Česká Miss a jeden z nejbohatších mužů v zemi. Každého napadne, jak se tihle dva seznámili?
Životní náhoda. Neznali jsme se až do roku 2004. A nepotkala jsem Zdeňka jako Miss, ale při pracovní schůzce už jako majitelka PR společnosti. Pamatuji si, že jsem ten den nic nestíhala. Spěchala jsem, hodila si vlasy do culíku, ani se nemalovala. A pak jsem ho potkala (smích).

A padla mu do oka.
Asi ano, stejně jako on mně. Seznámil nás náš společný známý. Od první chvíle jsem cítila, že je to nevšední setkání. Zdeněk na mě udělal dojem. Ukázal se jako silná charizmatická osobnost s širokým úsměvem, výrazným milým hlasem a pozitivním přístupem k životu. Takové setkání si zapamatujete.

Nakonec jste se vzali, máte spolu tři děti a žijete ve Švýcarsku. Jak došlo k tomuto stěhování?
Jedni naši známí, kteří bydlí ve Švýcarsku, nám řekli, že je kousek od nich dům, který by se nám mohl líbit. Jen pro zajímavost jsme se na něj zajeli podívat a během deseti minut jsme věděli, že jsme doma.

Nepřipomíná vám klidný švýcarský život vaše dospívání v rodině vašeho dědečka, který byl evangelickým farářem?
Těžko říct, zda žiji klidný život (smích). Místo, kde nyní bydlíme, je kouzelné, stejně jako vesnice na jižní Moravě, kde jsem vyrůstala u svého dědečka. Trávila jsem na jeho faře vždy víkendy a prázdniny, sledovala nevšední ruch kolem něj. Poslouchala jsem, jak s lidmi řešil jejich problém. Mnozí z nich byli pronásledováni komunistickým režimem. I dědeček byl sledován a mnohokráte zastrašován. A druhý dědeček, Maláč, zemřel na následky komunistického věznění v Jáchymově, kde byl v padesátých letech.

Ovlivnilo vás tohle duchovní prostředí?
Ano, tomu se člověk neubrání. V neděli jsem musela chodit do kostela, což se mi jako dítěti samozřejmě nelíbilo. V pubertě jsem si prošla obdobím pochybování a vzdoru. Říkala jsem, že chci jít svou cestou, a i přesto jsem si podala ještě před revolucí přihlášku na teologii. Nakonec jsem na školu nenastoupila. Myslím, že jsem díky tomuto prostředí mnohem dřív dospěla.

Měla jste přísnější dětství?
Určitě. Když jsme pobíhali s dětmi po vesnici a dědeček nás se sestrou slyšel nadávat, říkal nám: „Pozor, pozor, vy jako vnučky faráře musíte jít příkladem! Co by si o mně řekli lidé?“ Nesměly jsme mu dělat ostudu, to je jasné. Protestantská výchova je celkem přísná. Vede k pokoře, poctivosti, vážnosti a neustálé pracovitosti.

Když se podíváme na vaše začátky v Praze, pracovala jste jako manažerka Velvyslanectví Thajska. Jaké to bylo?
Těžko říct, zda jsem byla přímo manažerka, ten post mi nikdy nebyl dostatečně známý. Celé to vzniklo na Miss Universe v roce 1992 v Thajsku, kterého jsem se zúčastnila. Tehdy za mnou přišla rodina thajského velvyslance, že otevírají první thajské velvyslanectví v Praze, zda tam nechci pomáhat.

Tak jste kývla.
Ano a byla to velmi podnětná zkušenost. Během těch několika měsíců jsem poznávala chod ambasády. Vždy jsem se chtěla živit i něčím jiným než modelingem a miss a tohle byla ideální příležitost. V té době jsem ještě studovala vysokou školu.

Stalo se vám někdy, že by měl nějaký muž problém s tím, že ho vede žena?
Možná jsem to pocítila, když jsem nastoupila jako ředitelka Public relations do Motokov Group, což byla mamutí společnost s třiceti řediteli. Prodávala se auta, stavební a zemědělské stroje, vlastnící v té době výrobce traktoru Zetor. Najednou jsem tam byla já mladá, pro ně nezkušená. Ti pánové si říkali: „Co ona nám má co vyprávět, když my to děláme tak dlouho a dobře.“ Spíš to ale bylo mým nízkým věkem, tenkrát mi bylo 28 let, než tím, že jsem byla žena.

