Seznamte se, tohle je Tomasz, Poláci by řekli Tomek. Tomek má v životě jednu obrovskou vášeň - Japonsko. Na první pohled je jasný, že je Tomek weeb, což je anglický slangový termín označující (především) mladého bělocha, který ostentativně a mnohdy hodně povrchně miluje všechno, co je japonské. Zatímco se chystám tohohle hňupa nejvíc poplivat, on sedí vedle v pokoji (samozřejmě, že ze všech pěti kolejí musí bydlet zrovna na té mojí a ještě k tomu vedle mě) a tetelí se z toho, jak žije svůj největší životní sen. Pro neštěstí všech, kteří ho musí v životě potkat, to zvládl a je tady.
Poprvé jsem Tomka potkal hned druhý den po příjezdu a musím zpětně říct, že to byl jeden z nejhorších v mém životě. Celý den, který jsem trávil s tímhle hňupem, jsem se snažil vybavit si člověka, který by mi byl víc odpudivý, a který by ve mně vyvolával takové opovržení jako on. Nikdo další mě nenapadl. Bydlel jsem v jedné buňce s oplzlým francouzským fašistou, který se týdny nemyl a smrděl na celý byt, znám lidi, kteří jsou skutečný lidský odpad, a dokonce jsem jednou naživo viděl Tomia Okamuru a stejně si myslím, že jsem nikdy necítil větší odpor.
Říká se, že první dojem dvakrát neuděláte. Tenhle člověk by měl mít na první dojem zbrojní pas v kategorii bazuk a takových těch obrovských rotačáků z prvního Predátora. Tučný, bledý a upocený žok s blond přelivem, pod nímž se roztéká myší obličej, na který někdo plivnul dvě malá, korálkovitá očka. To celé drží pohromadě trojitá brada, která se nadýmá v nikdy nekončícím povzdechu. Tomek vypadá jako mladý Ralph Wigum smíchaný s Peterem Pettigrewem.
Chápu, že si nevybíráme, jak vypadáme a soudit za to někoho je povrchní a nízké. A není tady žádné ale. Kdyby Tomek nebyl Tomkem, ale někým jiným, nejspíš se s ním dokážu normálně bavit, nebo vedle něho alespoň koexistovat. Všechny tyhle naděje ale berou za své, když Tomek otevře pusu.
Tomek je bytostně přesvědčený o tom, že umí japonsky. Vtip je v tom, že neumí. Někdo jako já, kdo viděl spousty hodin anime (takže samozřejmě každý mladý Japonec) hned pozná, že tenhle lidský slimák jenom opakuje sérii naučených anime hlášek, díky kterým připomíná generickou postavu z japonského animovaného porna, která plácá jednu frázi za druhou, až se nakonec dostane k tomu, že ji někdo znásilní.
Svým pištivým hlasem a afektovanou úlisnou japonštinou reaguje Tomek téměř na cokoliv, co se stane. Je nikdy nevysychající studnou těch nejdebilnějších keců a reakcí na věci, které byste normálně přešli, nebo o nich minimálně nemluvili. A samozřejmě, jak to většinou u tohoto typu lidí bývá, si o sobě samotném myslí, že je neuvěřitelně zábavný. Pro případ, že se v tomhle popisu poznáváte - je rozdíl, když se někdo směje tomu, co říkáte, nebo děláte a když se směje vám. Japonci jsou v tomhle hodně nečitelní, ale i já dokážu poznat, že ho mají za šaška. Tomek navíc všechno tohle mentální svinstvo řve. Nemluví zvýšeným, nebo výrazným hlasem, prostě křičí jako dítě, co zrovna spadlo z kola.
Pokud něco Japonci nemají rádi, tak když cizinci křičí a strhávají na sebe pozornost. Součástí jejich mentality je splynutí s davem a touha po smíru mezi lidmi. Tomek, ačkoliv sám sebe považuje za experta v oblasti japonské kultury, je hašteřivý a útočně zoufalý řvoun, který se nedá poslouchat.
První den po našem setkání jsme seděli na městském úřadě, kde nás instruovali o zdravotním pojištění a přispívání do penzijního systému (který se sice na zahraniční studenty nevztahuje, což nakonec dobře ilustruje ten známý demografický problém se stárnutím populace) a přísahám, že na nejhodnější a nejochotnější úřednici, která se ke mně chovala lépe než leckteří členové mé vlastní rodiny, ten hňup doslova křičel nějaké zbytečné komentáře k vyplňování jednoduchého formuláře. Na to, jak často ho způsobuju, jsem na cringe vlastně dost háklivý. Ale tohle bylo něco jiného - za všechny bělochy v Japonsku jsem se cítil zostuzený.
Vrchol dne přišel, kdy jsme se vyčerpaní vraceli autobusem směrem k naší koleji. Ptal jsem se Francouze sedícího vedle mě, co by mohl znamenat název nejbližší stanice (Gomo-tenjjin) a chtěl jsem vědět, jestli náhodou "tenojin", neznamená anděl (tenshin). Místo souseda mi však odpověď napůl zaprděl a napůl zacvrlikal Tomek, který ke mně otočil svou prasečí hlavu, aby mi vysvětlil, že se jedná o japonskou kastu z 18. století. Na závěr nezapomněl uštěpačně dodat: "Znáš ty vůbec japonskou historii?".
Po celodenní dávce otrávení jsem vážně myslel, že ho v tom autobuse plném japonských důchodců vypnu. Myslím, že si mého vzteku všiml i Francouz, který se na mě otočil. V ten moment se ale ve mně něco zlomilo a místo rány pěstí jsem na Tomka jeho otázku jen zašišlal zpátky s výrazem mentální retardace…
Přiznám se, že většina tohohle textu vznikla hned poté, co jsem vystoupil z autobusu a došel do svého pokoje. Byl jsem toho zážitku tak plný, že kdybych si neulevil agresivním bitím do Wordu, nejspíš zdemoluju svůj pokoj. Během několika dalších dní, když jsem někde v dálce Tomka zahlédl, jsem přemýšlel nad tím, proč se nechávám tak intenzivně strhávat negativními emocemi. Došel jsem k závěru, že bych se ve svém věku už možná mohl naučit chovat a některé věci prostě vypouštět. V návalu tohodle sebezpytování jsem mu dokonce jednou zamával. Zamával zpátky.
Od té doby jsem Tomka skoro nepotkal, a když už jsme se viděli, jen jsme se pozdravili. V pokoji byl taky potichu a tak jsem v sobě celou záležitost uzavřel s tím, že jsem prostě jen moc přecitlivělý hater. Zenový stav mi vydržel několik týdnů, kdy jsem pod tlakem pocitu, že úplně ignoruju místní společenské události, organizované japonskými studenty, jednu z nich navštívil.
Možná to bylo tím, že mě přidělili ke stolu (ano, Japonci mají na parties zasedací pořádek) plnému těch největších normies, kteří se chtěli bavit jenom o škole. Možná tím, že jsem s těmi lidmi v pětadvaceti letech musel hrát šarády a kámen-nůžky-papír, které po nějaké době přešly ve vláček. A dost možná taky tím, že byl na té události zakázaný alkohol. Ať už to bylo jakkoliv, když jsem ten večer viděl vedle u stolu Tomka předvádět tu nejepičtější parodii na lidskou bytost bez kousku slušnosti a sebeúcty, uvědomil jsem si, že chyba nejspíš nebude ve mně.
Moje jediná rada pro ty z vás, které zajímá Japonsko a chcete se do něj vypravit je jednoduchá: uklidněte se. Kulturní úlisnost, vlezdoprdelkování a násilná snaha o humor se tady vždycky setká s opovržením, které je navíc místními maskováno za smích a komplimenty. Buďte otevření a spíš se tu věci odnaučujte, než abyste si sem přijeli něco potvrdit nebo vyvrátit. A nikdy nebuďte jako Tomek - kdekoliv.
