Již několikrát jste zmínila, že demonstrace jsou pro vás emocionálně srovnatelné s porodem, skutečně to lze srovnávat?
V životě jsou situace, které člověk chce udělat, i když ví, že to nebude žádná legrace. Když jsem čekala před revolucí dceru Emičku a věděla, že nebude mít otce, tak to bylo těžké rozhodnutí, na druhou stranu jsem se na ni obrovsky těšila. Podobně to bylo s revolucí. Když jsme pořádali demonstraci, koncert nebo jeli do Německa či Polska, tak ta chuť byla mnohem větší než být doma a v pohodě. Proto jsem to takhle srovnávala.
Vaše dcera se narodila v roce 1988, tedy v době, kdy jste se již aktivně zapojovala do pořádání demonstrací, koncertů a dalších akcí. Neslýchala jste ze všech stran, kvůli roli matky, ať toho necháte, ať nikam nechodíte?
Rodiče, i když se v té době rozváděli, mě měli za naprostého šílence. Ono už jen to, že jsem se rozhodla vychovávat dítě bez otce a dál studovat Filozofickou fakultu, pro ně byl dost velký šok.
PhDr. Monika MacDonagh Pajerová
Narodila se 8. ledna 1966, je starší sestrou zelené političky Kateřiny Jacques. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, vedla Studentské tiskové a informační centrum, v době sametové revoluce byla tiskovou mluvčí Koordinačního stávkového výboru. V roce 1990 nastoupila na ministerstvu zahraničních věcí, kde byla později také tiskovou mluvčí. Působila na českém velvyslanectví v Paříži a při kulturním výboru Rady Evropy ve Štrasburku. Při desetiletém výročí revoluce byla jednou z hlavních signatářek iniciativy Děkujeme, odejděte!, která razantně zaútočila proti tehdejší politické garnituře. Angažovala se při vzniku strany Cesta změny, byla předsedkyní strany Naděje. Od roku 2000 přednáší na Newyorské univerzitě evropskou integraci a od roku 2002 pracuje jako předsedkyně občanského sdružení ANO pro Evropu. Pro Českou televizi připravuje a moderuje cyklus Evropský manuál.
Během těch akcí jste nechávala dceru u známých, nebo byla nejmladším aktérem těch událostí?
Já jsem ji vláčela s sebou, takže si ji všichni kamarádi pamatují jako tu holčičku na mých zádech v ruksaku. Když už se ale tušilo, že by ty naše akce mohly dopadnout průšvihem, obrátila jsem se na svou tetu, to byl takový můj životní pilíř. S ní jsem před každou akcí probrala, co dělat, když se nevrátím, když jí nebudu moct zavolat.
Měli jste nějaký plán, jak se zachovat v takovýchto krizových situacích?
Protože jsme tyhle akce už dva tři roky dělali, tak jsme samozřejmě vymýšleli různé fígle. Ten nejdůležitější nám ale poradili polští studenti, kdy každý z nás měl jednoho nebo dva kamarády, kteří v případě, že by nás chytli, nastoupil na naši pozici. Oni nechodili na demonstrace, pouze byli připraveni a znali všechny věci, které měl na starosti člověk, kterého zastupovali. Zkrátka šlo o to, aby na místo té první linie mohla nastoupit druhá nebo třetí.
A jak vypadaly instrukce pro tetu, která hlídala vaši dceru?
S ní jsem měla domluveno, že z bytu odnese kromě Emičky také všechny její věci a mé materiály k časopisům a knihám, které jsem připravovala. Nábytek a oblečení tam samozřejmě nechala, to se dá nahradit vždycky. Vždyť i já jsem během těch šesti týdnů chodila v cizích šatech.
Došlo nakonec skutečně k využití těchto vašich pokynů?
Ano, a teta vše do puntíku udělala. Dokonce měla u známých vytipovaný domeček nedaleko Mladé Boleslavi, kam s Emou po 17. listopadu odjela, a strávila tam klidné tři týdny.
17. listopadu proběhla studentská akce na Albertově, kterou jste si připomínali padesátileté výročí uzavření vysokých škol nacisty. Napadlo vás, že se může schylovat k tak mimořádné akci, ve kterou to nakonec vyústilo?
Vědomě určitě ne, protože jsem se dlouho soustředila na to, co si vezmu na sebe, zda mám poznámky ke svému projevu a abych tam byla včas. Podvědomě jsem ale něco tušit musela, protože jsem dokonce tetu před odchodem nutila, aby mi zopakovala dopodrobna veškeré instrukce, takový náš naučený scénář. To si o mně musela v tu chvíli skutečně myslet, že šílím, že něco tuším.
Vaše studentská demonstrace se nakonec z Albertova přesunula přes Vyšehrad do centra města, bylo to takhle plánované?
Aby akce byla povolená, tak jsme byli dohodnutí, že půjdeme pouze na Vyšehrad. Ovšem ten průvod začal hned na Albertově zahýbat tak nějak automaticky doprava k centru. Vtom jsme se tedy my, jako organizátoři, začali tlačit dopředu, dokonce jsme vylezli na nějaké lešení a začali ty lidi prosit, přemlouvat, aby se otočili, že musíme na ten Vyšehrad, jak je to domluvené.
A to se skutečně povedlo, průvod se dal na Vyšehrad.
Doopravdy se nám to povedlo a většina těch lidí se otočila. Nějaké skupinky pokračovaly sice dál, ale bylo jich tak málo, že je tam hned pochytali. My jsme na Vyšehradě zapálili pár svíček a opět se celý ten průvod dal směrem do centra. Teď už to nešlo zastavit, navíc se k nám přidávali lidé z okolních domů a ulic a my cítili takovou tu pospolitost, sílu.
Různé zátarasy vás donutily dojít až k nábřeží, přesto jste stále chtěli na Václavské náměstí?
Snažili jsme se k němu dostat, ale oni, jak uzavírali ulice, tak nás vlastně úmyslně dotlačili až k nábřeží. U Národního divadla se dal celý ten průvod nějak dohromady. My jsme se tam ještě rychle dohadovali, kam půjdeme. Někdo chtěl na Hrad, ale mosty byly úplně uzavřené, stály tam obrněné transportéry. Jediná ta Národní vypadala úplně prázdná, tak jsme se rozhodli jít na Václavské náměstí přes ni. To jsme však netušili, že to byla jen léčka.
To, co se dělo pak, je dobře známý příběh. Přesto, prozraďte mi, co vám nejvíce utkvělo v paměti z toho tvrdého zákroku Státní bezpečnosti?
Toho bylo skutečně hodně, ale dodneška vidím některé ty lidi, kteří na demonstraci byli vůbec poprvé. Oni na rozdíl od nás neměli ještě ty návyky, kam se schovat, co dělat a nepouštět se s nimi do řeči.
Oni se snažili s příslušníky Státní bezpečnosti nějak diskutovat?
Skutečně někteří, kteří tam byli poprvé, to vnímali tak, že za těmi štíty jsou kluci jako my, stejně mladí, stejně smýšlející. Nevnímali vůbec tu atmosféru.
Co jste dělala po tom jejich následném útoku, který demonstraci doslova rozprášil?
Já jsem se vymotala z podloubí v Mikulandské ulici a byla jsem úplně v šoku, protože jsem během té akce ztratila všechny své kamarády a hlavně mladší sestru. Všude se válely boty, šaty a já v tu chvíli byla přesvědčená, že není jeden mrtvý, ale že jich je celá řada. To na tom bylo nejhorší, protože já bych ty lidi vlastně měla na svědomí, protože jsem je společně s dalšími přemlouvala, ať přijdou, že je to legální akce, že to bude bez problémů. V té době už v Německu chodily na demonstrace statisíce lidí a u nás jsme tu stále pobíhali po stovkách. To tahle demonstrace změnila.
Krátce potom se roznesla zpráva, že skutečně při té demonstraci zemřel student Martin Šmíd, věřili jste tomu?
Absolutně jsme o tom nepochybovali. Mezi sebou jsme se ptali, jestli ho někdo zná. Nejdříve všichni krčili rameny, pak někdo přišel s tím, že nějaký Martin Šmíd studuje MATFIZ. Později se ukázalo, že je to syn novinářky Jany Šmídové ze Svobodné Evropy. Ta z toho nejdříve měla amok, ale pak ho naštěstí našla v pořádku doma.
Rozebírali jste nějak roli Drahomíry Dražské, která tvrdila, že mrtvého studenta viděla?
My jsme pověřili spojku Marka Bendu, aby se na Želivského sešel právě s tou Dražskou a zjistil, zda se jí dá věřit. Oni ho tam sice sebrali, ale ještě předtím posoudil, že je Dražská důvěryhodná a že ten mrtvý student skutečně není výmysl. Ona tak vlastně oblafla Petra Uhla, Michala Žantovského z Reuteru a Marka Bendu.
Vraťme se k samotnému 17. listopadu. Vy jste ještě ten večer pořádali s organizátory celé demonstrace schůzku v Obecním domě, vyrazila jste tam?
Já jsem chvíli po demonstraci potkala Pavla Dobrovského, kolegu z FAMU, který byl stejně jako já úplně v šoku. Nakonec jsme tam vyrazili, ale s tříhodinovým zpožděním, než měla začít. Proto mě docela překvapilo, že se nás tam opravdu šest z deseti sešlo a byli jsme usnášení schopni.
Jaká byla atmosféra těsně po takovém masakru?
Všichni jsme byli hrozně vyřízení. Já vyrazila z domu ve tři hodiny odpoledne a teď bylo jedenáct večer. Za tu dobu jsem nejedla, nebyla na záchodě, byla jsem naprosto vyčerpaná. Na druhou stranu to byla ale velmi rychlá debata. Jindy jsme se bavili o ničem dlouhé hodiny a teď jsme se zkrátka shodli, že musíme jít do stávky, že už se nám nic horšího stát nemůže, že to stejně máme zpečetěný.
Takže začala studentská stávka?
No jo, jenže slovo stávka se naposledy ve slovníku objevilo někdy v roce 1969, tak jsme přesně nevěděli, jak taková stávka vypadá. Měli jsme představu, že zabarikádujeme fakulty, na což někdo vykřikl, že to zná, že tomu se říká okupační stávka. To se nebudeme moct odtamtud dostat, ale nikdo se ani nedostane dovnitř.
Pro vás vlastně tedy začínalo něco naprosto neznámého, stávka pro vás byl cizí pojem?
Přesně tak. Já si ze všech těch schůzí dělala pravidelně zápisky. Tentokrát jsem měla po ruce pytlík od cukru a na něj si třesoucí ručičkou napsala slovo stávka, protože jsem to slovo vlastně nikdy napsané neviděla. Dlouho jsem na něj nevěřícně zírala.
Následně jste přes víkend veškerou aktivitu směřovali k tomu, aby v pondělí mohly být uzavřeny fakulty. Začala tedy ta okupační stávka. Jaké byly reakce okolí, profesorů, ostatních studentů?
V pondělí jsme tedy skutečně ty fakulty hermeticky uzavřeli a nepouštěli tam nikoho, kdo jen maličko zapochyboval, že by nechtěl stávkovat. Samotní profesoři byli v šoku, především profesorka na marxismus – leninismus málem dostala srdeční záchvat, vůbec nechápala, co se to děje. Naopak profesoři Jindra a Hilský to chápali, protože si dobře pamatovali rok 1968.
Všechny tyto události se seběhly strašně rychle, stačila jste se například stavit doma, převléknout se, vzít si nějaké věci?
Naposledy jsem byla doma v ten pátek odpoledne před demonstrací na Albertově. Celých šest týdnů jsem přežila jen se svou kabelkou. Oblečení, jídlo, pití, kosmetiku, pastu, kartáček, léky, to všechno mi někdo nějak dopravil.
Jak jste mezi sebou kontaktovali ty ostatní fakulty, třeba i mimopražské? Většina informací se docela rychle rozšířila.
Skutečně jsme museli nějak zmobilizovat celou síť. K tomu mělo pomoci především STIS neboli Studentské tiskové informační středisko, které jsme vedli s Martinem Mejstříkem, a rovněž tajné seskupení kolem Šimona Pánka, Marka Bendy a Jirky Dienstbiera, kteří nic nevydávali, nikde se moc neprojevovali a byli připraveni, až nadejde jejich čas. Následně jsme se snažili to šířit mezi co nejvíce lidí, aby v pondělí ráno bylo jasné, že se musí okamžitě rozhodnout pro stávku a například se připravit na to uzavření ve škole. Tím myslím, aby si vzali spacáky, jídlo a podobně.
Jak probíhaly první debaty vlastně za těmi zavřenými dveřmi fakult?
U nás na Filozofické fakultě jsem nejdříve přečetla základní prohlášení, že jdeme do stávky a že chceme zrušení komunistické strany, prošetření zákroku na Národní třídě ze 17. listopadu, zrušení cenzury a propuštění politických vězňů. Ty stovky lidí to tam vážně odhlasovaly, stejně jako členy stávkového výboru. Tak nějak podobně to probíhalo i na ostatních fakultách, kde se skládal ten základní tým asi deseti lidí, což měli být školní zástupci.
Z dnešního studentského pohledu se může jevit, že být zavření několik týdnů ve škole se svými spolužáky je velké dobrodružství. Dalo se to tak alespoň částečně vnímat i v tehdejší vyhrocené době?
Když nad tím takhle přemýšlím, tak to skutečně jako dobrodružství může vypadat, týdny přespávat ve škole ve spacáku, to ano. Na druhou stranu se na těch fakultách často využívaly jedny záchody, sprchy, takže mě například vůbec nenapadlo něco si začínat s Honzou Rumlem, který spal vedle mě. Lidi tam navíc spali na matracích v jedné místnosti, takže já už pak třeba ani příliš nevnímala, když jsem šla v noci na záchod, jak málo jsem oblečená. Ještě k tomu to byla skutečná bitva o čas, my si stále mysleli, že na nás přijedou s tanky.
Takže jste stále vnímali to reálné nebezpečí, že na vás například zaútočí příslušníci Lidových milicí, kteří skutečně v řádech tisíců do Prahy dorazili? Měli jste o tom zprávy?
Děvčata, která zvedala telefony, zažila případy, kdy jim někdo začal křičet do sluchátka: „Utíkejte, tanky už jsou u Plzně!“ A ona reagovala úplně v pohodě, vše si zapsala a nakonec ještě ty lidi uklidňovala. Byla skutečně perfektní a všechno to zvládla. K nám se už pak jen dostaly jejich zápisky, ve kterých stálo: „U Plzně viděny obrněné transportéry. Dále nesrozumitelné.“ Teď to zní úsměvně, ale my skutečně měli strach, že by mohli zaútočit.
Podobně detailní zapisování zpráv bylo běžné, každý měl něco na starost?
Měli jsme to takhle rozvržené. Službu u telefonu měla například herečka Lucie Zedníčková. O finance se zase starala pozdější ministryně informatiky Dana Bérová, která v té době studovala ekonomiku. Ta to měla snad po desetnících napsané, kdo kolik přinesl a za co se to vydalo. Kvůli tomu měla s ostatními často konflikty, protože oni byli zvyklí otevřít tu pokladnu a něco si vzít, a Dana je hned okřikla, že se to musí všechno registrovat, jako kdyby měla přijít nějaká inspekce. Skutečně ty holky v tomhle byly bezvadné.
Po šesti týdnech stávka na fakultách skončila, jaký byl pro vás následně návrat do reality, třeba té studijní?
To bylo skutečně hodně těžké, proto řada mých kamarádů školu ani nedodělala nebo šla na jinou. Bylo strašně zvláštní, aby například Šimon Pánek šel na Přírodovědnou fakultu skládat zkoušku z nějakých brouků. Takže ani on nakonec tu školu nedodělal. Jedním z mála úspěšných byl Martin Mejstřík, který s vypětím všech sil dodělal DAMU. Nakonec se ale stejně divadlu nikdy nevěnoval.
Jak to bylo s vámi osobně a studijním životem po revoluci?
Mně v tomhle hrozně moc pomohla dcera Emička, protože jsem věděla, že se budu muset nějak s dítětem uživit. Jinak bych se asi na tu školu vykašlala, protože mi to přišlo najednou absolutně nedůležité! Hodně mi také pomáhali učitelé, ti mě tam vlastně udrželi a v některých fázích snad i přemlouvali, ať to už nějak dodělám.
Když teď trošku odbočím, často se hovoří o vztahu studentů s Občanským fórem, že to nebylo ideální soužití. Jak jste to vnímala vy?
Pokud šlo o mě samotnou, tak já k nim naopak vzhlížela, protože pro mě to byli skutečné autority. Vnímala jsem je jako naši záchranu. Od vzniku Občanského fóra jsem začala skutečně věřit, že to dotáhneme do úspěšného konce. Jiné už to asi bylo pro ostatní. Já samozřejmě nevím, jak oni sami to přesně vnímali, ale mám pocit, že to brali tak, že my studenti jsme to začali a teď nás začíná někdo odstrkovat na okraj dění.
Vy přednášíte na Newyorské univerzitě v Praze, proto máte blízko také k dnešní generaci studentů. V čem je podle vás rozdílná od té vaší?
Chybí jim vůdcové. Mám pocit, že jsou hodně zprůměrovaní, ovšem ten průměr je velmi kvalitní, umí jazyky, mají znalosti, mají zkušenosti a hodně cestují. Ovšem osobnosti typu Martina Mejstříka jim dneska podle mě chybí. Je samozřejmě možné, že je pouze nevidím, protože je tolik neznám. Ale kdyby se nějací ti lídři objevili, mohli by velice uspět, protože ta filozoficko-politická atmosféra naší země je velice vyprázdněná. Přijde mi ale, že všechno v té konzumní společnosti táhne k tomu průměru, nesmíte být moc špatný, ale asi nemáte být ani příliš dobrý.
V minulosti byly často slyšet ze zahraničí hlasy, že je obdivuhodné, jak se naše země dokázala několikrát ve své historii postavit proti nepřízni osudu. Teď uteklo dvacet let od posledního takového povstání. Jak nás podle vás, tedy podle bývalé úspěšné evropské diplomatky, vnímá západní Evropa?
Když přijedu na nějaké evropské slety neziskových organizací a nadací nebo za kolegy do Francie, tak ti lidé se na nás dívají naprosto vytřeštěně, protože před deseti lety jsme pro ně byli otazník a dnes jsme pro ně velký vykřičník. Oni mají pocit, že jsme se úplně zbláznili. Oni se mě často ptají, co se to u nás zase děje?
Jak na to reagujete?
To je jednoduché, že taky vůbec nevím, proto se rovněž teď neangažuju. Já bych teď třeba nechtěla být mluvčí ministerstva zahraničí, protože já vůbec nevím, co bych říkala. To, co my teď tady provádíme, je strašná ostuda.
Takže nás svět vnímá jako blázny?
Zní to hrozně, ale oni nás vnímají jako šílence odpoutané od řetězů. Oni si mysleli, že budeme inspirativní, originální a zajímaví. Mysleli si, že je to tady plné Havlů, že jsme národ Václavů Havlů a pak tam přijede ta naše politická reprezentace. K tomu bych ale ráda dodala, že podle mě je obrovský rozdíl mezi našimi vrcholnými politiky a samotným národem. Studenti, novináři, mladí a střední podnikatelé, to jsou šikovní, zajímaví lidé.
Richard Valoušek
