Tito lidé také dříve nebo později zjistí, že něco není v pořádku a rozhodnout se situaci řešit. Předmětem těchto jejich úvah ovšem není studium, ale vlastní tělo. Obdobné problémy řešila i studentka Přírodovědné fakulty jedné mimopražské univerzity Petra, předtím, než absolvovala proces změny pohlaví a stala se ženou, kterou se po celý život cítila, i fyzicky.

Lékaři a vědci zatím nedokázali definovat příčinu transsexuality, ale v jednom mají jasno. S podobnou dispozicí se lidé rodí a nijak ji neovlivníme. „Sama jsem snila o tom, že jsem holka, snad od té doby, co mi sahají vzpomínky. Nevěděla jsem proč, jen mi ta představa přišla strašně příjemná a záviděla jsem ostatním děvčatům. K zformulování pocitu 'že jsem holka', jsem došla o hodně později někdy na začátku puberty. Ono to není jednoduché, když vám všichni (včetně učebnic biologie) tvrdí, že jste tím opačným pohlavím. A když už si konečně v sobě uděláte jasno, pak přijde druhá fáze, kdy tu skutečnost musíte přijmout a nějak se s ní vyrovnat,“ svěřila se nám Petra. Transsexuální člověk se zkrátka doslova „narodí v cizím těle“.

Podle statistik se do obdobné situace dostane 0,1 promile obyvatelstva. Tedy na českou populaci je to přibližně tisíc transsexuálních lidí. Ovšem toto číslo zahrnuje pouze ty, kteří se obrátí na odbornou pomoc. Často tento krok je pro transsexuální lidi mnohdy nejtěžší. „Deprese a nízké sebevědomí jsou denním chlebem. Je obvyklé, že se člověk pro proces přeměny rozhodne jako pro poslední a zoufalý krok poté, co selhala ostatní řešení adaptace, ať v majoritní společnosti nebo jako gay či lesba. Ale zpravidla se tak nedá dlouhodobě existovat. Ty pocity vás stejně nakonec dostihnou.“

Petra dospěla ve svých 24 letech k rozhodnutí, nějak svou situaci řešit. Jelikož podmínky pro transsexuální lidi jsou v Česku po dlouhou dobu poměrně příznivé a naše legislativa nejen právně umožňuje změnu pohlaví, ale navíc je z velké části hrazená ze zdravotního pojištění, přistoupila Petra k operaci pohlaví. Proces přeměny, jak se běžně nazývá, je dnes z medicínského hlediska na vysoké úrovni. Pomocí hormonů, obdobných těm, které produkuje organismus běžné ženy, se tělo začíná stále více podobat ženskému a asi po roce zkušenosti v životě v požadované roli se přikročí k operativní změně pohlavních orgánů.

U tzv. „male to female“ dochází k odstranění penisu s varlaty, vytvoření pochvy a vymodelování zevního genitálu. Díky pokroku v lékařství lze zachovat i schopnost mít orgasmus. Tyto operace, které běžní lidé mohou označit jako zmrzačující, vnímají transsexuální lidé pochopitelně úplně opačně. „Rozhodně jsem cítila úlevu. Ten zákrok určitým způsobem završil to tu takřka dvouletou cestu, a teď jsem si mohla říct 'jsem v pořádku, jsem úplná'. Nějaká transsexualita se mě teď už netýká,“ povídá Petra.

Rodičům Petry nejspíš určitou dobu trvalo, než si zvykli na novou dceru, ovšem Petra měla po celou dobu přeměny jejich plnou podporu. Na minulý život ovšem nevzpomíná příliš ráda: „Vlastně někdy už skoro zapomínám, že mě kdy lidé vnímali jako kluka a tak je pro mě docela nepříjemné, když mi to nějaká maličkost připomene. A samozřejmě je mnoho věcí, za které se stydím. Až příliš často jsem se chovala ve stylu 'papežštější než papež', aby na mě nikdo nepoznal moji odlišnost.“

Dnes Petra úspěšně studuje a žije vlastně tak, jak si vždy přála. Rýsuje se jí dokonce i možnost partnerského vztahu, který by tentokrát mohla prožít jako plnohodnotná žena. Transsexuální lidé žijí běžně mezi námi a častokrát ani nelze poznat, že dotyčný byl dříve osobou jiného pohlaví. Podle slov Petry: „Nežijeme nijak rozdílně než zbytek společnosti. Chodíme do práce, studujeme, jen máme o jednu životní starost navíc.

Pozn.: Použité jméno bylo změněno. Foto je pouze ilustrační!

Více: www.transsexualita.unas.cz , www.translide.cz

Pavel Prchal
Foto: flickr.com