Jsme na Facebooku! Koukni, co je nového.

Seriál na Studenta.cz Studenti a věda: Je sexy? Je in? Jak na kariéru ve vědě?

Lásky ze střední školy. Dožijí se diplomu?

30.9.2009 / Studentský život

Možná to pro vás bude jako číst si, že na podzim padá listí a v zimě sněží. A možná už to máte za sebou. Když padalo ze stromů listí, ještě jste se svou láskou ze střední chodili. Teď, v čase chřipkové epidemie, už jste ale každý sám. Lásky z gymplů prostě první semestr často nedodělají...

Na každé střední škole takových párů bylo několik. Patřily k sobě tak jasně a silně, že okolí jejich vztahové otřesy zaznamenávalo s obavou: přece jen do nejistého světa zamilovaní držící se už několik let za ruce přinášeli nějaký ten prvek stability. A pro nezadané či nešťastně zamilované představovali naději, k níž bylo možné se upnout ve smutných večerech naplněných nanejvýš tak masturbační frustrací. Jenže pak jeden nebo oba začali studovat na vysoké škole a vztah, který přežil pubertu i maturitní nervy, si rozpáral břicho na ostré překážce jménem kolej či spolužák medik. Podle psychologů je konec gymplácké lásky v momentě, kdy se změní prostředí, v němž vztah vyklíčil a vykvetl, přirozený. Což samozřejmě neznamená, že je zákonitý!

Příběh první – kolejní

Každá trapná romance by začala stejně nebo hodně podobně jako příběh Lenky a Petra. Hned první den na nové škole, tedy ve svých zhruba patnácti, se potkali na schodišti a pro oba to bylo, jako když uhodí blesk. Vážně. O pár týdnů později, to když zmizel klasický náctiletý ostych, spolu začali chodit a už to tak zůstalo. Zvoní v osm, školník se opile potácí a Lenka s Petrem se narychlo oslintávají u nástěnky s rozvrhem, přesně takhle vypadaly jistoty studentů jednoho moravského gymnázia.

A trvalo to čtyři roky, těžko si na to nezvyknout. Když pár odmaturoval, sentimentální profesorky už se těšily, že zanedlouho dostanou svatební oznámení. Jenže Lenka se místo toho dostala na univerzitu do Brna, Petr na vošku blízko rodného městečka.
„Řekli jsme si, že se zkusí do Brna přihlásit znovu po prvním semestru, že se to snad povede,“ vypráví dnes už třiadvacetiletá Lenka. Nakonec si ani nepodal přihlášku.

„První dva měsíce jsem jezdila každý týden domů. Dokonce už ve čtvrtek, takže jsme s Petrem trávili skoro víc času než na gymplu. Jenže pak se přiblížily zkoušky, kterých jsem se v prvním semestru hrozně bála. Rozhodla jsem se jim čelit se spolužáky,“ směje se studentka. A čelili statečně, každý večer v hospodě.

„Poprvé jsem se vlastně ocitla ve společnosti, kde byl víc než jeden kluk, ten můj. A cítila jsem se tam příjemně. Všichni kamarádi a spolužáci samozřejmě věděli, že s někým od nás chodím, takže na mě nic nezkoušeli a já taky ne,“ dodává Lenka. V tom problém nebyl. Petrovi o hospodách se spolužácích nemohla vyprávět. Ne že by se nesnažila... „Nezajímalo ho to, ovšem když zjistil, že některá klučičí jména se podezřele opakují, zpozorněl. Ukazovala jsem mu tenkrát i fotky z nějaké kolejní pařby a on si všiml spolužáka Honzy a zeptal se, kdo to je. A dodal, že se mi určitě líbí,“ vzpomíná Lenka na banalitu, která, jak už to bývá, přerostla ve věc osudovou.
Lenka si uvědomila, že veškerý svůj volný čas v Brně tráví právě s Honzou a že ji to nesmírně baví. Víc než Petrovy otrávené obličeje. Začala se na Honzu těšit a nakonec si po šesti lahváčích vypitých na koleji jednou večer řekli, že se vlastně těšívají oba. Ne, nebyla to blesková láska z točitého schodiště na gymplu. Byla to láska nenápadná jako kolejbabka předstírající, že neklimbá.
„Pro všechny to byl šok, Petr mě nenáviděl, jeho rodiče také, ani u nás doma se mnou nějakou dobu nemluvili. Ale časem si zvykli i na Honzu. A to přesto, že to není kluk z Moravy, který umí stahovat králíky,“ uzavírá ironicky Lenka.

Příběh druhý – velkoměstský

Roman Janě od začátku zazlíval, že se rozhodla studovat v Praze. „Tak nějak jsem tušil, že tam zvlčí,“ říká dnes, rok po rozchodu. Už se s ním dokonale smířil. Uvědomil si, že stejně měl každý z nich o životě jiné představy.

Chodili spolu dokonce šest let, v životě dvaadvacetiletého člověka je to podstatná doba. „Ale mám pocit, že zatímco na gymplu se rozdíly mezi námi vůbec neměly šanci projevit, když Janča začala dojíždět do Prahy, ukázalo se, že jsme tak jiní! Je to překvapení zjistit po šesti letech, že jsem svou holku vlastně neznal,“ dodává Roman.

Jana se rychle s hlavním městem sžila, a když za ní Roman přijel na kolej, dělala mu po Praze průvodkyni. To bylo poprvé, co si všiml, že něco není jako dřív. „Blbě se to analyzuje, ale při takových návštěvách jsem já byl v nejistém prostředí, jenže ona se cítila jako ryba ve vodě. Věděl jsem, že do Prahy jít nechci, Jana to tušila, ale pořád mě přemlouvala. Najednou jsem pochopil, že to nemá budoucnost,“ vypráví.
A nebyla hlavní potíž v nedostatku snahy dlouholetý (a možná proto vyčpělý) vztah zachovat? „Zjistil jsem, že můj odpor k Praze a životu ve velkém městě vůbec je tak velký, že radši obětuju ten vztah. Jana sice poměrně často jezdila domů, ale já jsem chtěl mít svoji holku u sebe pořád, chodit s ní večer ven, ne si telefonovat přes skype,“ dodává Roman.

Pro fanoušky happy endů nemám dobrou zprávu. Roman sice toužil po slečně, která mu bude pořád nablízku, ale najít takovou se mu zatím nepovedlo.

Příběh třetí – neodlučný

Hanka a Lukáš spolu už zůstali. Dokonce už na to mají papír. Vzali se loni, pár měsíců poté, co ona odpromovala. Už si staví domek a plánují rodinu. Vztah překonal i fakt, že Lukáš nestudoval, nýbrž si hned po střední škole našel práci. Hanka dojížděla každý týden domů, nevybudovala si v Olomouci žádnou síť kamarádů.

„Sice jsme občas zašly s několika kamarádkami na kafe, ale neměla jsem potřebu se tam nějak vázat. Volný čas jsem dělila mezi rodinu a Lukáše – přesně jako na střední. I proto si myslím, že nám to vydrželo,“ popisuje Hanka.

A krize nepřišly? „Samozřejmě že ano. Dokonce jsme se načas rozešli, protože já jsem školu strašně prožívala a měla jsem pocit, že mě v tom Lukáš nechápe a nepodporuje. Ale jsem asi konzervativní, tu podporu jsem nezačala hledat nikde jinde. Neuměla jsem si to představit,“ říká. Takže i když byli oficiálně bez sebe a volní k dalšímu použití, dál se spolu o víkendech stýkali, sportovali spolu a jezdili na výlety. Jak Hanka přiznává, jinak to prostě neuměli. Nakonec jim bylo trapné vysvětlovat, že spolu nechodí, když se to stejně okolí jevilo jinak. „Takže jsme se zasnoubili a domluvili se, že po promoci bude svatba,“ dodává Hanka.

No a svatebními zvony ukončím i tuhle úvahu o životnosti maturitních lásek. Vy, co máte první semestr za sebou a svého partnera či partnerku daleko od sebe, zkuste se zamyslet: ke kterému z těch příběhů máte nejblíže?

 
Lucie Frydecká
autorka je redaktorkou MF DNES


Diskusní fórum

Proudly Primát.cz Kolejroku.cz