Důkaz lásky jsem si už před časem definovala jinak.

Možná je méně intimní, protože probíhá před tisícovkami, stovkami a v nejsmutnějším případě jen před desítkami lidí.

Je to fotbal.

Povede-li se jednomu z páru přesvědčit partnera, aby s ním šel na fotbal, který nesnáší, natož aby seděl v kotli, a byl tak aspoň prostorově spojen s fanoušky klubu, který nemá rád, je to od toho druhého něco jako realizace slibu budu s tebou v dobrém i ve zlém.

Mluvit o tom dobrém nemá smysl – je jasné, že když padají góly do správné branky, je všechno v pořádku. Ty pravé důkazy se podávají ve chvílích smutku. A co je smutnějšího než třeba dostat gól v poslední vteřině zápasu, když jste celou dobu měli navrch? Ještě těžší je vědomí, že jste ho dostali od klubu, který do té doby vstřelil za šest kol jen dvě branky. Naučit se chlácholit tímto způsobem zraněné fanouškovské srdce je jako partnerská maturita. Ostatně škole se chození s fotbalovým nadšencem či nadšenkyní podobá: přes léto a přes zimu jsou prázdniny, takže po dlouhé době nastanou i normální víkendy, kdy se dá dělat i něco jiného než plánovat výlety s ohledem na to, kam tým vyjíždí hrát. A z exkurzí se vozí třeba zajímavé fotky – místo fleků od mastných klobás z prvoligových stadionů.

Někdy je mi to líto. Ale na druhou stranu si říkám, že když partner slyší svou jinak tichou dívku křičet ve spravedlivém rozhořčení: „Černá svině!!!“, bude si dávat pořádný pozor, aby takový vztek sám nikdy nevyvolal.

Lucie Frydecká
Autorka je redaktorkou MF Dnes