reklama
 
Nuda v Japonsku #5 Prohlédni si galerii

Nuda v Japonsku #5: Konec nej roku mého života, estetické porno a ostrov seniorů

Rok 2019 byl bezesporu nejlepším rokem mého života, a to nejenom kvůli tomu, že jsem se dostal sem. Našel jsem všechno, co zatím v životě potřebuju, a tak tady poslední dny dekády trávím tím, že jsem jednoduše vděčný za to, že se věci staly, tak jak se staly. Nečekejte nějaké rady nebo kázání, většina věcí se stala úplnou náhodou, asi mám prostě štěstí. Přeju ho i vám.
reklama

Vánoce v Japonsku jsou den jako každý jiný. Osobně v Čechách pociťuju vždy velkou úzkost, když ubývají dny před Štědrým večerem, ale tady dny plynou bez nějakého zvláštního pocitu očekávání. Důvodem je hlavně to, že jsou zde Vánoce osekané na naprosté konzumní minimum. To jediné, co připomíná jejich existenci, je vánoční výzdoba v obchodech, která je stejně nevkusná jako kdekoliv jinde na světě, několik produktů, které supermarkety uvedou do prodeje a všudypřítomná melodie bizarních japonských remaků tradičních vánočních písní. 

Vrcholem téhle konzumní přehlídky je pak scéna, kterou jsem viděl na Štědrý večer, kdy museli zaměstnanci v místní pobočce 7eleven celý den nosit místo uniformy kostým Santy Klause. Asi si dokážete představit, s jakým nadšením ten den prekarizování zaměstnanci pocházející většinou z jihovýchodních asijských zemí pracovali. V zemi, kde si vláda hraje na to, že imigranti de facto neexistují a že v Japonsku žijí jenom Japonci, je to o to smutnější. 

Foto: Lin Dalile

Nový rok už lidé prožívají trochu víc. Je to doba, kdy mají být rodiny spolu, a především si lidé navzájem posílají novoroční přání. Někde jsem četl, že to je stejný rituál jako sex. Komukoliv, s kým chcete mít v novém roce dobré vztahy od vás musí přijít novoroční přání jinak jste víceméně skončili. Já jsem dvěma majitelům hospod, kteří se o mně tak trochu starají, k tomu koupil dva malé dárky a musím říct, že ta radost, kterou z nich měli, byla skoro až neadekvátní. Samotný silvestr jsem, jako všichni tady, propil. Pili jsem tak dlouho, až nám obsluha v baru kolem půlnoci donesla sekt, někdo pak řekl, že to je tady a proběhlo to a pilo se dál. Žádný odpočítávání, žádný ohňostroj - všechno v naprostém klidu.  

Několik lidí odešlo do budhistického chrámu, aby si poslechli zvuk zvonů, které se jmenují joya no kane. Tradice říká, že když uslyšíte zvuk těchto zvuků, očistí to z vás všechny hříchy minulého roku. Já jsem zůstal u svého drinku. V Evropě nechodím do kostela, a tak nevidím jediný důvod, proč bych jenom proto, že jsem tady, musel chodit do budhistických chrámů kvůli náboženským rituálům, které bych prožíval povrchně, nebo spíš vůbec. 

Foto: Lin Dalile

To zásadní, o čem chci dnes mluvit, je výlet, který jsem v době mezi svátky absolvoval spolu s mými dvěma přáteli, Diegem a Lin. Diego je o rok starší Mexičan žijící ve Státech, kterého jsem shodou okolností potkal hned první den v Japonsku. Oba jsme byli ubytování ve stejném hostelu a od prvního slova bylo jasné, že budeme přátelé. Dokonce bych i řekl, že jsme si v lecčems hodně podobní. Diego mě nějakou dobu před Vánoci informoval o tom, že chce jet do malého města kousek od Kjóta, jménem Omihachiman. Důvod? Prý je to tam prostě hezký. Chci jet s ním? Rozhodně.

Před Vánoci jsme přibrali ještě Lin, naši kamarádku ze Sýrie žijící v Belgii, kde (jak má potřebu neustále připomínat) studuje pravděpodobně nejlepší univerzitu na kontinentální Evropě. Lin je takový ten prototyp nevinné, umělecké duše, která ale začíná být zkažená evropskou dekadencí a je krásné to pozorovat. Společně jsme se shodli na tom, že dohromady tvoříme jednoho vyrovnaného a v životě praktického člověka, a tak bychom měli výlet zvládnout ve zdraví přežít.

Foto: Lin Dalile

V sobotu ráno jsme vyrazili a kolem oběda jsme po trase Kóbe - Ósaka - Kjóto dorazili do Omihachiman. První pocity po příjezdu byly až euforické. Asi za to trochu může skupinová sugesce, ale okamžitě jsme se shodli na tom, že jsme na pravděpodobně jednom z nejnádhernějších místě, kam jsme se za život podívali. Lin mluvila o knize The Temple of the Golden Pavilion od Yukia Mishimy, ve které mladý mnich zapálí nádherný chrám, protože nedokáže snést jeho krásu. Podobný pocit prý Lin měla, když žila v Benátkách. Všechno je tam moc agresivně nádherné a vyžadující neustálou pozornost. Omihachiman je nádherný v tom, jak je subtilní, jak ta krása není pompézní, ale ukrytá v malých detailech. Smyslově vás tu nic neobtěžuje. 

Doménou města je vodní kanál, který protéká víceméně celým městem a po kterém se můžete dokonce i svézt lodí, takže ta analogie s Benátkami není úplně mimo kontext. Na březích toho kanálu začíná skutečné japonské estetické porno. Antické mosty přes řeku, smutně vyhlížející vrby, potulující se kočky a různá tajemná zákoutí - všechno to tu je. Celý první den jsme procházeli touhle nádherou, až jste tím na konci dne tak příjemně sjetí, jak je to intenzivní.

Foto: Lin Dalile

Večer jsme nakoupili potraviny v místním farmářském supermarketu a v taxíku jsme se rozjeli za ubytováním, které mělo být na místě, které představovalo vrchol našeho výletu. Ubytovali jsme se totiž na ostrově Okishima, což je největší ostrov v největším japonském jezeru Biwa, u něhož právě leží také Omihachiman. Na poslední chvíli jsme dojeli k trajektu, který odjíždí zhruba jednou za hodinu a kterým jsme dojeli na ostrov. Když dorazíte do malého přístavu, tak v té noční tmě máte dojem, že jste dojeli na konec světa. Prošli jsme uličkami, které procházeli téměř skrz obýváky domů, až jsme došli k Airbnb. Můžete být klidní, na tomhle ostrově krize s nájmy není. 

Okishima, jak nás informoval pronajímatel, jehož jméno si nikdo z nás nebyl schopný zapamatovat, je ostrov babiček a dědečků. Nejmladšímu rybáři je tu 58 let, většina mladých lidí se odstěhovala do města, a tak si vesnice žije svým poklidným životem. Poprvé jsme pořádně ostrov viděli, když jsme v 7 ráno druhý den vstali na východ slunce. Ten jsme sice minuli, ale pohled na to nádherné čisté jezero, které v dálce lemují trochou mlhy zahalené hory si budu pamatovat do konce života.

Foto: Lin Dalile

Ostrov tvoří krásné minimum lidské civilizace. Je tu jeden improvizovaný obchod, jedna kavárna, jedna malá škola a místní úřad. Zbytek tvoří změť domů různých tvarů, velikostí a také stupněm rozkladu. Je zde spousta neobydlených domů nebo doslova ruin, které dokumentují postupné vysidlování tohohle ráje. Centrem vesnice je přístav, kde se ráno připravují rybáři na výjezd a které představuje přirozené centrum společenského života. Každý obydlený dům zde má zahradu se zeleninou a u každého domu jsou minimálně tři kola, z nichž minimálně dvě jsou nepojízdné. Když po cestě mezi zahrádkami, ruinami a přechodu vratkých prkenných mostů dojdete na kraj ostrova, dojdete ke schodům vedoucí k malé svatyni. 

Druhý den jsme chodili po kopcích skrz divočinu kolem Omihachimanu, až jsme vyšli kousek od jedné z nejpodivnějších a nejnáhodnějších staveb, které jsem v Japonsku zatím viděl. To místo se jmenuje La Collina, což znamená v italštině kopec. Jak uvidíte na fotkách, jedná se o pokus vytvořit živoucí budovu, která bude připomínat spíš přírodní útvar než cokoliv člověkem vytvořeného. Záměrem bylo vytvořit místo, které bude v absolutním souladu s okolním prostředím. Asi nikoho nepřekvapí, že v Japonsku v takovém komplexu nemůže sídlit nic jiného než cukrářství. To ještě doplňuje pekárna, čajovna, kavárna a samotná prodejna s dorty a koláči.

Foto: Lin Dalile

Jenom málo věcí na tomhle světě je příjemnější než po celodenní túře dojít do místních veřejných lázních, lhát o tom, že nemáte tetování a pak si tam užít tři druhy whirlpoolu a venkovní lázeň. Potom naprosto odpočatý a svěží dojít k obchodu uprostřed ničeho, nakoupit chlast, objednat si tam taxi, dojet do přístavu a zpátky na ostrov. Poprvé jsem několik nocí přespával v tradičním japonském domě a musím říct, že až na absenci centrálního vytápění, kvůli kterému musíte chodit ve dvou vrstvách oblečení, je to hrozně příjemné a pohodlné. Na noc si stačí hodit pár piv a teplé nihonshu (to, čemu říkáme saké) a usnete na tatami tím nejsladším spánkem. 

Často se říká, že nezáleží, kam jedete, ale s kým jedete. Prožít tři dny v dobré společnosti na krásném místě je ale přece jenom lepší než prožít tři dny v dobré společnosti někde, kde to je na hov*o. Občas mi lidi na Instagramu ke stories píšou, jestli je tohle ta slavná věc, o které někde slyšeli, nebo četli. Není. Je to jenom náhodná věc, kterou tady má člověk víceméně za barákem. Asi jako většinu věcí, co člověk k životu doopravdy potřebuje.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější