Pojďme úplně od začátku, protože váš životní příběh je skutečně působivý. Jaké byly poválečné Spojené státy pro osmiletou dívku?
Velké a cizí. Uměla jsem pouze francouzsky, protože jsem předtím byla s maminkou a bratrem celkem dlouho ve Francii. Tatínek mi stále opakoval, že to, co se naučím a jaká budu uvnitř, bude něco, co mi nikdo nemůže vzít. Byl přísný, ale důsledný a spolu s babičkou mě vychovávali k tomu, že jako emigrantka se musím více snažit a namáhat, abych vše zvládla lépe než rodilý Američan.

O babičce hovoříte často, byla vaším životním vzorem?
Určitě, protože to byla dáma, která dokázala uchvátit jednoduššího člověka stejně jako špičkového bankéře. Její vystupování bylo neuvěřitelně galantní a působivé. Ona uměla jednat s každým. Vždy jsem na ní tohle obdivovala.

Vzala si vaši výchovu na starost po odloučení od maminky?
Asi to tak nějak vnímala. Má maminka zůstala v Evropě a ona se o mě starala. Vždy byla přísná, ale díky tomu jsem si jí vážila a poslouchala každé její slovo.

Po studiích jste nastoupila do americké vlády, kde jste pracovala dlouhých sedmadvacet let. Jako asistentka jste působila u pěti amerických prezidentů. Začněme hned u toho prvního, J. F. Kennedyho. Každý se vás určitě ptá, jaký byl.
A já každému odpovídám, že jsem neměla bohužel příliš možnost ho poznat. Nastoupila jsem k němu tři měsíce před osudným atentátem. I když byl tiskem vystaven jako vzor milujícího otce a oddaného manžela, svatý určitě nebyl. Média však o jeho slabých chvílích nikdy nepsala.

Mnohem radši hovoříte o jeho nástupci, Lyndonu Johnsonovi. V čem byl podle vás tak výjimečný?
Nikdy mu nešlo o sebe samého, ale o všechny kolem, o celý národ. Protože vyrůstal ve velmi chudých podmínkách, rozhodl se, že žádné další dítě na tom nebude tak špatně, jako byl on.

Eliška Hašková
Narodila se v Československu, ale po 2. světové válce utekla s matkou a bratrem do Německa a následně do Francie. Tam je opustila a vydala se v osmi letech sama za svým otcem a babičkou, která ji za oceánem vychovávala. Po studiích strávila sedmadvacet let ve službách americké vlády, pracovala pod pěti prezidenty v Bílém domě. Od návratu do Prahy roku 1998 se věnuje etiketě u žáků základních škol.

Rozčiluje vás hodně, že ho mnoho lidí má spojeného především s válkou ve Vietnamu?
Mrzí mě to, to je ten správný výraz. Lidé by si raději měli uvědomit jeho obrovské vnitrostátní zásluhy, jako byl boj s chudobou, vzdělání pro všechny nebo rovnost černochů, a ne válku, kterou on nezačal a která byla záležitostí spíše bývalých poradců prezidenta Kennedyho, které on z nedůvěry ve vlastní schopnosti v mezinárodních věcech neodstranil.

Ještě mi dovolte poslední otázku k prezidentům, jejichž působení v Bílém domě jste zažila. Nixon a Reagan, co vám naskočí při jejich jménech?
K Richardu Nixonovi jsem měla blízko. Nejen že to byl skvělý politik a stratég, který ukončil válku ve Vietnamu a otevřel USA cestu do Číny, ale byl to i seriózní člověk a bylo mi líto, že se hned od začátku k Watergate nepřiznal. Byla to veliká škoda, že poměrně malicherná aféra mu zastínila tak velké úspěchy. A pan Reagan? Za jeho působení jsem sice v Bílém domě skončila, ale byla jsem náměstkyní jeho šéfky protokolu.

Na bývalém místě jste skončila ze dne na den?
Byla jsem požádána, abych odešla, protože měl na psaní projevů svého člověka ze Sacramenta. Brala jsem to jako výsadní právo prezidenta a díky doporučení George Bushe staršího jsem přešla do kanceláře ministra zahraničních věcí.

Do České republiky jste se vrátila před dvaceti lety, ale ještě ne natrvalo.
Byla to má první návštěva rodné země po čtyřiceti letech. Otec mi podle babiččiny vůle svěřil vrácený majetek, který měla naše rodina v Praze a na Šumavě. Natrvalo jsem se ale vrátila až v roce 1998. Můj nemocný otec se tu rozhodl zemřít a já začít předávat doma zkušenosti, které jsem nasbírala v Americe.

A jak se vám to daří?
Nerada bych tu vyprávěla o nějakých svých zásluhách, na tom vůbec nezáleží. Jde o to, kam se posune etiketa v Česku všeobecně dvacet let po revoluci. Chování lidí k těm druhým je nejpodstatnějším základem etického a morálního života. Přijmout osobní odpovědnost, umět naslouchat, dodržet slovo a umět se všeobecně ovládat jsou nezbytné kvality při budování demokratického státu a zdravé společnosti. Šíření těch hodnot, které jsem se z příkladů na své životní cestě tolik naučila, je pro mě velkým potěšením. Dala jsem babičce slovo, že se tomu budu jednou věnovat. Myslela jsem však, že to bude o něco dříve.

Kde jste čerpala základy etikety?
U své babičky. Její smysl pro poctivost a šlechetnost byly vždy obdivuhodné. Přála jsem si být jako ona.

Když slyším slovo etiketa, představím si desítky pravidel slušného chování: kdy vstát, když dáma přijde do místnosti, kdy jí otevřít dveře či poskytnout rámě. Je to pro vás hodně důležité?
Jistě, důležité to je, ale nesmí se to přehánět. Základem je to slušné a především vkusné chování jednoho člověka ke druhému. Projevit mu úctu a respekt. Ukázat, že si ho vážíte.

Jak se zatváříte na člověka, který do vás ve dveřích strčí a ani se neomluví?
Otázka je, jestli se vůbec na něj nějak zatvářit stačím. (smích) Ale vážně. Jsou samozřejmě lidé, které jen slušně pozdravíte a dobře si uvědomujete, že víc nemá smysl, protože toho člověka už raději neuvidíte. Ten respekt musí být alespoň zčásti vzájemný, musíte ho cítit, abyste dokázali projevit člověku úctu.

Jak na tom jsou podle vašich zkušeností Češi se slušným chováním?
Především je nesmíme generalizovat, to by byla chyba. Každý člověk je jiný. Když to srovnám s jinými státy, nejsme nijak výrazně odlišní.

Takže řeči o tom, jak to jde s mládeží z kopce, nejsou úplně k věci?
Víte, za poslední desítky let se toho moc pro lidské vztahy nedělalo. I proto došly tam, kde jsou. Ale nemá smysl hledat negativní příklady. Naopak bychom si měli hledat to pozitivní a na tom začít stavět. Pozitivního je toho kolem nás spousta a velké množství mládeže je naše největší naděje na lepší budoucnost. Já se denně s takovými mladými lidmi setkávám.

Tak trošku ale souhlasíte s tím, že situace není ideální.
Mám známou, která učí v Americe ve škole a jednou mi zděšeně říkala, že mravy jsou zase dávno pryč, že si děti dělají, co chtějí. Takže to bude zčásti pravda, ale o to více se musíme dospívající mládeži snažit hledat ideální příklady.

Máte nějaký za všechny?
Třeba v Americe Martin Luther King. I díky své dceři jsem viděla, jak dokázal ovlivnit mladou generaci. Má dcera a její vrstevníci díky němu nevidí vůbec černobíle. Ti si jeho slov vážili a naprosto změnili způsob uvažování a myšlení.

Měla jste v dětství také takový vzor?
Měla a mám stále. Byl to můj dědeček. Jako bankéř byl významným akcionářem Melantrichu. Když tu byli nacisté, chtěli pětkrát od něj akcie koupit. On to však odmítal, protože chtěl zachovat české slovo, které by se po prodeji akcií stalo nacistickým. Tři dny po heydrichiádě přišli znovu. On je však i pošesté odmítl, a tak ho popravili.

Dokázal si stát za svým.
A také ukázal, že není důležité, co je dobré pro jedince, ale co je prospěšné pro celý národ. Mnohem víc než na jeho životě mu záleželo na jeho zemi a na jejích lidech.

Řadu let působíte na výchovu dětí. Máte pocit, že je skutečně formujete?
V některých případech určitě. Důležitý ale je jejich charakter. Ten dětský se formuje do dvanácti let. Pak už ho jen těžko změníte.

Jak probíhá taková hodina etikety?
Sedíme s dětmi kolem stolu a povídáme si o poctivosti, spravedlnosti, síle a moudrosti. Děti vyprávějí své příklady. Rozebíráme to. I díky těmto dětem mám dobrý pocit, že to tu není jedno velké smetiště. Jsme malá země, a když budeme držet spolu, je šance se někam posunout. Nechtěla bych slýchat to, co jsem slyšela dnes ráno v rádiu. Že korupce je taková česká tradice. Tak to přece není, musíme se dohromady postarat, aby takové skutky a činy zmizely.

A začít od těch nejmenších.
Ano. Hrozně se mi líbí, kolik úspěšných a bohatých lidí v poslední době zakládá různé nadace na pomoc nemocným, chudým a nevzdělaným dětem. Já jim v tom moc fandím, ráda pomáhám a také mě těší, když se v takové práci pospojují, aby byla více efektivní a významná.

Eliška Hašková

Richard Valoušek
(Autor je redaktorem MF DNES)