Už v naší květnové anketě drtivá většina (konkrétně 71 %) z vás tvrdila, že má pocit, že se na ni kladou velmi vysoké nároky a naše krátké podzimní opáčko nám tuto tezi jen potvrdilo. Na jednu stranu je od nás totiž vyžadováno, abychom vystudovali co nejprestižnější vysokou školu a našli si skvělou práci. A to nemluvíme ani o tom, že bychom zároveň měli mít na jedničku funkční vztah a ideálně alespoň první dítě do 27 let, protože už taky nejsme nejmladší a plodnost generaci od generace klesá, že.
Na druhou stranu je na nás ale rovněž vyvíjen tlak, abychom se alespoň pokusili přiblížit těmto výjimečným osobnostem. Když to dokázali oni, tak proč ne my? Vždyť je to tak jednoduché, ne? Pojďme honem nechat školy a jít za tím úžasným nápadem, který nám vydělá miliony. No jo, ale co když žádný takový nápad nemáme? A co když ani nemáme takové ambice? Myšleno – jasně, kdo by nechtěl mít miliony a být zajištěný do konce života ještě před tím, než se do něj vlastně vůbec vrhne – ale co když nechceme podnikat, vsadit všechno na jednu kartu, co když nechceme být vzorem pro miliony? Takový scénář prostě není reálný pro každého a nedá se jen tak okopírovat.
Milionáři v Česku
V Česku to s milionáři nemáme tak dramatické – je tu něco kolem 30 tisíc dolarových milionářů, přičemž dvě třetiny z nich jsou lidé mezi 40 a 60 lety. Moc prostoru pro třicátníky tedy nezbývá. Mezi 60 nejbohatšími lidmi u nás třeba není ani jeden člověk pod třicet let. Nejmladšímu z nich, Michalu Zámcovi, je 34 let.
Já takový nejsem
Je neuvěřitelně těžké se ve světě plném takovýchto vzorů a příkladů cítit úspěšně, pokud nemáte zrovna sami rozjetý ten nejlepší byznys v oboru. Kromě extrémních úspěchů vybraných jedinců naší generace se proto stále častěji mluví také o výrazném nárůstu depresí a pocitů selhání či vyhoření mezi lidmi mladšími třiceti let. Generace stojící na prahu života tak má pocit, že selhala, že není dost dobrá, protože v pětadvaceti stále ještě studuje vysokou školu, nemá vlastní firmu ani dům a nikde se o ní nepíše (teda kromě toho, že je líná, nezodpovědná, nevděčná – no však sami znáte všechny ty populární články o mileniálech). Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Vidíme, že nejsme tak úspěšní, jak bychom mohli a chtěli být, a uzavíráme se do sebe. Dochází k narušení našeho sociálního života a nezvládání školních, pracovních a rodinných povinností. To vede k negativnímu sebehodnocení, nechuti k tomu, cokoli dělat a jakkoli na sobě pracovat. A kruh se uzavírá.
Buďte sami sebou
„Mnoho mladých lidí se příliš nad životem nezamýšlí a víceméně kopíruje představy svých rodičů či způsoby, ‚jak to dělá každý‘, stávají se kariéristy či start-upisty ne proto, že by o to stáli sami, ale protože ‚to dělají všichni‘, aniž by se hlouběji zamysleli, jak chtějí oni sami život žít či co jim může přinést,“ říká psycholog Dalibor Špok a v jednom má velkou pravdu – proč bychom se měli identifikovat podle někoho jiného? Někoho, do jehož soukromí nevidíme. Někoho, jehož zklamání, prohry a třeba osobní prohry neznáme, protože o nich se v těch článcích nepíše. A oni existují – vezměte jed na to, že existují! Ničí život není perfektní, bezchybný, ideální. Možná se vám to někdo pokusí vnutit, ale není to tak. To, co čtete, vidíte a konzumujete na sociálních sítích, je jenom pozlátko. Jako bonbon z vánoční kolekce se třpytí v tom správném světle a ve tmě mizí. Protože neexistuje superčlověk, který by byl o tolik lepší než vy. Existují lidé s většími znalostmi, zkušenostmi, s lepšími příležitostmi, predispozicemi a s větší dávkou štěstí. Ale existují také lidé, kteří jsou na tom ve všech ohledech daleko hůře než vy. A je jich víc než vás. A o milion procent víc než těch mladých dokonalých milionářů.
Takže ano, v dnešní době všudypřítomných sugestivních médií krmících nás příběhy úspěšných mladých milionářů je téměř nemožné se tomuto tlaku vyhnout. Je dobré si ale uvědomit, že mladých milionářů je v populaci zlomek, jen setinné číslo. A my je můžeme obdivovat, můžeme se jimi inspirovat a usilovat o bohatství, slávu i úspěch. Nesmíme ale nikdy měnit sami sebe na úkor někoho jiného. Každý z nás je jiný a každý z nás si musí najít tu svou cestu. A to není vůbec špatné, naopak. I když se naše generace označuje za tu nejegoističtější ze všech – podle Timesů jsme prý generací „Me Me Me“ – neberme to jako kritiku.
Berme to jako příležitost. Jsme první generací, která má svůj život plně a pevně v rukou, máme k dispozici technologie, které nám usnadní, na cokoli jen pomyslíme, a nemusíme se vtěsnávat do žádných kategorií, které nám okolí vnucuje. Nemusíme se vdávat a ženit, nemusíme mít děti, nemusíme žít v Česku, nemusíme pracovat v jedné firmě a nikdo se na nás za to nebude dívat skrz prsty. Co uděláme se svým životem, je jen na nás. A to je obrovská příležitost. A taky obrovsky děsivá věc. Na nás je jenom nenechat se jí zastrašit a využít svůj potenciál naplno. Protože proč být milionářem, když můžeme být umělcem, výrobcem tenisek, ornitologem nebo třeba life koučem. Nejsou to peníze, co nás dělá šťastným, ale smysl života. A ten každý z nás nacházíme v něčem jiném, tak proč se pořád s někým srovnávat?
Autor: Lucie Džurdženiková