Anebo také obojím dohromady. Jak se vůbec díváte na otázku rovnosti mužů a žen v zaměstnání?
Neřeším to. Myslím si, že se to hodně zlepšuje a vyrovnává. Snad jen to finanční ohodnocení je stále rozdílné. Nikdy jsem se nestarala o to, kolik mají moji kolegové.

Před dvaceti lety jste se stala Miss Československo. Nyní jste byla u posledního vyhlašování této soutěže. Jsou vítězky dnes jiné?
Letošní vítězka mi hodně připomíná mě před těmi 20 lety. Má svůj názor na svět, je pozitivní, aktivní, šla do toho cíleně, racionálně. Povaha dívek se zásadně ani po těch letech nemění. Rozdíl je snad jen v tom, že my jsme tehdy nevěděly, do čeho jdeme. V 90. letech jsme to dělaly z nadšení. Dneska už dívky vědí víc, jsou profesionálnější.

Dnes se o České Miss staráte. Mohou se z vás stát po soutěži kamarádky?
Na to není moc prostoru. Navíc je mezi námi už celá generace, dvacet let rozdílu. Ani s nimi netrávím tolik času, kolik by na přátelství bylo potřeba. Stará se o ně naše agentura. Dívky ale dobře vědí, že se na mě mohou kdykoliv obrátit.

A vy jako jedna z mála českých žen máte kontakt na oba dosavadní české prezidenty Václava Klause a Václava Havla. Jsou skutečně tak rozdílní, jak se zdá na první pohled?
Skutečně jsou, ale nemám ráda to dělení naší společnosti na příznivce jednoho či druhého. Pro Václava Klause jsem pracovala, s Václavem Havlem se přátelsky soukromě stýkáme. Klaus je profesionál, nejlepší člověk na prosazování svých zájmů, kterého znám. Havel je pro mě spíš filozof než praktický politik. Je to dramatik, který výrazně zasáhl do našich dějin. U Klause bych hodnotila jeho rozum, u Havla moudrost.

Umíte si Českou republiku představit bez nich?
To by asi ani nešlo. Naše společnost i politika potřebovala oba Václavy. Ale srovnáváme nesrovnatelné.

Je u vás doma často politika na stole?
Samozřejmě se o ní často bavíme. V České republice hodně investujeme. Kromě našeho podnikání je to nadace, studenti a díky tomu všemu jsme s Českem úzce svázáni. Dění zde nám není rozhodně lhostejné.

Hádáte se někdy u debat o politice?
(smích) Každý máme své zkušenosti, každý jsme zažili něco jiného, takže si vyměňujeme své argumenty. Ale v naprosté většině názorů se shodujeme.

Celý život jste studovala v Česku, vystudovala jste FAMU. Nyní s nadací vašeho manžela podporujete studium studentů v zahraničí. Vidíte velké rozdíly ve stylu studia u nás a na zahraničních univerzitách?
Už jen to, že jsem v pohodě zvládala vedle vysoké školy ještě podnikat, něco vypovídá o úrovni českého školství. Mě FAMU upřímně bavila, ale zdálo se mi jednoduché ji vystudovat. Smutné je, že totéž říká hodně studentů o většině českých škol. Nebylo výjimkou potkat studenty, kteří dělali dvě univerzity najednou.

V čem vidíte ten hlavní problém?
Ten začíná a končí u učitelů. Ti dobří se těžce hledají, když se najdou, musí se zaplatit, musí se sami motivovat. Obecně by si všichni měli uvědomit, že období studia je ten nejcennější moment, kdy máme skutečně prostor a čas jen na sebevzdělávání. Můžeme číst, stýkat se s přáteli a tříbit si názory. Není to jen o získání zápisu do indexu a spokojit se s průměrem.

Znám hodně studentů, kteří chtějí hlavně titul a mít klid.
A právě to je škoda. Metou by neměl být titul, ale něco se naučit. Úplně mě děsí, když slyším o tom, že s tituly začaly školy obchodovat. To je velmi smutné a nebezpečné pro celou společnost. Opisovat a podvádět už od mládí není cesta k úspěšnému a spokojenému životu.

Richard Valoušek