Všeho nechat a překopat svůj život? Chce to odvahu

Všeho nechat a překopat svůj život? Chce to odvahu

Dlouho jsem se hledala, nevěděla co se životem. Pak jsem usoudila, že bude nejlepší odjet někam „na zkušenou“ a že pak uvidím. Začalo to na Novém Zélandu, kde jsem si při každodenním třídení zmrzlých borůvek zlepšovala angličtinu, pak jsem to stočila zpátky do Evropy na Erasmus do Belgie (Ghentu) a svou cestovatelskou tour jsem završila stáží v Seattlu, kde jsem pomáhala obnovovat místní přírodu. Byla to challenge, při které jsem si sáhla na dno. Ale stálo to za to.

Byla jsem v situaci, kterou zažívá kdejaký student. Mít titul, ale praxi žádnou. Stáž pro mě byla možností, jak ji získat. Za velkou louži jsem původně vůbec letět nechtěla, je to krapet z ruky, ale najít v Evropě stáž, která by dávala v oblasti životního prostředí a revitalizace mladým lidem šanci a byla zároveň placená, tak nějak nešlo. Na doporučení kamarádky jsem se přihlásila na stáž do organizace EarthCorps. Bylo už po deadlinu, takže očekávat gratulační zprávu o přijetí bylo spíš úsměvné. Ale, přesto to vyšlo a já si mohla zabookovat letenku směr Seattle.

Seznámení s křovinořezem

Čekali byste, jak už to tak ostatně bývá, že začátky v největším městě Washingtonu budou náročné, ale já si je užívala. Prozkoumávala jsem město jinak než z obrázků na internetu a velmi brzy zjistila, že v USA nebo minimálně v Seattlu není tak levné oblečení, jak o něm v Čechách všichni nadšeně vyprávěli. Naučila jsem se pracovat s takovými věcmi, jako je křovinořez, a začala ovládat umění míchání herbicidů. Dostalo se mi i potřebných rad k tomu, jak opravit postřikovač na tento likvidátor plevelů, což je činnost, o které bych nikdy neřekla, že dokážu.

Foto: Studenta

Vždy to ale nebylo tak růžové. Tím, že náplň mé práce spočívala v obnově přírody a odstraňování invazivních rostlin, pracovali jsme venku manuálně a za každého počasí. Ráno v 6.45 jsem usedala na kolo, po dvaceti minutách jízdy dorazila do hlavního sídla a v 7.30 už s celou skupinou řešila, kdo kam pojede a co konkrétně bude dělat. Pak jsme trochu protáhli kosti jógou a přesouvali se na určené místo. Každý projekt byl trochu jiný. Pracovali jsme třeba na San Juan Islands, což jsou ostrovy na hranici s Kanadou. Měla jsem možnost tam na vlastní oči vidět kosatky nebo orla bělohlavého a zažít tak něco, co člověk třeba na dovolené běžně nespatří. Také jsme budovali stezky v národním parku. Lidé v těchhle oblastech často vytvářejí výhodnější trasy a pěšinky, a vznikají tak paralelní cesty, které pro přírodu nejsou dobré. My se proto snažili otevírat stezky, které se lidem hodí, a zavírat ty, které jsou neefektivní.

Omlouváme se, požadovaný obsah nelze zobrazit...

Došlo i na genderovou korektnost

Nebylo to ale jen o puchýřích na nohách a vytrhávání ostružin z míst, kde nemají co dělat. V rámci stáže nám organizace plánovala také workshopy týkající se hlavně environmentu, ale dostalo se třeba i na téma genderu. Doma jsem tomu nebyla prakticky vůbec vystavená, ale v Americe to berou hodně vážně. Snažili se nám ukázat, jak používat neutrální slova, aby se ženy necítily dotčeně. S výrazem „guys“ tam zkrátka nezabodujete. V některých případech šla tahle slovní neutrálnost až do extrému. Američané příliš nepoužívají „Merry Christmas“. Proč? Protože existují komunity lidí, které Vánoce neslaví, a tak si tam všichni přejí „Happy Holidays“.

Foto: Studenta

Dostalo se i na osobní rozvoj. Součástí programu bylo tzv. trénování lídrů. Pro nikoho zde neplatilo, že lídr se rovná šéf, kterého musíš poslouchat jen proto, že jsi jeho zaměstnanec. Každý může být lídrem, jen má odlišný styl. Učili jsme se pět specifických hesel, které k tomu, jak vést lidi, jak je motivovat či jak je posunout dál, pomáhaly. Celá filosofie programu spočívá v tom, že se tímto způsobem snaží vytrénovat mezinárodní účastníky, kteří by následně mohli budovat komunitu environmentálních lídrů a ve své zemi pak „měnit planetu“. Po tomto programu si uvědomíš, že jsi skutečně motivovaný, máš plno energie a chuť něco změnit. Celý koncept se nevztahuje jen na environment, ale prolíná se i do jiných sfér. „5 leadership challenges“ tady každý zná a když si to člověk přidá do životopisu, rozhodně nic nezkazí.

Chce to jen odvahu

Cestování mi vždycky otevíralo oči, ať na Novém Zélandu, v Belgii nebo v USA, a já se z toho vždy snažím vzít ty dobré věci a vrátit se jako jiný člověk. Po zkušenostech z této stáže si více věřím, mám větší sebevědomí, jinak pohlížím na svět, a to i díky tomu, že jsem potkala lidi z celé planety. Najednou vím, jak to chodí v Indii a na Filipínách. Člověk si tím, že poslouchá příběhy druhých, uvědomí, jaké má štěstí, že žije v České republice.

Foto: Studenta

Na takovouhle výpravu je nejtěžší najít odvahu, vše tady nechat a překopat svůj život. Vzpomínám si, jak jsem seděla v letadle při cestě do USA, byl krásný výhled a já se dívala z okénka ven. V jednu chvíli přišla stewardka a poprosila mě, abych okno zatáhla, protože se lidé připravují na spaní. Udělala jsem tak, ale paní, která vedle mě celou dobu seděla, mi řekla: „Dělej si, co chceš, nemusíš to okno zavírat.“ Bylo to hodně symbolické, a právě věta „dělej si, co chceš“ mě provázela celým pobytem v Seattlu. Bylo to znamení toho, že mám žít svůj život tak, jak sama chci, a já se tím řídila.

Text: Simona Rákosová, Klára Ludvíková

Foto: archiv Simony Rákosové

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější