„Špatné rozhodnutí vás v práci může stát hodně peněz. Ve skydivingu život“

„Špatné rozhodnutí vás v práci může stát hodně peněz. Ve skydivingu život“

„Nejvíc jsem se bál, že někam zapadnu a už mě nikdo nenajde,“ prozradil mi o svém seskoku na severní pól Libor Frýzek, vedoucí partner daňového oddělení společnosti EY. Byl vůbec prvním Čechem, který to dokázal. Jak se mu daří skloubit kariéru ve finančnictví se skydivingem na vysoké úrovni, mi ukázal přímo v srdci svého rajonu – Skydive Aréně v pražských Letňanech. A do rynku mě pozval taky.

O EY a dalších finančních společnostech panuje představa, že práce u vás je docela zápřah. Jak se vám daří skloubit zaměstnání s aktivitou, kterou děláte na tak vysoké úrovni?

Já jsem tuto pověst, že hrozně dřeme, slyšel také. Myslím ale, že v porovnání s dalšími společnostmi velké čtyřky to bude srovnatelné. Když se podívám na sebe, tak práci asi věnuji víc času než jiní lidé nebo čerství absolventi. Přesto mi přijde, že se dá v týdnu všechno výborně poskládat. Sám chodím ještě dvakrát týdně na fotbal, za měsíc naběhám sto kilometrů a jednou nebo dvakrát za týden chodím buď sem do arény, nebo na letiště. Nemůžu počítat s tím, že každý den budu doma od šesti trávit volný večer s rodinou, ale je to poměrně flexibilní.

Dá se říci, že vám společnost dává volno, pokud to potřebujete?

U mě osobně to není problém, vždy si to nějak zorganizuju a projekty uřídím na dálku. Nakonec ty dva týdny, které jsem trávil na severním pólu, jsem měl větší výčitky svědomí vůči rodině doma než v práci. Navíc jsem byl bez signálu a wi-fi asi jen čtyři dny, což není žádná tragédie. Ale pokud někdo jiný z kanceláře řekne dostatečně dopředu, že chce odjet na měsíc do Austrálie, tak prostě jede. V daňovém odvětví je nejvytíženější sezonou březen a červen, v tu chvíli potřebujeme každou volnou ruku, ale jinak je třeba v létě v kancelářích ani ne čtyřicet procent lidí. U nás má každý, i čerstvý absolvent, 6 týdnů dovolené a občas spíš řešíme, že si je nestihají vybrat.

Foto: Studenta

Původně jsem se chtěla zeptat, jestli se o vaše mimopracovní úspěchy společnost EY zajímá, pak mi ale došlo, že jste spíše vy v té pozici, kdy se o zaměstnance staráte. Zbývá tam vůbec někdo, kdo by pochválil vás?

Teoreticky tam někdo je, ale ty vztahy už jsou více na úrovni spolupráce. Je to přesně, jak jste říkala. Spíš se já zajímám o to, aby se 130 lidem dobře dařilo. Abych po někom chtěl já, ať se stará o mě, to nedoufám.

A vy o těch 130 lidech máte přehled a víte, čemu se věnují?

Ano, určitě. Máme například kolegyni, která hraje curling a byla na mistrovství Evropy. Dokonce si kvůli tomu, aby mohla odjet, odložila daňové zkoušky. A nebyl to žádný problém, udělá si je později. Další kolegyně zase byla na mistrovství Evropy a univerziádě ve střelbě.

Jak byste motivoval mladé absolventy, které možná trochu odrazují vysoké požadavky společnosti, aby to přece jen zkusili?

Chodím učit na VŠE, kde můj kurz navštěvuje 80 chytrých lidí. Hodně z nich na konci semestru řekne, že se na práci v naší firmě necítí. Že si nejsou jistí, zda to zvládnou. Nároky u nás jsou velké, je to velká firma, ale spíš je asi odrazuje přijímací řízení, kde opravdu uspěje jen část kandidátů. Ale pokud již někdo studuje na vysoké škole, rozumí tomu a chce se tomu věnovat, tak kdybych já byl v jeho kůži, rozhlížel bych se po tom nejlepším a nejnáročnějším, co na trhu je. Když si někdo myslí, že v malé firmě to bude mít jednodušší, bude pak často překvapen tím, že objem práce je vlastně stejný. A například pokud nám někdo při přijímacím řízení řekne, že se profesionálně věnuje sportu, a bude tak potřebovat nějaký volný čas, vždycky hledáme cesty, jak mu vyjít vstříc.

Foto: Studenta

Vy sám jste ekonomické vzdělání neměl, viděl byste to nyní u kandidáta jako nevýhodu?

Vůbec ne, spíš naopak. My přijímáme lidi z různých škol. Je to nakonec lepší, protože nejsou ničím zatížení. Je fajn, když zájemce něco studuje a něco umí, ale ve výsledku se rozdíly vyrovnají zhruba za pár měsíců. Když má někdo logické myšlení a chuť se učit, tak mu rádi věnujeme péči a čas. Množství školení a osobního vzdělávání je na začátku velké, ale pak už záleží spíš na tom, jak se snaží a jak se tomu chtějí věnovat. Vzdělání není hendikep ani obrovská výhoda. Jsem toho jasný příklad.

Vyžadují skydiving a práce ve špičkové společnosti nějaké stejné vlastnosti?

Podobné je to v tom, že za něčím jdete, něčeho chcete dosáhnout a každý den je jiný. V práci dostanete nového klienta nebo projekt, ve skydivingu děláte pořád pokroky. Umíte létat na břiše, chcete létat na zádech a pak hlavou dolů. Neustále vás to v obou případech nutí vytyčit si nové cíle, něco nového se naučit a věnovat se tomu. Druhá věc je, že musíte u obou mít sebekontrolu. Nedělat věci, které nejsou plánované nebo nedávají smysl. V práci musíte klientovi dobře poradit, jinak vás to může stát hodně peněz, ve skydivingu vás špatné rozhodnutí může stát život.

Foto: Studenta

Jak vás vlastně napadlo profesionálně skákat?

Jednou jsem si chtěl jít skočit s instruktorem v tandemu, a když jsem si šel tento první skok vyzkoušet, neotevřel se nám padák, takže jsme ho museli odhodit a přistát na záložák. To mi připadalo jako znamení, že je to ten správný sport, protože už se mi to nikdy nestane. Ale nemůžu říct, že bych byl opravdový profesionál. Mám dnes za sebou asi 400 seskoků. Vám se to může zdát hodně, ale když si to přečte opravdový parašutista, uvidí, že jsem ještě úplný amatér.

Severní pól určitě vyžaduje velké přípravy, v čem spočívaly?

Já k tomu přišel jako slepý k houslím. Skákal jsem v Himálaji a potkal se se zajímavými lidmi, kteří mi to navrhli. Nejprve jsem tomu nepřikládal velkou důležitost, ale nakonec mi zavolali, že za měsíc jedeme! Příprava pak spočívala hlavně ve shánění kvalitního vybavení. To jediné, co opravdu potřebujete, je teplé oblečení, které v Česku není moc k sehnání. Pak musíte mít padák a znát přesně sekvenci úkolů před výskokem, která je trochu jiná než při skákání tady. Skok samotný je asi náročnější spíš na psychiku než fyzickou zdatnost.

Dá se i na tohle nějak připravit?

Pokud chce člověk skákat, musí překonat úplně první strach vyskočit poprvé z letadla. Já v tom nejsem žádný hrdina. Vylezu na čtyřmetrový žebřík a točí se mi hlava. Seskočit z letadla není úplně jednoduché, ale dá se na to postupně zvyknout. Nicméně na severním pólu letíte rychlostí tři sta kilometrů za hodinu, to už bylo zase něco jiného. Velký, opravdu největší strach jsem měl z toho, že bude špatné počasí a já zapadnu někam, kde mě nikdo nenajde. Počasí se nakonec vyjasnilo a teď zpětně vidím, že by nebyl problém, ani kdyby nebylo tak hezky.

Foto: Studenta

Co je na skákání do vzduchu tak návykové?

Nevím, to je těžké popsat. Vyskočit z letadla, být ve vzduchu a letět. Nikde jinde tohle nezažijete. V letadle je to fajn, ale pohání vás motory. Když z letadla vyskočíte, tak letíte opravdu sám. Ze začátku je návykové to, jak se překonáte, jak zvládnete otevřít padák. Pak už je zajímavější skákat s více lidmi v sestavách. Zjistíte, že ve vzduchu se můžete pohybovat na všechny možné strany. Můžete viset hlavou dolů, což je těžké se naučit, ale strašně vás to žene dopředu. Když vidíte, co dokážou ostatní, a vám to stále nejde, máte pořád chuť se zdokonalovat.

Medailonek

Libor Frýzek vystudoval v 90. letech strojní inženýrství na ČVUT. Rozhodl se ale věnovat finančnictví. Po několika letech ve společnosti Arthur Andersen, kde se věnoval daňovému poradenství, přestoupil do společnosti EY (dříve Ernst & Young), kde nyní působí již 13 let. Jako Head of Tax Services (v překladu vedoucí partner daňového oddělení) se stará o veškeré daňové služby EY v ČR. Ve svém oddělení řídí více než 130 lidí. Kromě dvou úspěšných seskoků z letadla na severní pól má ve sbírce bronzovou a zlatou medaili z mistrovství republiky ve skydivingu. Za nejhezčí skok své adrenalinové kariéry ale považuje ten na území Himálaje.

Text: Eva Samšuková

Foto: Jindra Kodíček

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější