Měl jste vy sám nějaký konkrétní impuls, který vás vedl k rozhodnutí něco proti šíření fake news v českém mediálním prostoru dělat?
Už asi sedm let na Katedře politologie přednáším v kurzu věnovaném propagandě. Ten byl ze začátku spíše historický, ale když se okolo roku 2014 začalo objevovat stále více aktuálních příkladů dezinformací a propagandy, věnoval jsem tomu pozornost. Od toho už byl jen krůček k výzkumu manipulativních technik, který jsme provedli s kolegyní Petrou Vejvodovou, a iniciaci vzniku studentského projektu Zvol si info.
Projekt Zvol si info už trvá zhruba rok a půl. Kolik škol váš tým doposud stihl navštívit a jak se projekt za tu dobu vyvinul a posunul?
Pokud se nepletu, aktuálně je to něco kolem sta přednášek pro dohromady necelých šest tisíc žáků v České republice a na Slovensku. Což je něco, o čem se nám na začátku ani nesnilo. Zásadní posun nastal nedávno, kdy se studenti plně osamostatnili a založili si studentský spolek. Role Petry i mě v projektu tím pádem skončila. Se studenty pouze konzultujeme věci, ve kterých nás sami osloví.
Zvol si info se zaměřuje především na studenty, přemýšleli jste s týmem, že by svojí cílovou skupinu rozšířil? Mám dojem, že falešnými zprávami se nechává nachytat spousta lidí i v jiných věkových kategoriích.
Ke každé věkové skupině je třeba hovořit trochu jinak. Jednak by se měl přizpůsobovat jazyk, ale popravdě i konkrétní zaměření přednášek. Senioři přeci jen mají v oblasti mediální gramotnosti jiné slabiny než puberťáci. Pokud mám ale aktuální informace, tak právě sestavení přednášky a semináře pro seniory by se Zvol si info chtělo věnovat v druhé polovině letošního roku.
Kdy přišel nápad na Nejlepší knihu o fake news!!!, která téma propagandy a fake news otevírá?
Ten nápad paradoxně nebyl ani náš, oslovilo nás nakladatelství. To bylo tuším v dubnu 2017. Od května do září jsme pak knihu psali. Během podzimu jsme prováděli korekce a korektury a spolu s grafikem Vojtěchem Woody Trojákem dávali dohromady obálku.
Jaká témata byla pro vás při vytváření knihy ta nejdůležitější? Co by si měl čtenář odnést?
Snažili jsme se o komplexní pohled na problematiku. Čtenář si tedy přečte něco málo z historie dezinformací, o principech, se kterými pracuje, manipulativních technikách, o našem přístupu k informacím a médiím nebo trochu psychologičtější kapitolu popisující, proč tomu všemu vlastně čelíme, proč náš mozek tak rád skáče na lep různým trikům. To vše jsme doprovodili ukázkami, názornými příklady a radami, jak minimalizovat pravděpodobnost, že někomu naletíme.
Pro koho je kniha primárně určená?
Bude to znít možná moc obecně, ale pro širokou veřejnost, tedy pro kohokoliv. Opravdu jsme si dávali hodně záležet, abychom o tak složitém tématu psali co nejsrozumitelněji, aby odborné výrazy neodradili čtenáře. Tématu se věnujeme i v naší odborné činnosti, tuto knihu jsme ale chtěli mít bez "akademičtiny". Myslím, že každý si tam něco najde. Komiksová obálka sice svádí k domněnce, že je kniha určena hlavně mladým lidem, pozitivní reakce dostáváme i od řady seniorů.
Stalo se někdy v minulosti i vám, že jste uvěřil něčemu v médiích a následně vyšlo najevo, že to byla dezinformace? Pokud ano, jak jste zpětně odhalil, že se jedná o nepravdu?
