Na svém blogu máte napsáno, že byste chtěl psát o tom, co vás trápí. Tak co trápí Stanislava Bernarda?
Těch věcí je spousta. Nejvíce je to lidská hloupost a následkem toho nevyužívaní potenciálu České republiky. To je všeobecná nemoc demokratických systémů. Bohužel ale nikde lepší systém nevymysleli.

V jednom svém článku jste kritizoval styl jízdy některých motoristů. Jak se díváte na možnost povolit určité množství alkoholu v krvi?
Myslím si, že český systém povolené hranice 0,0 je poměrně nesmyslný. Už jenom z fyziologického hlediska, kdy odborníci říkají, že přirozená metabolická hladina alkoholu není 0,0 promile, ale od 0,0 do 0,3 promile. Kdyby byla hranice 0,5 promile, bylo by to v pořádku.

K tomu se často používá argument, zda by to Češi hned nezačali zneužívat.
A já na to argumentuji, že když člověk nedodržuje hranici 0,0 promile, tak nebude dodržovat ani tu vyšší.

Takže tady asi nejde o systém, ale o samotné řidiče, jací jsou lidé, že?
Především jde o systém, o pravidla. O jejich jasné nastavení, dodržování a kontrolování. A je to i o lidech. Český turista když jede do zahraničí, najednou dodržuje veškeré předpisy a je vzorný. Má respekt z postihu. Když se vrátí domů, velice rychle na to zapomene.

Také se říká, že za volantem je často nebezpečnější stres než alkohol.
Když je člověk ve stresu, když je unavený a ospalý je jeho schopnost řídit a soustředit se mnohem horší, než dát si například jedno pivo. Pokud míra alkoholu či stresu překročí určitou hranici, je to samozřejmě nebezpečné. Často jde i o přirozenou lidskou ohleduplnost, o drobné přátelské gesto, které může i na silnici rázem navodit pozitivní emoce.

Váš pivovar vyhlásil před volbami akci „Pojďme volit“. Vy jste za čestné prohlášení, že dotyčný student půjde volit, nabízel za odměnu své pivo. Čí to byl nápad a jaké na to byly ohlasy?
Nápad to byl můj, a když pominu nějakých pět negativných reakcí, tak to mělo skvělé ohlasy. Chodila nám spousta pozitivních reakcí a nebyly jen od studentů a lidí středního věku, ale i důchodců.

Jak to tedy celé vzniklo? Kdy se vám podobná myšlenka zrodila v hlavě?
Ve chvíli, když jsem viděl prognózy voleb nanečisto. Měl jsem husí kůži z toho, že tu bude vládnout Jiří Paroubek se svou smečkou a budou je podporovat zezadu komunisté. Pochopte, v tomhle systému jsem žil od roku 1955 do revoluce a říkám si, že není možné vrátit se do podobného systému.

Takže Jiří Paroubek by nás k němu opět přiblížil?
Paroubek nebyl nic jiného než klasický bolševik se všemi jeho negativními manýry. Byl to typický aparátčík, kterému bylo jedno, co způsobí, ale hlavně aby byl u moci.

Vraťme se ještě k projektu „Pojďme volit“. Prvním impulzem byly ty volby nanečisto?
Když jsem viděl jejich výsledek, chtěl jsem něco vymyslet, jak vyprovokovat vás studenty. Pak jsem si řekl, proč vás provokovat, když máme pivovar. A tak se to rozjelo. Nutno však dodat, že každý mohl volit, koho chtěl, nám stačilo, aby doložil čestné prohlášení, že volit půjde. Poté však stejně každý mohl volit zcela svobodně.

Hodně jste si stěžoval, jak se k tomuto projektu postavila média. O co šlo?
Ne snad, že bych si hodně stěžoval, ale některá média brala tento projekt jako komerční reklamu a o akci nepsala. Když to srovnám například s akcí herců Mádla a Issové „Přemluv bábu“, kterým jsem velmi fandil, tak o tom média psala mnohem více.  Mediální dopad pak byl logicky mnohonásobně větší.

Nakonec se však i o „Pojďme volit“ vcelku psalo.
Ano, protože se o tom začala zmiňovat světová média, která za normálních okolností o Česku téměř nepíší. A najednou Wall Street Journal píše o tom, zda pivo zachrání českou demokracii. Články se objevily i v Herald Tribune či Euronews . To pro mě byla obrovská satisfakce.

Čím to, že tolik úspěšných podnikatelů pochází ze severní Moravy? Ať už budu mluvit o vás nebo například Martinu Romanovi a dalších.
To nevím, ale můžu říct svoji zkušenost. Mě například inspiroval kdysi v dětství můj nevlastní strýc. On měl stolárnu. Jako malý kluk jsem každý den sledoval jeho náklaďák s fošnami. A i když mu ji komunisté vzali a on dělal jen řadového stolaře, stále v sobě měl jiskru. Když mi poté pomáhal po letech s něčím na domě, stále jsem z něj měl pocit, že ho ta práce děla šťastným, že k tomu má skutečný vztah a to mě inspirovalo. Něco dělat dobře, skutečně pořádně a kvalitně, aby to mělo nějaký smysl a nebyl to pro něj jen zdroj peněz. To je to, co asi lidi, kteří něco dělají dobře, spojuje. Jde o ten pocit, že děláte něco, co má podle vás smysl.

Pojďme k třinácté komnatě světa pivovarů. Úplatky hospodským. Dlouho se o tom diskutovalo. Vy jste s tím také bojoval. Je to velké zlo?
Já to spíš beru, jako svůj osobní tvrdý náraz do reality. Zpočátku se to totiž nedělo. Vezměte si naší situaci na začátku 90. let: my koupili téměř za pětinásobek její hodnoty zkrachovalou ruinu. Vařili jsme pivo v pivovaře, který měl strašlivou pověst, což byl vraždící mix. Ovšem velmi rychle jsme to v očích lidí změnili a dokonce jsme si museli brát hospodské jen do záznamu. Takový o nás byl zájem.

Kdy tedy přišla ta změna?
Někdy v roce 1995. Do té doby jsme skutečně nestíhali, to byla radost. Pak ale začaly úplatky do hospod, které jsou však „legalizovány“ smlouvami o reklamě. Takže jsou vlastně „nezávadné“. Aby sis vzal moje pivo, tady máš 300 či 500 tisíc korun. Přesně takhle to fungovalo a často ještě funguje. Tomu já říkám „fucking byznys“.

Jak se s tím dá bojovat, když tyto praktiky využívají především obrovské pivovarnické koncerny?
Těžko, zvlášť když to přišlo z ciziny s velkým kapitálem. Každý dělal jako že nic. Někdy kolem roku 2000 jsme si v pivovaru sáhli na úplné dno, protože nám „skupovali“ ty největší hospody a dál jsme to už nemohli bohužel odmítat. Nějaké roky jsme tedy podobnou praktiku rovněž dělali, abychom přežili.

A dnes, jak to probíhá?
Je to naštěstí už jiné. My se hospodské snažíme získat kvalitou a servisem kolem. Samozřejmě, že zásadní je, aby hospodskému a hlavně zákazníkům chutnalo naše pivo. A daří se nám to. Zatímco obor zaznamenal v loňském roce šestiprocentní pokles, nám se podařil devítiprocentní nárůst.

Richard Valoušek
foto: Jana Schrammová