reklama

Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Závislost na technologiích: Jsou technologie drogou moderní doby? Nejsme na nich tak nějak... závislí?

Supervulkán, asteroid anebo pandemie. Co může skoncovat s lidstvem?

21.6.2017 / Společnost

Jméno Seán Ó hÉigeartaigh vám kromě toho, že ho pravděpodobně nebudete schopni vyslovit, nic moc neřekne. Přitom se jedná o jednoho z největších světových odborníků na studium existenciálních rizik a dopadů technologií na společnost. No, a když mluvíte s někým takovým, nedá vám to se nezeptat – na co tedy lidstvo nakonec nejpravděpodobněji „dojede“?

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěl stát vědcem?

Když jsem chodil do školy, zhruba stejně mě zajímaly vědy a anglická historie, oba obory mě hodně bavily. Postupem času jsem si ale uvědomoval, že z mého pohledu se toho víc děje v oblasti vědy a že právě tam mohu také více přispět. Zároveň mě hodně ovlivnil přítel mého otce, který pracoval jako profesor genetiky. Byl jedním z těch, kteří toho pro vědu v Irsku udělali opravdu hodně. Snažil se povzbuzovat mladé lidi na školách či na univerzitách, aby se vydávali na vědeckou dráhu. Potkal jsem se s ním několikrát a i díky němu jsem se pro vědu doslova nadchl.

Jaké vlastnosti musí člověk mít, aby uspěl jako vědec? 

V první řadě určitě zvědavost. Jedna z věcí, která z vás dělá vědce, je to, že vás při pozorování nějakého jevu napadne: Hej, proč to funguje právě takhle? Anebo: Tohle přece nedává smysl! Je nutné se neustále ptát, ale také být připraven na neúspěch, protože některé vaše odpovědi prostě budou špatné. Stalo se mi, že jsem na něčem pracoval opravdu dlouho, a pak se ukázalo, že jsem byl úplně vedle. Vědec tedy musí být nesmírně trpělivý a schopný se vyrovnat se zklamáním. Je také třeba neustále sledovat a číst aktuální odbornou literaturu, abyste věděl, co se děje. A samozřejmě nesmím zapomínat na výuku a rovněž administrativní povinnosti.

Zabýváte se existenciálními riziky. Překonal už podle vás technologický pokrok naše schopnosti zvládat jeho možné následky?   

Je pravda, že vyvíjíme stále mocnější technologie, ale podle mě z toho nutně nevyplývá, že je nebudeme schopni kontrolovat. Klasickým příkladem jsou nukleární zbraně, které během studené války několikrát málem způsobily katastrofu. Je ale zřejmé, že od té doby jsme v této věci udělali významný pokrok, pokud tedy nebudeme mluvit o Severní Koreji. Řekl bych, že jsme dokázali vyvinout metody, díky nimž máme určitou jistotu, že jsme schopni lepší komunikace a spolupráce. A myslím, že to platí pro všechny druhy technologií.

Můžete uvést nějaké další příklady?

Jistě, vezměme si třeba biotechnologii. Jedním ze zajímavých paradigmat byl výzkum DNA. V 70. letech, jelikož panovaly obavy ze zneužití vědeckých poznatků, vědci vyhlásili moratorium na molekulární klonování. Do té doby, než budou lépe prozkoumána a vůbec specifikována všechna vyplývající rizika. Díky tomu se postupně ukázalo, že něco rizikové skutečně bylo, něco naopak ne. 

Obecně jsem přesvědčen, že vědci mají velký smysl pro zodpovědnost. Nejsem si samozřejmě jistý, jestli by bylo možné získat nad technologiemi úplnou kontrolu. Jsou však nepochybně aktivity, které v této věci vyvinout můžeme. Důležité je, aby se tím samotní vědci zabývali, protože oni pochopitelně vědí lépe než ostatní, jak tyto technologie pracují.    

Řada souvisejících otázek ale přece není pouze vědeckého charakteru.

