reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

Náctiletý podnikatel Sláma: Mé cestě za úspěchem chybí už jen pád na dno

28.11.2017 / Kariéra

Ve dvanácti investoval své první peníze, ve čtrnácti představil svou první mobilní aplikaci a v sedmnácti se nechal zplnomocnit, aby mohl podepisovat pracovní smlouvy. Příběh teenagera Honzy Slámy se píše teprve pár let, přesto už má za sebou řadu významných kapitol. Jaké ale v skutečnosti je „zázračné dítě“, které jedná za oceánem o milionových kontraktech?

Co podle tebe dělá běžné dvanáctileté dítě?

Chodí ven se spolužáky, dívá se na Disney Channel, s kamarády natáčí videa, sleduje internet. 

Tvých dvanáct ale vypadalo trošku jinak.

To je pravda, já přestal chodit ven, když mi jedna holka zlomila srdce. Nechtěl jsem ji potkávat. (smích)

Tím ses zas tak od svých vrstevníků nelišil, zlomené srdce řeší občas každý náctiletý. Většina ale zaleze pod peřinu s depresí, ty ses vydal cestou podnikání.

Začal jsem zkoušet investovat nereálné peníze a šlo mi to. Tak jsem si od táty půjčil pár korun a koupil sedm akcií. Tehdy jsem to nemohl řešit sám za sebe, všechno to šlo přes tátův živnostenský list.

Byl s tím táta v pohodě?

Doma jsem měl vždycky velkou podporu. Navíc byl táta rád, že se nevěnuji jen hraní na internetu, ale snažím se vyhledávat něco užitečného.

Představoval sis, že se z tebe stává milionář?

Možná chvíli, než jsem slyšel přednášku jednoho úspěšného manažera, že skutečný byznys investora se pohybuje ve stovkách milionů korun, u mě to bylo ve stovkách korun. Pochopil jsem, že žádný velký investor nejsem.

Jenže ti bylo teprve dvanáct. S první úspěšnou mobilní aplikací „Taháky do kapsy“ jsi pak přišel už ve čtrnácti. 

To byl můj první marketingový tah. Trošku provokativní, uznávám, ale nemyslím si, že by ta aplikace byla primárně nástroj k podvodu a tahákům pod lavicí. Kdo chce, podvádět vždycky bude. Já ale doufám, že Taháky do kapsy budou spíše vzdělávací pomůcka, která ulehčí přípravu do školy.

Co ty osobně, využíval jsi taháky při testech?

Já byl specialista na opisování. (smích) To přeháním, občas jsem se někomu mrknul přes rameno, to asi známe každý. Při dějepisu jsem měl vedle sebe chytřejšího spolužáka na historii, ale jinak mám čistý rejstřík.

Žiješ v Brně, dnes jsme se ale potkali v Praze, a to už před devátou hodinou a zdá se, že jsi dost zaneprázdněný. Je těžké se ti vejít do kalendáře?

Dříve to se mnou bylo horší, to jsem dělal hodně produkty pro Česko, měl hodně schůzek, telefonátů a řešení. Teď více jednám s lidmi z USA, takže se můj pracovní čas přesunul do nočních hodin, kdy vše řešíme po telefonu a e-mailech.

Do Ameriky ses dostal díky aplikaci „Nenech to být“. Kdy tě vůbec napadlo zabývat se šikanou?

Při hraní ping-pongu. 

To vážně? 

Vážně. Napadá mě při něm většina nápadů. Pak možná ještě při čekání ve frontě nebo v čekárně u doktora. (smích)

Aplikace upozorňuje na šikanu ve školách, jak je doposud v Česku úspěšná?

Díky své jednoduchosti a uchopitelnosti je pro žáky základních a středních škol a také pro učitele snadným nástrojem, navíc anonymním. Odstraňuje největší bariéru při ohlašování šikany, strach.

Jak se jí v Česku daří?

Máme přes sedm set registrovaných škol, dostává se nám zpětná vazba žáků i učitelů. Nahlášeno díky aplikaci bylo čtyři sta případů šikany. 

Zažíváte i falešná hlášení?

Jasně, jsou děti, které si to chtějí vyzkoušet, vyblbnout se. Řešili jsme toto téma s Linkou bezpečí, kam také volá řada dětí z legrace. Ovšem ukazuje se, že každý, kdo si to takto vyzkouší, odbourá strach pro pozdější reálné využití.

Proč si myslíš, že je aplikace tak průlomová? Přece jen čtyři sta nahlášení je opravdu hodně.

Odbourání strachu je to hlavní, děti nechtějí být tím pojmenovaným práskačem, bojí se posměchu a toho, že se šikana otočí proti nim. Anonymita aplikace je klíčová. Určitě pomáhá i to, že nemusíte agresora pojmenovat, často se totiž jedná kamaráda.

Jan Sláma

Úspěšný tvůrce mobilních aplikací, který začal s podnikáním už ve dvanácti letech. Svou první aplikaci představil ve čtrnácti. O tři roky později byl zplnomocněn, a to ještě před hranicí plnoletosti. Nyní se zabývá projektem FaceUp, který je zaměřený na šikanu a mentální naladění studentů v USA. 

Čekám, že dalším důvodem bude, že to děti nemusí říkat tváří v tvář.

Ano, i to je přes mobilní aplikaci jednodušší. Nechci tím říct, že podporujeme přesun dětí do on-line světa. Musí se naučit o problémech mluvit. Na druhou stranu, pokud tento způsob pomáhá k odhalení šikany, držme se ho.

Navíc se často stává, že když žák odbourá strach a skutečně za třídním učitelem dojde, ten se to snaží zlehčit.

Skutečně nám studie ukazují, že řada učitelů nejen že problém zlehčuje, ale hlavně se ho snaží ututlat, to je ještě větší průšvih. Nechtějí mít na svědomí, že v jejich třídě probíhá šikana.

Komu se tedy hlášení z aplikace dostane do ruky?

Vedení školy a také odbornému metodikovi, který ho může objektivně řešit. Občas dostanou prostřednictvím aplikace jen jméno, často se ale děti nebojí být podrobnější a celou situaci popsat.

Teď s podobnou aplikací míříte na americký trh, jak to probíhá?

Myslím si, že dobře, protože šikana je v USA mnohem větším tématem než u nás. Navíc jsme řešili, pro jaký trh by to mohlo být zajímavé. Přece jen Česko je pořád malý rybník ve světovém měřítku, to USA už pokryje násobně větší počet škol než u nás.

Ty osobně ses s šikanou setkal?

Byl jsem součástí mlčící většiny, jako řada z nás. Ale i to možná byla motivace hledat způsob, jak odbourat strach k upozornění na ni.

Jasně, chlapecká bitka, pár šrámů, obdiv ostatních. Jak by to prošlo podle tebe v Americe?

Tam to nepřichází v úvahu, nikomu tam nesmíš nic říct, natož se ho dotknout, učitelka tam ani na vteřinu neopustí družinu. Ten kluk to má v Česku jako zážitkovou hru, tábor.

Čím myslíš, že je ten rozdíl způsobený?

Máme tady jiné problémy, navíc jsme kulturně dost odlišní. V USA si zřejmě užili střílením indiánů a teď věří v „no hate culture“.

Jsi na hranici plnoletosti, přitom máš za sebou řadu úspěšných projektů a na dalších pracuješ. Bojíš se, kdy přijde tvoje první selhání?

Je pravda, že mi už pár lidí řeklo, že mému příběhu, cestě za úspěchem chybí už jen pád na dno. Z něj se pak prý můžu odrazit ještě výš.

Myslíš si, že přijde?

Asi jo, otázka je, jak velký bude a jak moc si ho připustím. 

Do USA jdete s aplikací pod názvem FaceUp, jak moc se liší od té české?

Nezaměřujeme se jen na šikanu, ale také na náladu dětí, deprese, protože během mého krátkého pobytu tam řešili v sousední škole tři sebevraždy studentů. Zabývají se jejich naladěním, problémy, aby tomu předešli a začali to včas řešit.

Máš pocit, že v USA mají ve školách více problémů než u nás?

Myslel jsem si to, ale není to tak, jen je více řeší. Děti jsou stále děti a je jedno, kde jsou.

U nás se to přechází?

To ne, ale máme jiné mentální naladění. Vysvětlím to na příkladu. Česká maminka, co žije se svými dětmi v Americe, jezdí vždy v červnu k nám, její kluci zde chodí do školy, protože v USA už mají prázdniny. První den se jeden z nich popral se spolužákem. Nikomu to nevadilo, ani tomu spolužákovi, nikdo nežaloval, nestěžoval si, šlo se dál. 

Co jste o Honzovi nevěděli?

V minulosti byl redaktorem populárního webu Ábíčko.cz, kam připravoval rozhovory s youtubery. Mezi jeho koníčky patří mineralogie, amatérská archeologie a sportovní rybaření. Ve škole chodil na dramatický kroužek, který mu prý mimo jiné pomohl se schopností nedávat na sobě znát neúspěch. Nedávno vyhrál anketu o nejaktivnějšího středoškoláka.

Ano, říká se, že je to jen o hlavě daného člověka, jak velký pád ho potká.

Možná si ho nikdo ani nevšimne. Třeba jsem ho už zažil, ale ani jsem si ho nepřipustil. (smích) Je ale pravda, že počítám s možností, že narazím. Pak bude důležité, abych se rychle postavil. Uvidíme, jak se s tím poperu.

Máš svoji třináctou komnatu, něco, co si zpětně vyčítáš?

Nedá se říct, že bych si to vyloženě vyčítal, ale byl jsem občas naivní. Když mi bylo čtrnáct let, několik partnerů mi za práci nezaplatilo. Sice to bylo jen pár tisíc korun, ale v mém věku to byly velké peníze.

Jak ti to vysvětlovali?

To se ani moc nesnažili, stačilo se podívat na to, že jsem v tom věku nemohl podepisovat smlouvy, a když jsem třeba vyhledával v e-mailech začátek naší spolupráce, zjistil jsem, že jsme si ho potvrdili po telefonu. Neměl jsem jediný hmatatelný důkaz. Měl jsem smůlu. Vypekli mě a já se neuměl bránit.

Přesto jsi dokázal jít dál a své nápady realizovat. Teď pár tisíc korun řešit nemusíš. Jak by ses postavil k daným firmám, kdyby se na tebe teď s něčím obrátily? 

Mají u mě dveře zavřené, v tomto směru jsem nekompromisní, druhé šance dávat neumím. Vykašlal bych se na ně!

Byla tahle zkušenost jedním z důvodů, proč ses rozhodl zplnomocnit rok před svou plnoletostí?

Určitě, chtěl jsem podepisovat smlouvy, být zodpovědný sám za sebe, moci fungovat jako manažer.

V takové pozici musíš dobře fungovat v týmu lidí, dokázat si vhodně vybírat kolegy, platit je, být zodpovědný i za jejich práci. Jak ti jde tohle?

Myslím si, že dobře, cit na lidi mám, baví mě si je vybírat, pracovat s nimi, budovat vztahy. Přece jen všechno je o lidech, týmu, spolupráci. Ale i v tomto směru už jsem se spálil.

Musel jsi někoho vyhodit?

Jak jsem říkal, že jsem celkem nekompromisní a druhé šance dávat neumím, vzal jsem na naši pracovní cestu do Kalifornie kromě stálého kolegy novou slečnu. Uměla skvěle anglicky, proto mě zaujala. Na jednání ale nefungovala. I já, se svou lámanou angličtinou, jsem byl přesvědčivější. Rychle jsem vyhodnotil, že mi nebude příliš platná, tak jsem ji vyhodil.

Při cestě po Americe?

Bylo to čtvrtý den, měla tak před sebou ještě dva týdny placené dovolené za oceánem. Věřím, že si ji užila.

Uvědomuješ si v tu chvíli, že je to vlastně hlavně tvé selhání manažerských schopností?

Jasně, vím, že je to má chyba, také těch peněz, co mě stála. Učím se tím, jsou to zkušenosti, které se mi, věřím, jednou vrátí.

Cítíš, že výběr kolegů a práce s nimi bude tím nejnáročnějším, co se budeš muset naučit?

(dlouze přemýšlí) Emoční inteligenci mám, u téhle slečny jsem si ani nepřipouštěl, že to není správná volba. Rychle jsem ale pochopil, že nemá správný charakter, vlastně jsem to tušil mnohem dřív, ale potřeboval jsem někoho se skvělou angličtinou a to splňovala. Bohužel nám to ani tak nefungovalo.

Jsi nervák?

Před vystoupením nervózní nejsem, naopak si čas na pódiu před posluchači užívám. Přitom třeba na základce jsem byl introvert schovaný s dvěma kamarády v zadních lavicích a tiše sledující, co se vpředu děje.

Začal jsi podnikat velmi mladý a jsi dostatečně úspěšný k tomu, aby ti z toho brzy přeskočilo. Těch příkladů máš kolem sebe dost. Toho se nebojíš?

Je pravda, že úspěšných manažerů, co jim hráblo, je strašně moc. Příkladem mi může být Honza Mühlfeit, který skončil na tři měsíce v blázinci, zkrátka to nedal. Vím, že je to nebezpečné.

Máš deprese?

Cítím, že jsem na tom hůř než řada mých vrstevníků, hodně věcí si beru osobně, i maličkosti mě umí totálně položit. Přitom je řada věcí, které přecházím, neřeším je, mávnu nad nimi rukou. Pak se stane ale nějaká prkotina a já jsem úplně rozhozený.

Zkus nějaký příklad.

Hodně je to spojené s projekty. Mě totiž baví ta cesta za nimi, pak, když dojdeme do cíle, projekt se podaří, přijde prázdnota, smutek, že je to za mnou. Výsledek už si tolik neužívám, dívám se hned dopředu.

To může být i výhoda.

Snažím se ji využít ve svůj prospěch, plánovat další projekty, vydat se na další cestu. 

Text: Richard Valoušek
Foto: David Christian Lichtag

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama