Kdysi slavné a ze všech směrů opěvované studio Pixar se nedávno vytasilo s dost fádním Hodným dinosaurem, navíc kromě Příběhu hraček nedokázalo žádnou ze svých značek přetavit v kvalitní pokračování. Hledá se Nemo byl ovšem svého času hit a nejúspěšnější animák všech dob, který vedle hlavních hrdinů Nema a jeho otce Marlina představil i řadu sympatických vedlejších postav, takže pokračování se přímo nabízelo.
Amnézie v centru dění
Dočkali jsme se ale až letos a do centra pozornosti se dostala modrá rybka Dory, která posledně s Marlinem procestovala celý oceán při hledání jeho neposedného synka. Dory, jež trpí velkými problémy s pamětí, byla jako vedlejší figurka docela zábavná, ovšem její repertoár vtípků je dost omezený. Nic si nepamatuje, takže se většinu filmu opakuje a všech se ptá na jednu věc několikrát. Na papíře to může vypadat jako zábavný nápad, ovšem v praxi tenhle humor nejenže moc nefunguje, ale dost zpomaluje děj a zadupává dynamiku, kterou se první díl honosil.
I příběh vykrádá myšlenku jedničky – Dory si vzpomene, že má rodiče, kteří jsou zřejmě někde v oceánu, a s minimem informací se je vydá hledat. Nemo a Marlin ji v tom samozřejmě nenechají, takže se osvědčená trojka opět setká s přátelskými i nebezpečnými formami života v hlubinách oceánu i mořského parku. Už z tohohle prostého popisu čiší největší problém celého filmu – nenápaditost a absence snahy ukročit z předem jasné cesty.
Zbytečné pokračování?
Občas povedené frky, narážející na aktuální popkulturní fenomény, a výborná nová postava chobotnice Hanka nedokážou mdlý dojem zvrátit. Dory funguje tak, jak by měla – pro děti je přiměřeně vtipná, s lehkým morálním přesahem a hlavně krásně barevným vizuálem. Jenže nic navíc pro dospělé či opakování zhlédnutí. A to je velká škoda, protože v minulosti byly právě pixarovky synonymem pro něco víc než jen obyčejný animák.
Text: Mojmír Sedláček
Foto: oficial