To máte nepochybně pravdu, jsou to otázky typu regulace, analýzy rizika a další. A navíc nejde jen o to, jestli to můžeme udělat, ale také jestli to společnost vůbec chce, jaké přínosy z toho bude mít a tak dále. Proto je třeba hledat víc a víc příležitostí k tomu, aby všichni zainteresovaní mohli na těchto věcech pracovat společně. Je totiž podstatné, aby se o důležitých souvisejících tématech právníci nebavili jen s právníky, politici jen s politiky a podobně. Díky tomu budeme mít větší šanci technologie nejen kontrolovat, ale také směrovat je tam, kam chceme.  

Problémem dopadů moderních technologií se prý celosvětově zabývá méně než 100 lidí, je to možné?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že to, jak si tuto věc definujete, závisí na celé řadě věcí. Nicméně si myslím, že mnoho lidí vyvíjí aktivity, které s tímto problémem souvisejí, jen možná oni sami sebe takto neoznačují. Například lidé, kteří pracují na tom, abychom dokázali lépe porozumět současným počítačovým algoritmům. Nebo ti, kdo pracují na určitých aspektech kyberbezpečnosti, vyvíjející hardware a tak dále. Myslím, že spousta těchto lidí sama sebe neřadí do oblasti práce na kontrole umělé inteligence, ale přitom do ní patří. 

Zdá se mi neuvěřitelné, že v loňském roce prý bylo publikováno více vědeckých prací na téma snowboardingu než možného vyhynutí lidstva. 

To je překvapující statistika – i přesto, že lidé mají snowboarding rádi. Ne, teď vážně. Musím zopakovat: podle mě je to otázka definice. Téma vyhynutí lidstva je velmi důležité, a pokud do něj zahrnete práce zabývající se třeba přípravou na globální pandemii, extrémní změny klimatu či rizika nové nukleární války, zjistíte, že spousta lidí se věnuje tématům a aktivitám, které s touto problematikou úzce souvisejí. 

V našem centru se mimo jiné snažíme vytvářet pomyslné mosty mezi těmito činnostmi. Máme mezioborové týmy, které se zabývají například tím, co nejhoršího se může stát a co s tím můžeme dělat. K tomu potřebujeme příspěvky od lidí z různých oblastí, například obrany proti asteroidům, modelování vývoje klimatu či nukleárního odzbrojení, přípravy na pandemii a podobně. Díky tomu můžeme vytvářet skutečně relevantní expertizy.

Seán Ó hÉigeartaigh

Výkonný ředitel Centra pro  studium existenciálních rizik a seniorní výzkumný pomocník v Leverhulme centru pro studium budoucnosti inteligence na University of Cambridge. Zkoumá dopady technologického pokroku na společnost. 

Na Trinity College Dublin získal doktorát z filozofie v oboru evoluce genomu. Působil na University of Oxford jako akademický projektový manažer a seniorní akademický projektový manažer v rámci Future of Humanity Institute.  

Seán byl hlavním řečníkem konference Týden inovací, jejímž mediálním partnerem byla i Studenta.

Co je podle vašeho názoru největším existenciálním rizikem pro lidstvo?

Mohu odpovědět dvěma různými způsoby. Záleží na tom, zda za existenciální riziko považujete něco, co povede k úplnému vyhynutí lidstva. V tomto případě je tu relativně málo možných příčin. Dopad asteroidu, který způsobil vyhynutí dinosaurů, či supervulkán. 

Pak je tu několik věcí, které by nejspíše nezabily všechny lidi, jako třeba masivní pandemie. Ta by pravděpodobně zahubila „jen“ 90 procent lidí. Katastrofy tohoto typu by nicméně způsobily kolaps lidstva a jeho návrat o několik set let zpět do minulosti.

Co vám aktuálně připadá jako největší hrozba?

Změna klimatu. Pokud by došlo k oteplení o čtyři až pět stupňů, civilizace, tak jak ji známe, přestane existovat. Na Zemi zůstane jen část lidstva, málo zdrojů a málo prostoru pro život. Časté budou extrémní projevy počasí, bude třeba počítat se záplavami, suchem, z toho vyplývající migrací, geopolitickými tenzemi, nefunkčními státy... Například si představme, že v Pákistánu a Indii vypukne extrémní sucho. Jestliže tyto země mají k dispozici nukleární zbraně a zároveň se příliš nemají v lásce, dá se očekávat ledacos. Pochopitelně především eskalace toho, co nechceme.

I když by asteroid mohl zabít víc lidí než změny klimatu, já varuji právě před nimi. Tato hrozba je totiž nepochybně na obzoru a my nečiníme žádná významná protiopatření, abychom ji zmenšili. Nebyl bych příliš překvapený, kdyby závažné dopady změny klimatu vyústily v množství konfliktů. To kromě jiného způsobí, že pokroky této civilizace, ať už sociální či vědecké, prodělají výrazný regres.  

Citoval jste analytika, podle nějž během příštích zhruba 20 let ve Spojených státech zmizí okolo 50 procent současných zaměstnání. Co se proti tomu dá dělat?  

Existuje několik různých návrhů řešení. Podle mě je třeba si uvědomit, že v naší společnosti probíhá celá řada aktivit, které mají nezpochybnitelnou hodnotu, ovšem my jim nepřisuzujeme hodnotu finanční. A to je jedna z věcí, které potřebujeme změnit. Mám na mysli například výchovu dětí, péči o ně, o staré lidi nebo o ty, kdo trpí určitým postižením, dále angažování se v sociálních a kulturních aktivitách, v oblasti péče o životní prostředí a podobně. Takových příkladů činností, které dělají z našeho světa lepší místo pro život, je mnoho. Nejsme ale schopni je ohodnotit, protože nejsou součástí hrubého domácího produktu.   
Umím si představit pozitivní budoucnost, ve které nebude existovat 50 procent současných zaměstnání, ale nijak negativně to neovlivní HDP a společnost bude dostatečně bohatá. Myslím, že na důležitosti budou nabývat alternativní socioekonomické koncepce, jako například nepodmíněný základní příjem. Rozhodně je nutné se tím vážně zabývat, abychom se nedostali do slepé uličky.  

Mohou při řešení pomoci nějaké změny ve vzdělávacím systému?

Jsem přesvědčený, že by nám některé významné změny mohly prospět. Je to téma, o němž diskutuji se svou matkou, učitelkou, která nedávno odešla do důchodu. Je tu jedna věc, na níž se shodujeme. A sice fakt, že ve vzdělávacím systému v Irsku, Velké Británii i v jiných evropských zemích či USA je stále příliš mnoho pozornosti věnováno učení poznatků, které nijak nekorespondují s tím, s čím se potýkáme v současném světě. Informace dnes není problém získat. To, co potřebujeme především, je kritické myšlení. Tedy umět zjistit, v čem je problém, jak k němu získat relevantní informace, jak je třídit a jak problém řešit.

Co myslíte tím, že výuka nekoresponduje se současnými problémy? 

Před časem jsem kdesi slyšel, že řada nynějších učebních postupů a přístupů byla vyvinuta na začátku 19. století. Jejich smyslem bylo připravit lidi na práci v opakujících se zaměstnáních. To je ale dnes prakticky to poslední, co bychom lidi měli učit. Je potřeba se naopak zaměřit na tvořivé myšlení a na to, abychom si osvojili takzvané široké dovednosti, které nejsou úzce svázány s jednou oblastí. Lidé by se také měli učit přemýšlet ne v horizontu zítřka či příštího týdne, ale v mnohem dlouhodobější perspektivě. Každý z nás totiž v současnosti prochází během svého života mnohem větším množstvím změn a vystřídá více různých zaměstnání, než tomu bylo u našich rodičů, jejich rodičů a tak dále. K dlouhodobějšímu pohledu a nazírání na svět nás vedou třeba i již zmiňované změny klimatu a další faktory. 

Text: Martin Zika, upraveno z rozhovoru pro magazín Aim Higher! od ELAI, pořadatele Týdne inovací, kde byla Studenta jedním z mediálních partnerů

Diskusní fórum

reklama
reklama
reklama