Určitě ano, tomu se nikdo z nás nevyhne už proto, že nemáme vždy možnost si vše ověřit na vlastní kůži. Takovým často zmiňovaným příkladem je lež o zbraních hromadného ničení, které se staly záminkou pro vojenský útok v Iráku. To téměř nikdo z nás nebyl schopný odhalit, museli jsme si počkat, až investigativní novináři přišli s důkazy, že toto tvrzení nebylo pravdivé. Je to zajímavý příklad i proto, že jej někteří používají jako argument, proč nevěřit seriózním médiím. Už ale zapomínají zmínit, že to byla právě mainstreamová média, která přinesla odhalení, že tyto zbraně v Iráku nebyly.
Proč je tak jednoduché podlehnout dezinformačním článkům? Existuje jednoduchý návod, jak takový článek nebo jiný mediální obsah rychle odhalit?
V řadě případů je to proto, že v nás vzbuzuje silné emoce. V takové situaci ustupuje naše racionální uvažování do pozadí a kontrolu nad námi přebírá emotivní chování. To samozřejmě autoři těchto textů vědí, proto se v nás snaží podporovat stereotypy, apelovat na strach nebo nenávist.
Máte pocit, že v důsledku toho i seriózní média mění svůj styl a snaží se více hrát na city a psát bulvárněji?
Samozřejmě, že i seriózní média musí reagovat na měnící se prostředí. Musí o událostech referovat rychleji, tím se zvyšuje šance chyby. Pokud však sklouznou k podobným praktikám jako dezinformátoři, nebudou o nic lepší. Seriózní novináři to tak mají výrazně těžší, musí se snažit lidi přesvědčit, že kvalitní žurnalistika má své výhody a má smysl.
Mají podle vás Češi v porovnání s dalšími evropskými státy větší tendence fake news uvěřit?
Řekl bych, že nikoliv. Jsme na tom podobně. V evropském měřítku se naopak vymykají skandinávské státy - a to díky kvalitnímu školství, které se mediální gramotnosti věnuje. Pokud se my jako Češi v něčem lišíme, tak je to smutná skutečnost, že místo podpory a rozvoje kritického myšlení a mediální gramotnosti máme politickou reprezentaci, která - zjednodušeně řečeno - znovu zavádí na školách okopávání záhonků.
Řekl byste, že je to jen případ základních a středních škol, nebo máte pocit, že se na výuku mediální gramotnosti dostatečně nedbá ani na univerzitách?
Přiznám se, že tady nemám moc srovnání. Přednáším na Katedře politologie, tedy na oboru, jehož základem je kritická analýza dat a informací o světě kolem nás. Troufám si proto říci, že naši studenti povědomí o kritickém myšlení i mediální gramotnosti mají. Znám však případy studentů technických a přírodovědních oborů, kteří mají pocit, že když studují složité obory, tak jsou natolik inteligentní, že je nikdo nenapálí. Například z výzkumů nositele Nobelovy ceny Daniela Kahnemana ale víme, že populistům nejvíce skáčou na lep nikoliv nevzdělaní lidé, ale lidé, kteří se o politiku příliš nezajímají - třeba proto, že na ni nemají čas. Tedy i velmi vzdělaní lidé.
Dalo by se podle vás šíření falešných zpráv nějakým způsobem regulovat zákonem? Je možné takový zákon definovat, aniž by se jednalo o omezování svobody slova?
S tím bych byl velmi velmi opatrný. Máme případy ze zahraničí i z domova, kdy se něco zakázalo, aby daný server, spolek, nebo organizace pak byly ještě známější a vlivnější. Zrovna u mediálních šmejdů, jak tvůrce a vědomé šiřitele fake news můžeme vnímat, je to totiž voda na jejich mlýn. Pracují s představou, že nám politici, média a elity soustavně lžou a tají pravou podstatu čehokoliv a oni jako jediní přináší nepohodlnou pravdu. Když je zakážete, můžete v očích jejich příznivců tento argument podpořit a vnuknout jim další záminku takovému vidění světa věřit. Obávám se, že jedinou efektivní cestou je na problém upozorňovat a vzdělávat se.
