trpaslík

Kýčem krážem: Je zahradní trpaslík umění?

Obrázek slunce zapadajícího za mořským obzorem, pozlacené hory, jednorožec prorážející noční oblohu, soška smějícího se zahradního trpaslíka. Líbí se vám takové věci? Pro někoho jsou to jasné příklady kýče, pro někoho hezké doplňky domova. Jak to s tím kýčem tedy je?

Nikdo přesně neví, jak to slovo vzniklo. Prameny tvrdí, že je zkomoleninou anglického slova sketch, německého verkitschen či francouzského chic. Rumunský kritik Matei Călinescu se domnívá, že poprvé s tímto termínem přišli malíři a obchodníci s uměním v 60. a 70. letech 19. století. Pod pojmem kýč měli na mysli znehodnocené dílo.

V minulosti bychom v podstatě nenašli věc, kterou bychom mohli označit nálepkou kýč. I když se pojem do slovníků dostal až mnohem později, zrodil se kýč už v dobách průmyslové revoluce, kdy se na scénu dostala sériová výroba. Zároveň s ní vznikla totiž střední třída, která vlastnila dostatečný majetek, aby si umění mohla dovolit, ale na hlubší porozumění jí chyběly potřebné znalosti. Snažila se tedy napodobovat život a kulturu aristokracie. Postupně tak střední vrstva obsadila roli patrona kultury. Pro nedostatek rozlišovací schopnosti však zůstávala věrná dobře známým praktikám a bránila se všemu novému…

Umění však šlo přesně opačným směrem. Snažilo se reflektovat moderní život, ukazovat jej v jeho reálných podobách a neobracet se do minulosti. Umění už nemuselo být krásné. "Ornament je zločin," prohlásil architekt Adolf Loos počátkem 20. století. Nejen architektura se podle něj měla zbavit okrasných a nefunkčních prvků. Moderní umění se však chápání širší veřejnosti vzdalovalo. Co se naopak stávalo stále dostupnější, byly reprodukce a imitace realisticky, barevně i námětově atraktivních děl. Kvalitu nahradila kvantita.

Jak je ale možné, že i lidé, kteří kýč neuznávají, tak nemohou říci, že by se jim vysloveně nelíbil? Je totiž vždy realistický, očím lahodící, sentimentální, lákavý a nenáročný, protože využívá jen jednoznačné a srozumitelné prvky. Umělecký kritik Clement Greenberg ve svém eseji Avantgarda a kýč (1939) označil i akademické realistické umění za kýč, protože pro něj bylo až příliš jednoduché a bez přesahu. "Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné. Kýč předstírá, že od svých zákazníků nepožaduje kromě jejich peněz nic - dokonce ani jejich čas ne."

Co vše se tedy dá označit za kýč? Pod nejoblíbenější druhy kýče se dají zařadit například již zmíněné obrázky hor v podobě švýcarských krajin, keramická zvířátka a andílci, reprodukce slavných uměleckých děl, či podobizny svatých, které můžeme objevit mezi pestrobarevnými větrníky a hýbajícími se štěňátky na baterky na poutích. "Když se u nás řekne kýč, většině lidí se v mysli vynoří zahradní trpaslík," připomíná další známý příklad kýče Tomáš Kulka, autor knihy Umění a kýč. Trpaslíci se k nám dostali před více než sto lety z Rakouska, největší slávu však zažily až po roce 1989, kdy se staly ozdobným prvkem mnoha zahrad.

Někdy je těžké rozeznat tenkou hranici mezi vysokým uměním a nízkým kýčem, i proto definice tohoto pojmu zůstává nejednoznačná, s velmi rozmazanými konturami a s velkým prostorem pro vlastní interpretaci. "Senátor měl pro své tvrzení jediný argument: svůj cit. Tam, kde říká srdce, je neslušné, aby rozum něco namítal. V říši kýče vládne diktatura srdce," píše v Nesnesitelné lehkosti bytí Kundera. Záleží pak na každém, čemu dá přednost.

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější