlobení postaveno ve čtyři ráno v pyžamu před dům a lidé kolem něj chodí do práce a ukazují si na něj. Ještě v sedmnácti letech jsem musel být doma vždy v šest hodin večer a otec mi kontroloval záznamník, zda tam nemám pro výchovu nějak závadné telefonáty od kamarádů.

Když k tomu přidáme odmítavý postoj celé japonské společnosti k cizincům, asi to muselo být hodně kruté dětství?
Děti si na mě na ulicích ukazovali a pokřikovali, že jsem cizinec. V mateřské škole na procházce se se mnou nikdo nechtěl držet za ruku, ani vedle mě sedět v jídelně. V Japonsku jsem zkrátka za bělocha a tady mě zase zpočátku brali jako Vietnamce nebo Číňana. Od malička mi bylo jasné, že jsem jiný a budu se muset spolehnout v životě jen sám na sebe.

Tomio s Richardem Valouškem (vlevo) a vydavatelem Studenty Adamem Koželou.

A tohle pravidlo se vám vyplatilo. Je z vás úspěšný člověk, kterého si na audienci pozval samotný japonský císař. To musela být skutečná pocta.
Pozval si mě, když tu byl v Praze u příležitosti Japonského týdne. Povídali jsme si asi pět minut, tak jsem se mu snažil vysvětlit, co že tu vlastně dělám. Možná to zní neuvěřitelně, ale najednou jsem si uvědomil, že bych s ním nikdy neměnil. Vždyť on nemohl svobodně vstát a jít se mnou třeba na pivo. Nedovolili by mu to. Z toho mi bylo až smutno.

To jste skutečně během té chvíle ve společnosti císaře myslel na to, že jeho život není tak kouzelný, jak se může na první pohled zdát?
V tu chvíli samozřejmě ne. Vážil jsem každého slova, zvlášť když kousek ode mě stáli jeho strážci a neustále čekali, co provedu. Pro mě to byl neuvěřitelný zážitek, vždyť jeho tatínek byl císař s téměř božím statusem, byl lídrem během druhé světové války a nikdo se k němu nesměl téměř přiblížit. Z toho jsem byl hodně užaslý.

Tomio Okamura - kompletní galerie

Text: Richard Valoušek
Foto: Jan Sklenář