reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz VŠ studenti: Jak žijí a co chtějí od života? Pomozte nám to zjistit!

„Raději si každého pořádně ohmatám a očichám.“

30.1.2010 / Společnost

Nevidomí studenti mezi námi. Stěžujete si na školu a nebaví vás stohy knížek, ze kterých musíte během zkouškového čerpat svoje vědomosti? Existují i studenti, kteří by z haldy učebnic měli radost. Dali by cokoli za to, aby si je mohli sami přečíst. Ale nemohou, mají totiž poškozený zrak – jsou nevidomí.

Již dva roky pomáhám jako dobrovolník v občanském sdružení Okamžik (www.okamzik.cz). Sdružení se věnuje nevidomým lidem, kteří potřebují pomáhat s problémy každodenního života, jevící se nám jako maličkosti. Ivu Zuchovou jsem několikrát doprovázela z nádraží Holešovice na Konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla (www.kjd.cz), kde studuje obor Kulturní činnost. Jednou z Ivy bude kulturní referentka, jež se od ostatních referentů bude vymykat jednou maličkostí – bude nevidoucí. Iva se se zrakovým postižením už narodila. Její matka v těhotenství onemocněla chřipkou, a ta - podle Iviných slov - „sežrala“ její sítnici. Iva nevidí opravdu nic, nemá vyvinutý ani světlocit.

Kdy sis svůj handicap začala v dětství uvědomovat, Ivo? Co bylo takovým prvním impulsem?
Začala jsem si to uvědomovat až asi v šesti letech. Nezvládla jsem totiž nikam sama dojít, aniž bych – na rozdíl od ostatních – do něčeho nevrazila. Navíc jsem si třeba uvědomovala, že na mě někdo mluví, ale zrakově jsem nevěděla, kde přesně se nachází. No a pak ve škole mi přišlo divný, že se ostatní děti učí normální černotisk a mně vrazili do ruky Pichtův stroj (kompenzační pomůcka pro nevidomé – pozn. red.) a učili mě Braillovo písmo.

Bylo pro tebe těžké své postižení přijmout? Většinou slýchám, že když se člověk s nějakým handicapem přímo narodí, tak je s ním svým způsobem sžitý.
Nebylo to těžké. Spíš jsem přemýšlela o tom, že bych mnohem hůř nesla, kdybych přestala vidět až od sedmi let. Takhle si říkám, že to tak prostě musí být. Ale pořád bych se moc ráda podívala, jak vypadá třeba město nebo lesy. Nebo i lidi. Takhle je poznávám spíš podle hlasu, ale chtěla bych vědět, jaký mají vzhled.

A jak vnímáš svět? Jak si vytvoříš svoji představu, když nemáš – tak jako třeba já – ten zrakový základ?
Tak to je různé. Když mi někdo řekne o věci, se kterou jsem se před tím nesetkala a neměla jsem možnost si ji ohmatat, může se stát, že se nevytvoří vůbec nic. Dokážu si spíš představovat situace. Když mi v zimě někdo začne vyprávět o létě, představím si, jak ležím na dece, a pere do mě sluníčko, zpívají ptáci. Ale se světem jsem se vždycky seznamovala čichem, hmatem a pomocí ostatních lidí, kteří mi věci popisují. Když si na něco nemůžu vyloženě sáhnout, mamka se snaží vyrobit mi to z papíru, abych si to mohla osahat.

Ty nevidíš ani světlo, viď?
Ne, nevidím. Ve škole poznám, že se svítí, podle toho, že hučí zářivky. U lampy, která nehučí, pak poznám světlo tak, že k ní přiložím ruku a sleduju, jestli hřeje.

Co budeš dělat s těmi novými úspornými žárovkami, které by hřát neměly?
Ježiš, tak to nevím. To teda bude sranda – to u nás bude pořád rozsvíceno. To teda asi moc neuspoříme.

Iva s redaktorkou Studenty Evou Samšukovou
Iva s redaktorkou Studenty Evou Samšukovou

Jak se ti ve škole studuje s nevidomými spolužáky? Když máte přestávku, jak spolu komunikujete? Jak spolu můžete navázat třeba první kontakt, když ani nevidíte, kde kdo sedí?
Buď nás může seznámit někdo třetí, nebo někdy stačí do sebe třeba jen navzájem náhodou vrazit. To pak hned každý začne studovat, kdo že je ten druhý, do koho vrazil, s kým se potkal. Pak, když už vím, jaká skupina zrovna ve třídě je, tak můžu každého jednoduše oslovit. O přestávkách většinou všichni zůstáváme na místě, a protože sedíme v jedné řadě, nemusím ani za nikým chodit. Ale seznamování je těžší. Když se seznamuju s někým úplně novým, tak sleduju, jaký je jeho hlas a taky jeho vůně.

Mohla bys nějak popsat vůni, která ti je sympatická? Lidé, kteří vidí, tak mohou jednoduše říct, že je jim někdo sympatický, protože se hodně usmívá…
Líbí se mi, když je někdo přímo navoněný nebo když alespoň necítím jeho pot. Ta vůně může být taková univerzální, ale hlavně čistá. Nemám ráda, když je někdo čuně.

Jak se učíš látku do školy? Testy asi nepíšete.
Jo, píšeme. Dostaneme papír a musíme si ho podepsat. Učitel nám diktuje otázky a my si je napíšeme do „pichťáku“. Pak na ně postupně odpovídáme. Když zapomenu, jaká byla druhá otázka, tak si jen vyjedu prstem nahoru po papíře a přečtu si ji.

A jak se na testy nebo zkoušení připravuješ?
Zrovna teď je docela nedostatek učebnic, takže ochotní učitelé nám při hodině diktují poznámky. Jinak si informace musíme shánět v encyklopediích nebo na počítači, což je docela problém. Nevidomí nepracují s myší a počítač ovládají jen pomocí klávesových zkratek. Pokud je někdo neumí, potřebuje pomoc vidoucího. Občas se tak stane, že celý úkol do školy udělá vidoucí a já si to jen zapíšu na papír!

Řekla bys, že máš víc přátel mezi vidoucíma nebo nevidoucíma?
Já to mám asi tak napůl, ale mám hodně vidoucích přátel. Jsem za to ráda. Když mně třeba něco spadne, tak je docela výhoda, že vidící mi to pomůže najít. Přijde mi, že si s vidoucími líp rozumím, na škole mám mezi nimi určitě víc přátel.

Ale u vás vidící nestudují nebo ano?
Jo, studují. Přednost sice mají nevidomí a slabozrací, ale pokud je málo studentů a hrozí, že se neotevře obor, může se doplnit i těma vidoucíma. Ještě se mi ale na škole nestalo, že by za mnou někdo přišel a nabídl mi, abych šla někam do hospody.

A jak je to u tebe s klukama?
No, kluka teď nemám. Měla jsem zatím spíš takového kamaráda, kterej mě občas vytáhl ven na pivo, ale žádný vážný vztah to nebyl. Pak si našel jinou. Vadilo mu, že ho brzdím v pití. Musel mě vždycky doprovázet domů a já jsem nechtěla, aby se mnou vymetal kanály.

A ten kluk byl taky nevidomý nebo viděl?
On byl vidoucí.

A ty bys chtěla mít spíš vidoucího nebo nevidoucího kluka?
Spíš asi vidoucího.

Jak se, Ivo, věnuješ svému vzhledu?
Většinou všechno kontroluju hmatem nebo za někým zajdu, aby mi řekl, jestli třeba nemám na triku flek nebo jestli jsem si do něčeho nesedla. V tomhle ocením upřímnost. A s mamkou jsme vyřešily problém ponožek. Jednou se mi totiž stalo, že jsem šla ven a na nohách jsem měla jednu černou a jednu bílou ponožku. Takže buď si s sebou zabalím jen samé bílé ponožky, nebo vždycky dvě stejné smotám do klubíčka.

A jaké máš teď představy o svém životě – myslíš, že se shodují s představami stejně starých holek, které normálně vidí? Plánuješ mít děti?
Plánuju aspoň jedno dítě. To bych ještě asi uhlídala. Možná, že i ty dvě, ale nějak tak nepospíchám. Když se mi to povede, tak jo, ale když se mi to nepovede, nedá se nic dělat. Ale chtěla bych mít nějakou menší rodinu.

A kdy doděláš školu? Co plánuješ posléze?
Svůj obor dodělám teďka v červnu a pak nastoupím do Nadace Artevide (www.artevide.cz) do Karmelitské, kam se teď stěhuje jejich galerie. Nadace pořádá různé hmatové výstavy pro nevidomé a vystavuje i obrazy, které u nich kreslíme. Minulé léto jsem u nich byla na brigádě a bavilo mě to, takže jsem se rozhodla u nich zůstat.

Jak v Praze vyřešíš bydlení?
Ze začátku budu asi každý den dojíždět, ale ráda bych si v Praze našla nějaký malý levnější byt. Chodím na hodiny sebeobsluhy, takže bych ráda ty zkušenosti využila v praxi. Baví mě vařit a uklízet a chtěla bych se tomu věnovat ve svém vlastním domově.

Ivo, chtěla bys něco vzkázat lidem, kteří jsou stejně staří jako ty, studují a nemají žádný zrakový handicap?
Poradila bych jim, aby si alespoň jednou vyzkoušeli zakrýt oči třeba šátkem a zkusit dělat činnosti, které vykonávají už úplně automaticky. Jak by jim to šlo, kdyby se mohli spolehnout jenom na svůj nos nebo na ruce. Zároveň bych jim doporučila navštívit Okamžik (www.okamzik.cz), kde si mohou vyzkoušet doprovod nevidomého člověka. Třeba až ho pak někde potkají, nebudou ho před sebou tlačit jako pytel odpadků. I to už se mi totiž stalo.


Text: Eva Samšuková

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama