Minulý rok převzal z rukou ministryně školství Kateřiny Valachové profesorský diplom. Stal se tak nejen jedním z pěti nových profesorů na Univerzitě Palackého, ale také ve svých 44 letech jedním z vůbec nejmladších profesorů v oboru historie u nás. „Profesura v oboru historie je v tomhle věku sice relativně včasná, ale v historii i v jiných humanitních oborech v ČR jsou i mladší profesoři,“ říká k tomu skromně Jiří Lach. Se studenty má zkušenosti z Německa i ze Spojených států. Na prestižní vojenské akademii ve West Pointu vyučoval úvod do politologie a komparativní politiku.
Jak jste se vůbec dostal na West Point?
Na USMA, United States Military Academy, jsem pobýval v letním semestru 2003 jako člen Fulbrightova programu. Měl jsem štěstí – tehdy totiž na USMA hledali vyučujícího, který by nebyl Američan ani voják, aby kadeti/studenti byli vystaveni i jinému typu uvažování. Myslím, že jsem očekávání splnil. (usmívá se)
Jak se vyučuje budoucí elita americké armády?
Byla to skvělá zkušenost. Studenti jsou zvyklí a připravení tvrdě pracovat ve všech ohledech. Studovali pečlivě veškeré materiály, které jsem jim poskytl, a v žádném případě nebyli intelektuálně pasivní. Naopak, uvažovali velmi koncepčně a kriticky. Pochopitelně to kladlo velké nároky i na mě jako na vyučujícího.
prof. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., M.A.
Odborně se zaměřuje na dějiny české a evropské historiografie 20. století a soudobé dějiny Evropy. Od roku 2010 je děkanem druhé nejstarší filozofické fakulty v zemi. Hostoval na několika zahraničních univerzitách, West Point byl jeho asi nejzajímavější zastávkou – rekrutuje se odtud většina důstojníků armády Spojených států amerických, škola patří mezi nejlepší americké univerzity.
Jaká byla spolupráce s americkými studenty?
Asi je potřeba oddělit studenty vojenské akademie od všech ostatních. Kadeti byli disciplinovaní, vždy připravení na semináře, nepředstavovali žádné „zelené mozky“ bez potřebné dávky intelektuální skepse. Dále jsem učil ještě v jižní Georgii a v Německu a samozřejmě již léta působím na FF UP v Olomouci. Všude jsem se setkal s řadou studijních typů, od vynikajících studentek a studentů přes ty snaživé až po naprosté lenochy, kteří práci pedagoga činí opravdu únavnou. Na West Pointu je nepřipravený student naprostou raritou a osobně jsem se s takovou situací nikdy nesetkal.
Jaký byl na akademii denní režim?
Jak pro koho. Kadeti mají minimum volného času a jsou vystavení obrovským nárokům ve studijní i fyzické oblasti. Pedagogové jsou v práci každý den, což není nikde napsáno, ale absolutně se to očekává, stejně jako rozsáhlé konzultační hodiny. Nedovolil jsem si nepřijít do práce a dělat takzvaně z domova. Naprosto běžně se pracuje o víkendu, což jsem také činil, aniž by mě k tomu někdo nutil. Pokud na West Pointu ukážete výkon, kolegové vás přijmou a podporují.
Dá se na vojenské akademii prokrastinovat?
Nedá!
Je ve West Pointu tedy prostor na individualitu? A překvapilo vás tam něco?
Disciplína je samozřejmá. Uvědomme si, že škola připravuje americké vojáky, kteří skončí v bojových operacích, kde je nedůslednost smrtelná. Mne osobně překvapila reakce na válku v Iráku. Nejeden člen učitelského sboru, civilní i v uniformě, velmi brzy po zahájení operace vyjadřoval skepsi. Byli si ovšem vědomi své přísahy. Kontrast mezi českým švejkovstvím a americkou loajalitou jsem vnímal velmi silně. Síla tohoto prostředí je založena právě na kombinaci loajality – respektu vůči závazkům – a silné individuality. Každá kolegyně, a žen tam bylo mnoho, a každý kolega byli silné osobnosti.
Mění se podle vás v posledních letech přístup vysokých škol ke studentům?
Je třeba přiznat, že nároky se snižují. Vysoké školy si dnes v mnoha oborech nemohou vybírat, respektive berou i lidi, kteří vlastně studovat nechtějí. Výjimečnost West Pointu spočívá v rozsáhlém a tvrdém výběru uchazečů. Jsou to ti nejlepší z nejlepších a výuka je pak radostí. V českém a evropském kontextu musíme bojovat s leností, nezájmem. Není to radostný obraz, ale jako učitelé se musíme snažit studenty motivovat, měnit výukové metody, třeba i experimentovat.
Text: Nela Vejvodová
