Překvapivě smysluplný příspěvek k tématu lásky jsme našli tam, kde bychom ho opravdu nehledali – na internetovém fóru. Pod nejlépe hodnocenou odpověď na otázku „Jak poznám, že někdo je tou pravou láskou na celý život?“ bychom se totiž mohli podepsat. Uživatel v ní napsal, že láska je vždy nejistá a spočívá ve volbě vlastní zranitelnosti, proto opravdu milovat vyžaduje velkou odvahu. Nikdy si totiž nemůžete být jisti, že zrovna tenhle člověk je vaší osudovou láskou a že pouto mezi vámi bude i v budoucnosti takové jako nyní. A nám se chce dodat, že možná je to právě tahle nejistota, která náš život koření a umožňuje nám prožívat naplno celou paletu emocí, jež nám byla dána. Co víc si přát?
Láska ano, romantická už tolik ne
Před pěti lety byl proveden první neurologický výzkum svého druhu – vědci zkoumali mozkovou aktivitu u čerstvě zamilovaných jedinců a srovnali ji s lidmi v dlouhodobém vztahu, kteří se považují za nadmíru spokojené. Výsledek byl zajímavý a hodně optimistický – mozky těchto dvou skupin lidí totiž fungovaly hodně podobně. Naděje na dlouhodobou romantickou lásku proto existuje. V dlouhotrvajících vztazích navíc platí, že postupem času svého partnera zahrnujeme do vnímání sebe sama a pouto mezi milujícími lidmi roste. Je-li šťastný partner, cítíme se lépe i my, získáváme životní klid a pocit bezpečí.
Uznávaný sexuolog prof. Petr Weiss byl ovšem ohledně zachování romantické lásky po celý život o poznání kritičtější. „Nemyslím, že romantická láska vydrží celý život. Určitě jsou ale lidé, kterým celý život vydrží láska. A to úplně stačí. Pokud se nám to poštěstí, můžeme říct, že jsme prožili život (minimálně v této oblasti) šťastně.“
Jak lásku posílit?
Autoři výše zmíněné studie také poskytli čtveřici doporučení, jejichž dodržováním je možné lásku ve vztahu obnovit či posílit:
- Velkorysost – pomáhejte druhému a buďte vůči němu chápaví, mějte rovnoměrně rozdělené úkoly, dovolte občas svému partnerovi chvíli oddechu od práce a společnosti.
- Pozitivnost – zaměřte se na partnerovy kladné vlastnosti. Ukažte mu, že si ho vážíte a ceníte.
- Přilnutí – dovolte svému partnerovi, aby se na vás obrátil v situacích, v nichž se cítí zranitelně. Poskytněte mu emoční základnu a jistotu.
- Rozšíření – pomozte svému partnerovi rozšířit jeho svět o nové aktivity a výzvy. Nepřešlapujte na místě, rozvíjejte sebe i svou lásku.
A jak ji zničit?
Jiný výzkum sledoval naopak faktory, které vztah dokáží totálně zničit. A nebyl to jen tak ledajaký výzkum, psycholog John Gottman k němu totiž sbíral informace celé čtyři desítky let! Odhalil čtveřici problémů, které vztah spolehlivě ubíjejí – opakovaná kritika, vyjádření pohrdání, zaujímání obranného postoje a odmítání komunikace. Není to fascinující? Vztah spíše ustojí třeba nedostatky v sexuální oblasti či finanční problémy, ale jakmile se páru nedaří rozumně komunikovat, končí veškerá legrace. To je hodně inspirativní zjištění.
Jiný neurologický výzkum zase zkoumal sexuální touhu a zjistil něco, co nás možná překvapí. Touha nesouvisí pouze se základními emocemi a pudovými složkami osobnosti, nýbrž se jedná o mnohem komplexnější jev. Ano, tušíte správně – jev, který má mnoho společného se samotnou láskou a zahrnuje i motivaci a hlubší myšlenky. Oddělovat vášeň od lásky je proto chybou, protože minimálně z hlediska naší mozkové aktivity se o kdovíjak odlišné fenomény nejedná…
Mýtus dlouhodobé lásky?
Znáte vtipy o tom, jak se spousta lidí postupem času začne podobat svým psům? Hloupost, že? Ale v partnerském vztahu se tohle opravdu děje. Lidé, kteří spolu žijí třeba 25 let, jsou si veskrze velmi podobní. Nemusíte v tom hledat skvrny na slunci ani jiná alternativní vysvětlení. Úplně stačí, že tyhle dlouhodobě blízké páry mají podobné zvyklosti ve stravování, prožívání života, přejímají od sebe způsoby chování a v neposlední řadě i mimiku. Dlouhodobá láska nás prostě mění a přibližuje tomu druhému.
Psycholog Gary Chapman před dvěma dekádami přišel se zajímavou teorií, která trochu nabourává klasické romantické koncepty vztahů, v nichž spolu dvojice zamilovaně a bez problémů komunikuje a vše se daří samo. Chapman rozlišuje pět takzvaných jazyků lásky, přičemž každý z nás má jeden primární a jeden sekundární. Pozorováním a analýzou chování svého protějšku můžeme zjistit, jak na tom je, a právě tímto jazykem bychom s ním měli hovořit.
Do oné pětice patří slova ujištění, dávání dárků, plnění úkolů a skutků, fyzická blízkost a pozornost. Pro každého z nás je podstatné něco jiného a smyslem úspěšného vztahu podle Chapmana není nerealistické očekávání, že všechno půjde jako po másle, nýbrž práce na tom, aby oba partneři mluvili těmi správnými jazyky lásky, které jejich druhá polovička ocení. Nedostává v tom romantika tak trochu na frak?
Přitom zamilovat se je tak jednoduché! Údajně stačí pouhá jedna pětina vteřiny, kdy zajímavého člověka vidíte, a mozek okamžitě spouští chemické procesy, které jsou srovnatelné s malou dávkou kokainu. Prostě euforie, jak se patří.
Zamilovanost, nebo láska?
Stále aktuální analýzu lásky představil už v 70. letech terapeut Morgan Scott Peck ve své slavné knize Nevyšlapanou cestou. Tam rozlišoval mezi láskou a zamilováním. Zatímco zamilování souvisí s romantickým pojetím a chemickou přitažlivostí k zajímavému protějšku, láska je hlubokým citem, jenž je spojen především s vědomým rozhodnutím a závazkem. Milujeme, protože chceme milovat. Mýtus romantické lásky je podle Pecka nebezpečný, neboť spousta lidí je kvůli němu nešťastná – zamilovanost přirozeně vyprchává a my si myslíme, že odchází samotná láska, což je velká škoda. „Láska je dle mého názoru to, kvůli čemu spolu lidé zůstávají i poté, co vyprchá zamilovanost,“ říká přitom prof. Weiss.
A profesora Weisse jsme zpovídali i dál…
Pane profesore, věříte na ideál romantické lásky?
Ano, věřím. Považuji ji za záležitost velmi lidskou, ovšem domnívám se, že málokrát v životě se nám poštěstí se s ní setkat. Podle všeho se u lidí během života vyskytne dvakrát třikrát, maximálně čtyřikrát a ne každému se podaří ji vůbec zažít. Ale období romantické lásky, zamilovanosti, erotické fascinace patří k obdobím, na které ve stáří vzpomínáme nejraději.
Existují lidé, kteří romantické lásky schopni nejsou?
Ano, někteří lidé jsou osobnostně šišatí a takové lásky schopni nejsou. Jedná se o jedince asociální, disociální, anetické. Domnívám se ovšem, že pro většinu lidí je romantická láska možná.
A co láska na celý život s jedním partnerem? Je možná či přímo evolučně správná?
Z evolučního hlediska jsou nám jako druhu homo sapiens sapiens otevřeny všechny možnosti partnerských strategií. Tedy jak polygamní, tak promiskuitní, ale i celoživotně monogamní možnost. V našich životech se tyto jednotlivé varianty pravděpodobně aktualizují podle toho, co je v dané situaci z reprodukčního hlediska nejnadějnější. Evoluční sexuologie víc neříká.
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc.
Patří mezi nejuznávanější kapacity v oboru sexuologie. Vystudoval psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1978 a roku 2003 se stal profesorem klinické psychologie. Pracuje i jako psycholog v Sexuologickém ústavu 1. lékařské fakulty UK. Na svém kontě má několik set publikovaných článků, včetně dlouhodobých reprezentativních průzkumů mapujících sexuální chování v České republice.
Kde se vůbec vzal mýtus romantické lásky?
Vše začalo v první polovině minulého století. Jednak v důsledku rozmachu romantismu v 19. století, jednak i jako odraz měnících se společenských podmínek. Manželství přestalo být rodovou či rodinnou aliancí. V minulosti nikoho nenapadlo, aby se oženil z důvodu zamilovanosti či romantické lásky. Manželství byla velmi praktická záležitost, určená k rozšíření majetku, rození dětí, uzavírání aliancí mezi rodinami a tak dále. Až v souvislosti s osvobozením ženy z ekonomické závislosti na mužích a s jejich celkovou emancipací začala vznikat idea, že manželství může být skutečně svazkem dvou milujících se lidí, kteří se dobrovolně rozhodli strávit zbytek života společně.
Sex bez lásky dnes víceméně není ničím výjimečným. Dokážete si ale představit skutečně hlubokou lásku bez sexu?
Určitě existuje spousta párů, které spolu žijí, velmi dobře si rozumějí, vychovávají děti, sdílejí stejné zájmy a hodnoty, a přitom pro ně sex dříve nebo později přestane být důležitý. Každý z nás je ovšem tvorem sexuálním a sexuální přitažlivost je součástí naprosté většiny vztahů alespoň v jejich počátcích. Lidé, kteří jsou takzvaně asexuální, pravděpodobně vůbec neexistují. Pokud se těchto „asexuálních“ jedinců zeptáte, tak zjistíte, že většina z nich není ochotna vstupovat do párového sexu, ale že několikrát denně masturbují u pornografie. To z mého hlediska žádná asexualita není.
V praxi se specializujete na oblast sexu, řešíte ale třeba i záležitosti týkající se lásky?
U nás v Sexuologickém ústavu se samozřejmě specializujeme na záležitosti kolem sexu, ale oddělit problémy sexuální od problémů vztahových obvykle dost dobře nejde. Takže dříve nebo později i v naší praxi samozřejmě řešíme i problémy vztahové, které plynou ze sexuálního soužití. Jinak ale samotná oblast lásky patří spíše do sféry básníků, malířů, skladatelů, zkrátka do sféry umělecké. Do medicíny patří následky nepodařené lásky spíše než problematika lásky samotné.
Jak vidíte, s láskou to vůbec není jednoduché. Přesto se s ní ale dá pracovat a psychologie nám v téhle oblasti dává mnoho důležitých podnětů. Na spoustu z nich si ovšem musíme ještě počkat. Nebo ještě lépe – pokusit se je vyzkoumat sami…
Text: Mojmír Sedláček, úvodní foto: Martin Watch
