Jako součást studia na ekonomce máme předepsané zahraniční mise, abychom stvrdili naši mezinárodnost a otevřenost dalším kulturám. Já jsem si prožil svůj Erasmus v Dublinu na jaře a spoluředitel Tomáš Rašner se vydal na přelomu srpna a září na půlroční misi do Moskvy. Chtěl bych hned na rovinu říct, že toto město je pro mě absolutní srdcovka. Jako mladý cucák jsem byl dlouho zakoukaný do jedné Rusky a v té době jsem si slíbil, že se tam jednou podívám. Ten okamžik nastal právě letos v říjnu.

Jeli jsme ve třech, kromě mě ještě spolubydlo Kuba Gabriel a Ivo Děděk, který je obecně pro každou špatnost, co se cestování týče. Nemusím snad ani nijak dlouze popisovat, že pít se začalo už ve Vídni na Schwechatu, takže přímo na Domodědovo airport bylo už pěkně veselo a byl jsem rád, že jsme všechny formality zvládli. Aby ne, půllitrový Gin Tonic v plechu za bratrských 60 rublů, rozuměj asi 45 korun, to se vyplatí. Až později nás Tomáš poučil o tom, co mu říkali ve škole. Don’t drink cheap alcohol. You can die!

První dojmy z Moskvy jsou strašně silné a nejde to slovy popsat, natož napsat nějak souvisle. Je to nekonečný tok otázek, které vám proudí hlavou, a každá z nich by vydala na jeden odstavec. Copak se tu neprodávají jiné mercedesy než eskové limuzíny? Kde končí tato ulice? Končí někde? Tamten dům stojí na kopci? Ne. On je tak velký. Kdo neviděl, těžko si to dokáže představit. Kdo si nedokáže ani představit, tak tu má fotky.

Bydleli jsme na koleji za férových 20 euro za noc, a to včetně milého úsměvu asi 30leté kolejbáby (dežurnaja), která vypadala na padesát. Tomáš s nima má nejlepší vztahy ze všech lidí z patra, prý proto, že umí dobře rusky. Kolej má plastová okna a opravené pokoje jenom v patře 4 a 5, kde bydlí international students. Zbytek koleje vypadá bez nadsázky jako panelák po válce a nejedna zahraniční studentka se po příjezdu na ubytovnu rozbrečela. Jinak Tomáš je tam v podstatě něco jako neofi ciální vedoucí vůbec nejdůležitějšího patra v Rusku, možná i díky tomu, že se prý narodil kousek od Moskvy (ve skutečnosti v Olomouci). Svěřil se nám s tím asi po sedmi vodkách…

První večer byl odpočinkový po náročném letu, teprve druhý den se šlo do plných. Základem byla svíčková a pivo v Českém domě a na řadu přichází nejdůležitější bod strategie pití v Moskvě. Napít se ještě v předstihu tak, abychom nenechali později v klubu za drinky celoroční kapesné (při malém pivu za dvě stovky chutná hořce i americký patok), ale zase ne tolik, aby nás ochranik již u vstupu kvůli přílišné opilosti nesmlouvavým gestem poslal k šípku.

Ochranka u vstupu byla vůbec zajímavým prvkem klubů v Moskvě. Ačkoli se ani v Opeře a ani v klubu 13 neplatilo žádné vstupné, probíhá před vchodem důkladná face control, a pokud nevypadáte dostatečně na úrovni a nerusky, nepustí vás polovoják u vstupu dovnitř ani za nic (respektive za pár set euro by se asi nechal přemluvit, ale to zase překračovalo naše možnosti). Kdo nás zná, ví, že propustka u vstupu pro nás byla z půlky štěstí a z půlky asi z milosti. Atmosféru v klubech nemá ani smysl velice popisovat, kdo tam nikdy nebyl, těžko zažil něco jakkoli srovnatelného kdekoli u nás nebo blízkém zahraničí. Snad více napoví fotodokumentace…

Pár vět na závěr. Výlet do Moskvy předčil mé už tak vysoké očekávání, a to několikanásobně. Nejde sice o nejlevnější a ani nejkomfortnější způsob trávení delšího víkendu, ale je to bez přehánění zážitek na celý život. Na tomto místě ještě jednou díky Tomášovi za to, že jsme tam vůbec mohli být, a poznat tak sílu ruské vodky a krásu tamních žen.

Adam Kožela