reklama
 
Kristýna Dolejšová - The Color Run

Sebedůvěra a respekt k sobě samé jsou základem kvalitního života, říká autorka Za normální holky

Přehlcení Instagramovou dokonalostí vedlo Kristýnu Dolejšovou k rozhodnutí ukázat, že realita je často jiná a není se za co stydět. První fotografie, kterou před rokem a půl na Instagramu projektu Za normální holky zveřejnila, se tak zcela odlišovala od těch, které vidíme na profilech většiny ostatních. Kristýna na ní sedí ve spodním prádle na podlaze, má srolované břicho, mokré neupravené vlasy a nenamalovanou tvář. Odvážný příspěvek vyvolal nadšené reakce, a proto nezůstalo pouze u něj.
reklama

Kristýno, co po zveřejnění fotografie následovalo?

Pro doposud úplně neznámou holku bylo šokem, jak rychle se to rozkřiklo a kolik lidí reagovalo doslova nadšeně. Vytvořila jsem pak blog Za normální holky, na který jsem postupně začala psát články a zároveň sdílet články ambasadorek projektu. Každá z nás se svěřuje s jinou zkušeností a pohledem na sociální sítě, ženskou přirozenost, krásu nebo mediální šikanu. Projekt začal mít sdílením mezi ambasadorkami a sledujícími velké dosahy. Díky početné základně fanoušků jsme s ním vyhrály v Czech Blog Awards v kategorii COSMO OBJEV a také byl nominován na Křišťálovou Lupu v kategorii Obsahová inspirace. Následně jsem k projektu napsala knihu BEZ FILTRU.

Srdečně Tě vítám na oficialnim Instagramu @zanormalniholky 😘 Jmenuji se Kristýna a tento můj projekt vzniknul na základě mé dřívější nenávisti ke svému tělu. V pubertě jsem byla vždy oplácaná, prťavá a ta nezajímavá. Hodně lidí mi říkalo, že jsem krásná, ale jeden člověk, který mi řekl, že jsem tlustá, jakoby smazal všechny ty kladné názory. Celé roky jsem se snažila zhubnout, bojovala s pihami, světlou pletí, a popírala tak svou přirozenost. Až jsem se ve 22 letech odstěhovala do Austrálie. Tam jsem získala značný nadhled a všimla si, že se ve svém těle vlastně cítím dobře, a není důvod se trápit nebo urážet jen proto, že nevypadám jako modelky. A pak jsem si všimla, jaké enormní množství dívek a žen stojí fronty u plastických chirurgů a fotí se jen s perfektním makeupem a vlasy a oblečením... A já se cítila najednou zase ošklivá. A bylo mi to líto. Bylo mi líto i těch dívek, co si doma před zrcadlem řeknou: Podívej jak jsem hnusná. 😔 Já byla taky taková, ale naučila jsem se milovat sebe samu. A teď bych tu zkušenost ráda předala dál. Miluji cestování a před necelým rokem jsem založila svůj lifestylový blog Me & Wonderland. V odkazu v BIO najdete velmi úspěšné články, na které mám spoustu pozitivních reakcí. Tato fotka s mým nahým břichem to všechno odstartovala, a proto bych s ní ráda zahájila už nyní i oficiální podporu všech žen a dívek, co chtějí být ještě pořád normální ☺️😍😘 Podpoříte mne? #zanormalniholky A děkuji mým největším supportům @luuovertheocean, @_weef_ a @travel_with_blondie 😘

Příspěvek sdílený Láska(vý) projekt pro ČR&SK🌸 (@zanormalniholky),

Co ty osobně považuješ za jeho největší úspěch?

Prodej knihy mi umožnuje finančně podpořit neziskovou organizaci Anabell, která pomáhá dívkám a chlapcům s poruchami příjmu potravy, a já vím, že tak reálně pomáhám lidem a má práce má smysl.

V příspěvcích na Instagramu neskrýváš celulitidu, nenamalovanou tvář, cystické akné a další nedokonalosti, za které by se spousta holek styděla. Když jsi pomocí dvou fotografií, které od sebe dělil rok, ukázala proměnu své postavy, přiznala jsi, že je zveřejňuješ nerada.

Váhala jsem pár dní, jestli je mám zveřejnit. Není jednoduché ukázat světu ty stránky mé osobnosti, které jsou společností a médii považovány za odporné. Zvlášť pak ve světě "trolů a haterů", kde si kdekdo dovolí vás ošklivě slovně napadnout jen proto, že se mu nelíbí váš zadek.

A proč ses je nakonec zveřejnit rozhodla?

Věděla jsem, že projekt je o realitě, a proto bych byla pokrytec, kdybych fotku upravila nebo ji skrývala jen kvůli tomu, že mě najednou sleduje více lidí. Taková jsem já. I s váhovými výkyvy, s akné, s celulitidou, ale pořád upřímná k sobě i lidem, a hlavně spokojená.

Otevřeně mluvíš o tom, jak jsi spoustu let své tělo neměla ráda. Proč sis až po odstěhování do Austrálie uvědomila, že se v něm vlastně cítíš dobře? V čem konkrétně na tebe měla Austrálie v tomto směru pozitivní vliv?

Nebyla to ani tak Austrálie jako má zkušenost v nezdravém vztahu. Tři roky jsem žila s někým, kdo mi neustále dával najevo, že nejsem dost dobrá, že jsem hloupá, srážel mi sebevědomí a postupně mě izoloval od přátel a vlastně od sebe samé. Jeho psychické týrání mě srazilo na dno, ale od toho jsem se, jak se říká, odrazila a slíbila jsem si, že už si nikým nenechám takto ubližovat, protože si zasloužím víc. Když nemáme rádi sami sebe, často věříme tomu, že si nezasloužíme lepší jednání. A to je kámen úrazu.

Proč podle tebe spousta lidí neuvěří, když jim někdo poví, že jsou krásní, jakmile ale od někoho slyší nelichotivou poznámku na svou postavu, okamžitě začnou držet dietu a cvičit?

To je skvělá otázka. Ptala jsem se na ni sama sebe a musím uznat, že to bylo tím, že jsem se podceňovala a byla extrémně sebekritická. Nutila mě k tomu touha po dokonalosti, jak ji vidí společnost. Pak jsem si ale uvědomila, že krásu vidím jinde. Učila jsem se na kompliment říct obyčejné, ale magické, děkuji, což bylo na začátku téměř nemožné. Skoro ho bolelo vyslovit a chtělo se mi brečet. Časem si ale člověk uvědomí, jak směšně se chová.

Co bys poradila lidem, kteří znají někoho, kdo se trápí svým vzhledem? Jak jim mohou pomoci?

Znám desítky nádherných žen a dívek, které pevně věří, že jsou ošklivé. V takovém případě je úplně jedno, kolikrát jim řeknu, že jsou krásné. Z mé zkušenosti nejvíce pomáhá takovým dívkám říct, ať se upřímně podívají na svůj život a na to, jak ho jejich jednání se sebou ovlivňuje. Často zjistí, že jim zbytečně uteče spousta zážitků. Nedají si zmrzlinu s kamarádkou, protože kalorie. Nepůjdou do moře s přítelem, protože celulitida. Nepůjdou na rande, protože pupínek. Také jim dojde, že jsou uvězněny v nevyhovujících vztazích, dělají práci, která je vyčerpává, nesplnily si nikdy sny, jí nezdravě a necvičí. Věří totiž, že se stejně nikdy nikomu líbit nebudou. Důležité je jim vysvětlit, že sebedůvěra a respekt k sobě samé jsou základem kvalitního života.

Stala ses ambasadorkou The Color Run. Co se ti na tomto běžeckém závodě líbí?

The Color Run jsem běžela již před pěti lety v Austrálii a bylo to naprosto skvělé! Upřímně, běh moc v lásce nemám, ale právě proto běhám. Jednak takto vystupuju ze své komfortní zóny, ale také jde o úžasný způsob, jak si vyčistit hlavu i plíce. Nejdřív se sice nutím a nechce se mi, ale pak se vyplaví endorfiny a najednou mám pocit, že bych uběhla maraton. Navíc mám tyhle běžecké akce moc ráda, protože člověk uběhne několik kilometrů, ani neví jak. A to ani nemluvím o těch barvách, z toho prostě srší energie a zábava.

The Color Run

Běžecký závod The Color Run bývá označován jako Pět nejšťastnějších kilometrů na světě. Není o výkonu, protože čas se neměří, ale o zábavě. Účastníci jsou během něj několikrát obarveni různými barvami od hlavy až k patě. Čtvrtý ročník barevného závodu se uskuteční 16. června na Výstavišti Praha - Holešovice.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější