Jaký jste byl jako dítě?
Měl jsem tátu, který mě držel velmi zkrátka, zastával spartánskou výchovu. Občas jsem dostal facku, což – podle mého názoru – pro dítě není dobré. U svých dětí aplikuji jinou metodu výchovy, protože tahle tvrdá nutí dítě hledat nějaký ventil.
Jaký byl ten váš ventil, zlobil jste hodně?
Spíš jsem měl období, kdy jsem měl špatné známky. Nesnášel jsem tělocvik, z dílen jsem dokonce utekl. A jak jste vnímal váš nucený návrat z gymnázia v Ženevě na rodné Slovensko? Musel jsem se z Ženevy vrátit, protože můj strýc po vstupu sovětských vojsk emigroval a s ním i moji dva bratranci. Otce sice zachránil tehdejší ministr zahraničního obchodu Barčák, který dal záruku, že naše rodina neemigruje, ale já se vrátit musel. Byl jsem pro režim takový rukojmí, bydlel jsem u babičky a vypadalo to, že mě ze školy v Bratislavě vyhodí.
Proč? Byl váš odpor ke slovenskému gymnáziu tak velký?
Nechodil jsem ráno do školy, psal si omluvenky za babičku, jenže jsem to nedomyslel. Ředitel pak ukázal všechny ty omluvenky a byl na nich různý podpis. Bylo to tehdy hodně náročné, dostal jsem snad trojku z chování.
Jaká to změna, když jste na vysoké škole patřil k nejlepším studentům.
To byl takový můj vývoj. Vysokou školu jsem vystudoval s červeným diplomem a nudil jsem se tam. Nebyl pro mě problém při škole pracovat. Realizoval jsem se v AIESEC, kde jsem byl v druhé polovině 70. let čtyři roky prezidentem.
Studoval jste v zahraničí. Bylo složité si tam najít kamarády?
Měl jsem problém s tím, že to bylo krátce po vstupu „spřátelených“ vojsk, takže v zahraničí bylo hodně československých emigrantů a právě u mě v ročníku byla jedna Češka. Vzpomínám si, že měla referát na téma vstupu vojsk, což pro mě jako syna československého diplomata bylo hodně nepříjemné. Nemohl jsem se do toho přímo zapojit. Je pravda, že celkově člověk s jazykovou bariérou ty kontakty navazoval hůře.
O čem vůbec sní dospívající kluk, který cestuje mezi národy, školami a tak trochu hledá své místo a svůj svět?
Už od patnácti jsem dělal obchody, snažil jsem se vydělávat. Vyloženě jsem mířil k tomu, postavit si dům a žít svůj ideální život. Hezky jsem si to tehdy rýsoval. (smích)
Od patnácti let pracujete v obchodě, co nějaké brigády? Určitě nejste obchodník od narození.
V mládí jsem toho prošel skutečně hodně. Od nakládání aut, čištění strojů v tiskárně přes tapetování bytů a vykládání vagonů s pytli až po rozvážení mléka nebo práci v chemičce, kterou jsem pak shodou okolností koupil.
Co jste dělal takhle mladý s vydělanými penězi? Předpokládám, že chemičku jste nechal na později.
Nákupy byly různé. Když jsem si našetřil prvních šest set franků, koupil jsem si velké ocelové hodinky Omega nebo pak za dva tisíce franků hi-fi věž, na kterou mi táta půjčil a musel jsem mu peníze vrátit. To byla ta jeho tvrdá výchova, která ale byla občas potřeba. Pak už jsem radši šetřil na ten barák.
V čem se liší patnáctiletý začínající obchodník Andrej Babiš a ten, který tu dnes přede mnou sedí?
Změnily se mu zásadně životní priority, ale to je tak nějak normální. Nejdříve chtěl mít člověk ten dům, být bohatý a něco dokázat. To všechno ale věkem stejně musel přehodnotit. Definice štěstí se v člověku s věkem mění.
A jak se za tu dobu změnily věci kolem něj?
Svět se otočil tolikrát a je zcela odlišný. Když srovnám své dětství s tím, co mají děti dnes, jsou největší změnou počítače. Mám pocit, že čím více přes ně lidé komunikují, tím dříve v podstatě přestanou řešit věci osobně, povídat si, debatovat.
Andrej Babiš
Je podnikatel slovenského původu, jeden z nejbohatších českých občanů, majitel agrochemického holdingu Agrofert. Časopis Týden odhadl jeho jmění na 25 miliard korun. V listopadu 2011 založil občanskou iniciativu nazvanou ANO 2011 (Akce nespokojených občanů), která apeluje na změny ve společnosti a politice. Kritizuje korupci a zadluženost.
Vyčítáte to i svým dětem?
Já byl například ve škole nejlepší ve čtení, v jeho rychlosti. Navíc jsem moc rád četl, některé knihy – například od Julesa Verna, Karla Maye, Foglara – i několikrát. A právě ke čtení své děti nejvíce nabádám. Ale nedá se říct, že by se mi dařilo je přesvědčit. Alespoň že se dnes všude učí cizí jazyky, což je základ.
Jaké předměty vám šly ve škole nejvíce?
(přemýšlí) Zkuste si tipnout.
Matematika, účetnictví?
(smích) Matematika, statistika, účetnictví, to pro mě byl na vysoké horor. Pravidelně jsem je dělal na druhý pokus. Vím, že účetnictví je paradoxně nyní moje parketa. Já se to ale naučil až praxí.
Takže mezi oblíbené předměty asi patřily jiné, že?
Bavil mě zeměpis, dějepis. Měl jsem to od táty, který byl na tato témata chodící encyklopedie. I proto mi to možná šlo. O vás se rovněž říká, že jste tak trochu chodící encyklopedie. Spíš všichni v mém okolí vědí, jak dobrou mám paměť. Vždy jsem si uměl zapamatovat všechna důležitá čísla, fakta, pro člověka je to velká výhoda.
Pojďme k dnešním studentům. Vy se s nimi máte možnost občas setkat, naposledy v polovině listopadu, kdy jste měl přednášku v Praze na Vysoké škole ekonomické. Jsou podle vás hodně odlišní od vašich studentských let?
Především mají jiné možnosti, mohou být více svobodní, ale zdá se mi, že toho málo využívají. Byl jsem trošku zklamaný, když jsem zjistil, jak málo cestují a učí se novým jazykům.
Snila vaše generace hodně o cestování po světě? Lákalo vás to o to víc, že to bylo zakázané?
Tehdy byly dvě linie, jak se dostat do zahraničí, a věřte, že se o každou velká část mladých lidí snažila. První bylo studium zahraničního obchodu, které nabízelo možnost vycestovat.
A ta druhá varianta?
Být úspěšný ve sportu. Například já jsem hrál tenis od devíti let, kdy mě k němu přivedla maminka. Dodneška si pamatuji, jak jsem podával na turnaji míčky světovým hráčům. Stále se tenisu věnuji, finančně ho podporuji.
Máte čas si ho také někdy zahrát?
Přímo tady u našeho sídla máme nový malý tenisový areál.
To znamená, že chodíte hrát?
Ještě jsem na něm nehrál. Chodím brzo ráno do fitka, to je teď tak všechno ze sportování, co z důvodu nedostatku času stíhám.
Co jiné sporty? Sledujete, hrajete, fandíte?
Rád se dívám na fotbal, na hokej. Volejbal jsem hrál dokonce za Servette Ženeva.
To je přece světově známý sportovní klub, to už něco znamená.
Vzpomínám si, že jsme myslím v roce 1970 hráli ve Švýcarsku finále proti týmu Spada z Curychu. Tehdy tam kvůli vpádu vojsk a velkému množství našich emigrantů hrála spousta Čechoslováků.
Kam jste to dotáhl ve volejbalové kariéře?
Nevím přesně, buď jsme byli mistři, ale spíš vicemistři dorostenců ve Švýcarsku.
To jsou věci, co se člověk o vás dozví. Takže to zkusíme dál, co další sporty?
Basketbal jsem hrál na Slovensku, ale to bylo spojené s gymnáziem. Já jinak nebyl nikdy žádný sportovní typ, rok jsem dokonce proležel v nemocnici s krevní chorobou. Díky dlouhému pobytu jsem se tam naučil francouzsky.
Co pro vás dnes znamená sport, je to hlavně odpočinek od práce a starostí?
Určitě, je to příjemný relax. Rád bych zase více sportoval, ale to je pro mě současně bohužel sen, který se jen těžko plní.
Jste velmi úspěšný podnikatel. Jakou radu byste dal dnešním začínajícím podnikatelům?
V první řadě ať si uvědomí, že bez práce nejsou koláče. Musí mít v hlavě cíl a jít za ním s využitím všech prostředků. Musí být urputní, mít sny a vize. Je to samozřejmě také o štěstí, intuici.
Je nějaká oblast, na kterou by se v Česku mohli zaměřit s větším předpokladem úspěchu?
Velký prostor tu je pro podnikání malých a středních firem, živnostníků. Když to srovnám s Rakouskem nebo Německem, tak to u nás chybí. Přitom Češi mají velké předpoklady, mentalitou jsou blízko Němcům. Naopak u Slovenska mi přijde, že svou šanci propáslo. Mohlo být druhým Rakouskem, má Tatry, krásnou krajinu. Jenže když dává najevo, že turisti tam nejsou vítáni, je to těžké.
Zdůraznil jste, že bez práce nejsou koláče. Máte pocit, že jsou dnešní mladí pohodlní nebo že očekávají, že úspěch se dostaví sám?
Spíše to druhé, protože každý, kdo chce podnikat, by si měl uvědomit, že je potřeba se nejdříve něco naučit, začít od píky. V normální práci. Nevím, jestli podnikání hned po škole je moudré, ale určitě je to možné.
Je to velké přemáhání na začátku profesní dráhy, kdy všechno nejde, jak by si člověk přál?
Především je to o ambicích, ty mohou zdolat řadu problémů a osobních krizí. Ovšem na to není žádný recept. Hodně věcí se jinak učí a vysvětluje, než jaké jsou ve skutečnosti.
Vy ambice máte nejen ve vašich firmách, ale rovněž v nově utvořeném sdružení ANO 2011 (Akce nespokojených občanů), které má za cíl vytvořit nezadluženou společnost a budoucnost bez korupce. S jakými reakcemi se zatím setkáváte?
Většina lidí, co píší, mě podporuje, nabízí mi pomoc a chce se zapojit. Jsou ale i takoví, kteří nejdříve na spolupráci kývnou a následně se bojí. To, co já nyní zažívám, je neuvěřitelné. Dostávám stovky mailů. Pro mě je to obrovská škola života. Lidi, co mi volají, co říkají – to je doslova nepředstavitelné. Bohužel to dost souvisí s korupčním systémem, který dnes v Česku funguje. A proto se obracím na vás, na studenty, na mladé lidi. Právě vy jste poslední naděje občanů této země. Když to nebudete chtít změnit vy, tak už nikdo.
Richard Valoušek
Foto: Jana Schrammová
