Vůbec první bezpečnostní kamera byla použita v roce 1942 v německém středisku pro vývoj raket. Se sledováním veřejných prostor se začalo až v osmdesátých letech. Zezačátku kamery pozorovaly věznice, banky, či letiště, tedy místa, která byla do té doby nepřetržitě hlídána ostrahou.
Masivní nárůst sledovacích kamer přišel v letech devadesátých. Od té doby se postupně vylepšují, a tak zatímco zezačátku se na sledování záznamů z kamer najímali jednotliví pracovníci, dnes hlavní práci odvádí počítač. Ten dokáže rozpoznat atypické chování, zavazadlo či oděv a může na něj upozornit.
CCTV kamera
V roce 2006 byl poprvé spuštěn do provozu systém, který propojil obraz se zvukem. Tedy pokud CCTV kamera zaznamená v okolí svého dosahu zvýšenou hlasitost, okamžitě na dané místo zaostří. Průkopníky a zároveň největšími maniaky v tomto oboru jsou bezesporu Britové, jejichž národ hlídá několik milionů průmyslových kamer. V roce 2013 připadala podle BBC na 11 obyvatel Velké Británie jedna sledovací kamera. Především obyvatelé Londýna o ně nemají nouzi. Podle BBC sleduje Londýn něco kolem pěti milionů kamer. Masivní instalace se Londýn dočkal po 11. září 2001, jejich počet pak vzrostl také z důvodu zajištění maximální bezpečnosti při Olympijských hrách v roce 2012.
Hlavním posláním takzvaných CCTV kamer je tedy bezpečnost a boj se zločinem. Mezi vedlejší úkoly patří například pozorování černých pasažérů při vchodu do metra či bezdomovců, jako důkazní materiál při špatném parkování, ale také jako preventivní opatření proti případnému teroristickému útoku.
Cítí se ale Britové opravdu bezpečně? Původně proklamovaná schopnost prevence nebezpečí absolutně selhala v červenci roku 2005 při teroristickém útoku. Nedaří se ani nijak zvlášť potírat kriminalitu. Míra úspěšného vyřešení na základě záběrů z kamer je jen velmi malá. A to především z důvodu rozsáhlosti celé sítě kamer. Na vyřešení jediného případu je zapotřebí projít několik stovek až tisíců hodin záběrů, na což spoléhají také drobní kapsáři a zloději.
Kamera jako důkaz?
Sami londýnští policisté v minulosti přiznali, že jim záběry z kamer příliš nepomáhají, i když existují i světlé výjimky. V srpnu 2011 se Londýn potýkal s masivními nepokoji. Policie se následně musela prohrabat skrz 200 tisíc hodin záznamů, aby dokázala identifikovat pachatele. Proces, který zabral více než půl roku, nakonec ale přinesl své ovoce. Kamery dokázaly usvědčit okolo pěti tisícovek násilníků.
Kromě důkazního materiálu, který však ne vždy obstojí u soudu, měly CCTV kamery snižovat i budoucí kriminalitu v Londýně. Některé kamery jsou umístěny nad semafory na silnicích a dokážou monitorovat a pomoci zastavit bezohledné řidiče. Nejmodernější zařízení pak dokážou ze záběrů kamer také identifikovat DNA zaznamenaných osob.
Pro celou řadu londýnských obyvatel však tento systém působí spíše příkoří, než pomoc, a to v podobě výrazného zásahu do soukromí.
Pro a proti
Odpůrci kamer se kromě argumentu o narušování soukromí opírají také o finanční stránku věci. Celý systém je obrovsky nákladný. Prvotní investice v podobě nákupu všech kamer je doplňována o platy vyškoleným voyerům, kteří mají za úkol je sledovat. Kamerové záznamy mohou být také poměrně jednoduše zneužitelné, pokud se dostanou do rukou nesprávným osobám. Nikdo z nás přece nechce být vydíraný, a tak je negativní postoj vůči CCTV kamerám ihned snáze pochopitelný.
Na druhou stranu, jak velká by asi byla kriminalita v Londýně bez jediné bezpečnostní kamery? Kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát, a tak i přes nižší úspěšnost vyřešení případů, bezpečnostní kamery jsou nutnou součástí moderních měst.
Text: Oliver Sálus
