Seminárka: plno zásad, ale pro začátek dobrý start
Nejčastějším typem práce, kterou můžeme od zadavatele dostat, je slangově nazývaná seminárka. Musíme mít na paměti, že ať už píšeme cokoli, chce to dodržovat formu. Správná seminárka by proto měla obsahovat tři základní body: úvod, stať a závěr. Nejdůležitější však je, vybrat si téma, které by se dalo zpracovat dobře, rychle a zároveň stravitelně.
V úvodu se obvykle nastiňuje kontext daného tématu a cíle, ke kterým se chceme dobrat. Laicky řečeno, proč tu práci vlastně píšeme. Pak už nezbývá, než probrat se kupou materiálů a na jejím setříděném základě postavit hlavní stať. Psaní teorie může být dost suché a nezáživné, protože je potřeba, opírat se o ověřené zdroje. Tato část tedy brání v rozletu mnohým spisovatelským duším. Navíc jsou tady ještě ty citace…
Napsat práci podle vlastních slov snad ani nejde. Proto se musíme podřídit nepříjemnému citování a parafrázování, až někdy rezignovaně sklouzneme k variantě klávesových zkratek. Souhlasím, citování je bludný kruh, nicméně s pomocí webové stránky níže se z něj dá poměrně snadno vyjít.
Pak už můžeme přejít k zajímavější části, k praxi. Praktická část není součástí každé seminárky, ale je na ní tou nejlepší. Čeká nás tu hra na badatele, který provede svůj výzkum a zaznamená ho do práce. Posledním krokem seminárky je závěrečné shrnutí a srovnání. Zbývá už jen vložit použitou literaturu a případné přílohy a můžeme si gratulovat!
Esej: odborná úvaha pro pokročilé
Seminárku máme za sebou. Teď jsme dostali jiný úkol: napsat esej. Jak se to dělá? Tak za prvé, můžeme se klidně politovat, ale i vyhecovat, protože napsat esej znamená zdolat vyšší level. A za druhé, pusťme se do toho s předstihem.
Psaní eseje vyžaduje odbornost a pořádnou přípravu. Nejde v ní o bezduché uvažování nad určitým tématem, ale o komplexní pohled na věc z hlediska odborníků, s nimiž, na rozdíl od seminárky, můžeme srovnat vlastní názor. Dobrá zpráva pro spisovatele je, že esej oplývá složitými větami, dlouhými souvětími a sofistikovanými výrazy. Nespisovatelé se tomu mohou aspoň přiučit.
Rada na závěr: psát hezky česky, ladit detaily a moc se s tím nepárat
Práce zadaná v češtině by se češtině měla také podřídit, tzn., snažit se psát gramaticky správně. Po dopsání práce je dobré, několikrát ji projít, zkontrolovat a opravit případné chybičky. Čas tlačí, takže u toho jistě nemusíme strávit mládí. Na čase je relax!
Více: v knize Jadwigy Šanderové a Aleny Miltové: Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách (SLON, 2006).
Kateřina Korčáková
