reklama
 
Lukáš Klingora - foto

Ke koním mě to táhlo, ale jezdit na nich jsem se bál. Tak je fotím, říká fotograf Lukáš Klingora

Svou lásku ke koním se rozhodl vyjádřit pomocí fotografie. Nejprve pro jezdecké časopisy a weby, později ve svých konceptuálních fotografiích, které často zobrazují vztah člověka a zvířete. Díky svému zapamatovatelnému stylu je Lukáš Klingora jednou z mladých nadějí české fotografie.
reklama

Když se podívám na tvoje fotografie, tak nejčastější prvkem na nich jsou koně. Čím tě tak zaujaly?

Koně vnímám tak nějak typicky jako ušlechtilá a temperamentní zvířata, která jsou i přes svou velikost jedním z nejbázlivějších druhů zvířat co znám. To taky považuji jeden z hlavních důvodů, proč si mě získali a proč je často využívám pro svoje fotografie.

Na tvých fotografiích ale nejsou pouze koně, motiv člověka a zvířete je ve tvé práci častý. Co tě na něm tak zajímá?

Vztah mezi člověkem a přírodou mě doprovází tvorbou snad od úplného začátku. Nejednou se mi na škole stalo, že mi učitelé vytýkali používání tohoto tématu do všech možných fotografických zadání. Při loňské semestrální práci jsem si ale navíc dal za úkol, že učitelům vyvrátím to zaběhlé tvrzení, že fotografie koní je o kýči. Nafotil jsem proto soubor fotek, kde jsem detaily z koňského těla použil jako artový objekt a výsledný soubor se setkal s úspěchem.

Lukáš Klingora

Lukáš Klingora je třiadvacetiletý fotograf žijící v Poděbradech. Fotografování se naplno začal věnovat v roce 2008, kdy mu rodiče koupili první fotoaparát. Jeho začátky se týkaly především fotografování sportu, a to jezdeckých disciplín. Miluje čekání na správný moment a práci se zvířaty. Ve svých uměleckých fotografiích pracuje se vztahem mezi člověkem a přírodou. Zlom v jeho tvorbě nastal v roce 2016, kdy začal studovat Vyšší odbornou fotografickou školu v Praze.

--> sledujte Lukáše na Instagramu

Jak ses k fotografování dostal? Byl to postupný proces nebo spíš náhlý impuls?

S odstupem času to vnímám jako náhlý impuls. Vlastně si ani nepamatuji, proč jsem tenkrát poprvé vzal doma do ruky digitální kompakt rodičů a běhal po bytě s tím, že se pokusím nafotit něco jako makro fotografie. Po pár letech, kdy jsem se díky kamarádce dostal do místní stáje, jsem začal fotit právě jezdecké závody. Důvod byl jednoduchý - nějakým způsobem mě to ke koním táhlo, ale jezdit na nich jsem se bál. Následovaly spolupráce s předními jezdeckými časopisy a weby, ale postupně se pro mě focení jezdectví stalo rutinou. Až po téhle etapě jsem se dostal k uměleckým fotografiím.

Podobně jako mnoho dalších fotografů, i ty máš své portfolio na Instagramu. Pomohla tahle aplikace se zviditelněním tvé práce?

Instagram je pro mě jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace a komunikace s dalšími umělci. V propagaci vlastní práce je to podle mě jedna z nejlepších cest, jak se zviditelnit ve světovém měřítku. V podstatě bez větší námahy se tam fotografie dostanou mezi desetitisíce i více lidí.

Kde bys naopak viděl nějaké negativní aspekty ve vztahu Instagramu a fotografie?

Zásadní problém vidím určitě v malém zobrazení na mobilních telefonech, kde bohužel nevynikne tolik detailů, které často dotváří tu výslednou atmosféru. Další spíš osobní negativní aspekt je časté přehlcení tvorbou ostatních lidí. Poslední dobou se také začaly objevovat algoritmy, které určují, kdo a kdy uvidí přidanou fotku. To mě štve na Facebooku a věřím, že to nejen mě časem otráví i při používání Instagramu.

Rise - Let the light in my heart is brighter (2017)

Příspěvek sdílený Lukas Klingora (@lukasklingora),

Mám takový dojem, že prosadit se v ČR jako umělecký fotograf není úplně jednoduché. Jaké jsou tady z tvého pohledu příležitosti pro mladé fotografy?

Myslím si, že je to tak nejen v umění, kdy musí být člověk ve správný čas na správném místě a mít k tomu kapku štěstí. Určitě se prosadit v České republice není jednoduché, ale také to určitě není nemožné. Tak trochu věřím, že pokud to tak má být, tak se to po usilovnější práci stane. Trochu mě mrzí, že na české scéně není moc fotografických soutěží jako v zahraničí. Jistou výhodou je ale studium na vyšší odborné nebo vysoké škole, protože to do jisté míry studentům nabízí příležitosti prosadit se dál. Naštěstí mi přijde, že se ale poslední dobou v Česku dostává víc a víc pochopení pro uměleckou fotku, takže kdo ví, jak to tady bude za pár let…

Tvůj fotografický styl je velmi čistý a zapamatovatelný, hodláš se ho držet i nadále nebo jsi otevřený nějaké změně?

Sám v sobě bojuji s různými omezeními. Nerad bych proto teď tvrdil, že budu další rok nebo dva pokračovat ve stejném stylu. Ten, ve kterém teď tvořím je pro mě v současné chvíli určitě nejbližší, ale člověk by se měl vyvíjet. Navíc nikdy předem nevím, jak dopadne rozpracovaná fotka ještě před tím, než ji dokončím. To je pro mě vždy otázka pocitu, který mi ta výsledná fotografie dává a který bych tím rád předal dál.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější