Malé a lokální pivovary: módní vlna nebo prostě lepší pivo?

Malé a lokální pivovary: módní vlna nebo prostě lepší pivo?

„Znám jedno místo, musíme zvonit dýl, pak přijde pán v župánku, a na pár chvil tě pozve dál, a v klícce pohostí, pohostí s radostí…“ prozpěvoval jsem si cestou do jedné pivnice. Prvně jsem se totiž o ní doslechl, podobně jako ve videoklipu k Raydě od Wohnoutů vyprávějí postarší chlápci svým manželkám stejných ročníků o takovém jednom tajném místečku, kde se všechno může spravit.

Ten večer jsem zrovna seděl někde poblíž centra a nejspíš jsem nadával na to, že výběr piva je tak ubohý. Všude můžete slýchat, kolik máme pivovarů, že se to číslo pohybuje snad až u tří set. Po přesném počtu jsem nepátral. Ten večer jsem se dožadoval jediného. Abych mohl nějaká ta piva sakra ochutnat! Protože se mi zdálo, že stále dokola piju jen dva tři druhy, které se najdou po celé České republice. Snad víte, které mám na mysli. Vždy když někam přijedu, mám touhu dát si něco místního – na Valašsku slivovici, v Krkonoších kyselo, a třeba v Bavorsku místní pšeničné pivo. U nás se to ale nějak za poslední desetiletí změnilo. Téměř všude převažují stejná piva, ať jste v Aši nebo na Moravě, a ta si jsou podobná jako vejce vejci. Nuda.

Vtom se ke mně natočil známý a říkal: „Znám jedno místo… … pohostí s radostí.“ Skončili jsme v malé pivnici, kde točili šestnáct druhů piv. Ani jedno z nich jsem neznal.

Nejen, že jsem je nikdy nepil, ani jsem o nich nikdy neslyšel! České malé pivovary se mi začaly představovat skrze tak fantaskní moky, jako je čtrnáctistupňový speciál, patnáctistupňové polotmavé, třináctka s medem, kvasnicové.

Najednou se z objednávání piva stala zábava. Byla to živá diskuse. Někteří se dokázali během jednoho večera vyhranit a po třech kouscích začali pít jeden druh. Měli po ruce pádné argumenty, proč se dali zrovna na tenhle druh.

Já se řadil k těm, co zkoušeli všechno možné. Dostával jsem tipy, které pivo bych si měl objednat, kterému se vyhnout, které si dát později. Reference na různé zlatavé moky (ale nejenom zlatavé, tohle slovní spojení přestávalo dávat smysl u piv všech barev) putovaly ze všech stran od jednoho stolu k druhému. Najednou jsme nebyli uzavřená společnost okolo jedné dřevěné desky, ale živý organismus, který spolupracoval po celém lokále.

Nejsem klasický pivař, co si jde každý pátek odškrtat těch svých patnáct kousků do místní putyky. Jít ochutnávat piva ve stejném stylu jako se koštuje víno, mi přišlo jako skvělý nápad. A nejsem sám. Tahle pivnice je věčně plná, a to i ve všední dny v časech, kde se v ostatních restauracích prohání maximálně chomáče prachu. Naposledy, když jsem tam byl, tak se připravovaly další pípy. Šestnáct jich nestačilo, ani když se každý týden mění nabídka značek.

A tak jsem si začal uvědomovat, že ty velkoprůmyslově vyráběné značky, které obvykle piju, protože nic jiného v hospodách není, se dost odlišují svou nic moc neříkající euro-chutí od místních pivních značek, které jsem ani doposud neznal. Nebo možná jen nevnímal? Najednou jsem si začal uvědomovat rozdíly v celkovém přístupu. Zatímco velké globální pivovary se zaměřují už ze své podstaty fungování na co nejrychlejší a nejefektivnější způsob výroby, já mám radost z piv, která vznikají poctivě. Jejich výroba trvá tak dlouho, jak potřebují, a vyrábí je někdo, kdo do nich vložil veškerou péči a úsilí. Tak jako dříve, když se vše připravovalo poctivě a pečlivě, sice pomaleji, ale s náležitou péčí a za starostlivého dohledu.

Začal jsem trochu více po těch českých a moravských pivovarech pátrat a kromě značek jako Bernard, Svijany či Černá Hora, které asi dnes zná již mnoho pivařů a jsou to znamenitá piva, jsem objevil i společnost K Brewery, která před lety začala regionální pivovary skupovat a investovat do nich. Nyní sdružuje již několik lokálních pivovarů – kromě již zmíněné Černé Hory i jihlavského Ježka, Klášter, hlineckého Rychtáře, uherskobrodského Janáčka, protivínského Platana, chlumeckého Vévodu a Lobkowicze.Každý z nich má trochu jinou pověst, ale především chutě.

Když připočtu snahu o zachování a rozvoj malých a středních pivovarů, kterou deklarují na svých stránkách, myslím si, že právě toto jsou trumfy, které oproti nadnárodním korporacím drží v ruce. A poslední trendy dosvědčují, že se vydali správným směrem. Zatímco prodeje tzv. europiv loni klesly, malým pivovarům rostly mnohdy i o desítky procent. Není divu. Lidem se čím dál víc hnusí stereotypy, dokonce i ty pivní. Změna je prostě dobrá a zdá se, že období, kdy se pivovary spojovaly a vařily podle stejných receptur, je za námi. Lokální pivovary si podobně jako hostinský s šestnácti pípami uvědomily, že čas přeje individuálním povahám. Proč bychom měli všichni žbluňkat stejné pivo? Zvláště když jsme pivní národ a každý má jiný názor na to, jak by dobré pivo mělo chutnat.

První krok byl učiněn. Malé pivovary začínají tušit, že jdou do módy. Kdy se ale dočkáme pořádného výběru piv v restauracích a barech? To bude na nás. Budeme muset vyjít do ulic a podpořit první vlašťovky s většími výběry piv. Podniky totiž často nemají kapacity, aby dokázaly skladovat šestnáct značek. Navíc jsou smluvně vázány s jednou značkou, která je za jejich věrnost vybaví od sklenic až po deštníky na zahradě.

Začněme požadovat od svého výčepního trochu originality. Protože jinak bude pohodlně točit to jedno svoje, jehož název najdeme na utěrkách, táccích, a snad i na klice od záchodu.

Legendy:

Foto: Studenta

Lobkowicz – Pivo šlechticů

Lobkowiczové byli známi jako mecenáši umělců. Významná je především jejich podpora Beethovena, Mozarta či Haydna. Ludwig van Beethoven věnoval 7. knížeti (Josefu Františku Maxmiliánovi) Lobkowiczovi četná díla, mezi nimi symfonie č. 5, 6 a 3 (Eroica). Kromě toho podporovali Lobkowiczové Matici Českou, stavbu Národního muzea, byli mecenáši řady spisovatelů i vědců. Pivo s jejich jménem vaří v malebném pivovárku v jihočeském Protivíně.

Foto: Studenta

Černá Hora – Pivo templářů

16. července 1298 byl komoří Matouš z Černé Hory svědkem templářského obřadu, kdy se Eberhard ze Steindorfu zříká svých práv na statky v Dobřínsku a Petrovicích a postupuje část svých majetků templářskému řádu na Templštejně. Při tomto obřadě postupování kostelního práva se pilo takové pivo, jež svými povozy dopraviti nechal Matouš z Černé Hory. Proto Pivovar Černá Hora byl svého času pivovarem templářským BRAXATORIUM TEMPLARIORUM IN MONTE NIGRO.

Foto: Studenta

Klášter – Pivo mnichů

Pivovar dostal své jméno podle kláštera řádu cisterciáků, který byl založen ve druhé polovině 12. století, nejspíš už v roce 1177. Velkolepý klášter tehdy patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě, působil zde i mistr Jan Hus. Do dnešních dní se ovšem z kláštera, vystavěného ve stylu francouzské gotiky, zachovala pouze brána s překrásným portálem, která stojí na nádvoří současného pivovaru a zdobí i etikety tohoto piva

Foto: Studenta

Janáček – Pivo učitelů

I nejznámější osobnost Uherskobrodska, Jan Amos Komenský, který se narodil 28. 3. 1592, patřil do pivovarnické rodiny. Jeho otec byl členem cechu pivovarníků v Uherském Brodě. Na počest Učitele národů se v Pivovaru Janáček vyrábí 14º světlý speciál Comenius.

Petr Švihel

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější