reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Dělat (si) radost - Doba je konzumní, jsme i my? Co nám vlastně dělá radost?

„Sbohem, děcáku": Dětem z děcáku chybí přirozené vzory a pevná citová vazba

08.12.2017 / Kultura

Nejen studenti pomáhajících profesí by proto měli zbystřit. Od čtvrtka 23. listopadu můžeme v kinech vidět snímek Sbohem děcáku. Jak název napovídá, zabývá se mladými lidmi, kteří vyrostli v dětském domově a teď se snaží postavit na vlastní nohy. Se začínající režisérkou Hanou Ludvíkovou Muchovou jsme se bavili o tom, jaké mají takto vychované děti šanci třeba na vysokou školu. 

Jaká byla vaše zkušenost s dokumentárním filmem?

Bývá obtížné, aby se lidé otevřeli. Dospělí mají masky, hrají si a nechtějí vypadat špatně před kamerou, mají od dětství naučené formulace. Někteří dokumentaristé mají konfrontační přístup, útočí na postavy, a tím je zbavují slupek; je to adekvátní režijní metoda, ale já bych to dělat nemohla. U dětí mi přišla velká výhoda, že jsou tak bezprostřední. Ani jsem si neuměla představit, že bych natáčela s dospělými.

Jaký problém v ústavní péči vnímáte nejpalčivěji?

Chybí terapeutická péče pro děti i vychovatelky, což je velká díra v zákonech. Pokud bych mohla tím filmem něco ovlivnit, chtěla bych, aby v každém dětském domově byla nastavena systematická a kontinuální práce terapeuta, individuálně a s každým dítětem. Kdyby sponzoři mohli místo materiálních darů zaplatit kvalitního terapeuta, bylo by to lepší. K dospívajícímu je třeba přistupovat individuálně a s respektem. Sama mám dítě, čtu si o výchově spousty knih a vím, jak je důležitý přístup respektovat a být respektován, dřív se k dětem takto moc nepřistupovalo. 

Setkala jste se s případy, kdy děti z dětského domova studovaly vysokou školu?

Ano, mnoho z nich je skutečně inteligentních. Mají však jiné priority, a tak leckdy odcházejí předčasně, často hned v těch 18 letech. Ale třeba jeden kluk opravdu vysokou školu vystudoval a zabývá se romskou problematikou na Úřadu vlády. Takže existují i úspěšné děti z domova, ale velmi záleží na tom, koho potkají. 

S jakým cílem jste natáčela film?

Chtěla bych, aby tenhle film pomohl změnit zákony, protože problémy nejsou pouze v samotné ústavní péči, nýbrž i v preventivní a následné péči, je to velmi propojené. Děti jsou třeba odebrané rodině, nestýkají se, ale zároveň se s tou rodinou nijak nepracuje. Je potřeba posílit práci terénních pracovníků, aby se děti časem mohly vrátit zpátky do původní rodiny. Líbilo by se mi, kdyby každé ohrožené dítě mělo přiděleného vlastního sociálního pracovníka. Momentálně to tak funguje pouze do 18 let, ale potom jsou na vše tito mladí lidé úplně sami. To je úplně postavené na hlavu, protože právě v tomto věku, kdy nejčastěji odcházejí z ústavu, někoho potřebují.  Respektive oni mají možnost vyhledat sociálního kurátora dle svého trvalého bydliště, ale ti mladí lidé z děcáků o této možnosti často ani nevědí! Zavedla bych proto pro ně speciální sociální kurátory, kteří by tyto děti sami aktivně vyhledávali, systematicky by s nimi pracovali třeba od 15 do 25, měli by je státem “přidělené”. Jinak jsou totiž sociální kurátoři zahlcení prací: starají se o bezdomovce, lidi propuštěné z vězení, mentálně postižené a děti z dětských domovů jsou pouze jakousi podmnožinou.

Jste otevřená projekcím i mimo kina. Co si od toho slibujete?

Budu ráda, když se náš film dostane i do škol a dětských domovů. Je to způsob, jak téma pro děti otevřít zábavnější formou než třeba nudnou přednáškou. Děti mohou vidět konkrétní příběh, s nímž se mohou ztotožnit. Postavit výchozí bod pro diskuzi. Lidé mají tendenci ostatní nálepkovat, ale za těmito nálepkami už si nedokáží představit konkrétní osudy. A vedle dětských domovů bych ráda absolvovala třeba diskuze se studenty psychologie nebo sociální práce, kteří mají v rukou možnost to ovlivnit a připravují se na takové povolání. Chtěla bych, aby se to dostalo mezi lidi mimo naše standardní sociální bubliny.

Chcete něco vzkázat studentům sociální práce či pomáhajících profesí? Co by měli vědět?

Zkuste k nim přistupovat s respektem, obvykle se pak chovají zodpovědněji. A důležité je i zaujetí a odvaha něco změnit; je to v rukou sociálních pracovníků. Pro každého je třeba hledat nejlepší cestu. Někteří sociální kurátoři jsou skvělí a všelijak ohýbají zákony, aby dětem opravdu pomohli. Nemá smysl jet pouze podle paragrafů, ten systém je totiž nastavený špatně. Hlavně se nebát!

Text: Mojmír Sedláček
Foto: oficial

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama