Jana působí jako křehká dívka, k čemuž přispívá i její drobná postava. Přesto se za jejím zevnějškem skrývá velká vnitřní síla člověka, který toho v životě už prožil mnoho a který za určitou normálnost musel dlouze a bolestivě bojovat.
Problémy začaly Janě v jejích patnácti letech v několikavteřinovém okamžiku, když se pár opilých kluků vracelo autem z maturitního večírku a v protisměru srazili vozidlo, ve kterém byla Jana. Janin přítel, který řídil, strhnul v poslední chvíli auto na stranu a tím Janě zachránil život. O svůj ale bohužel přišel. Jana skončila v nemocnici s poraněním páteře, roztrhanou ledvinou, zlomenou nohou, desítkami pohmožděnin a dlouho dobu byla v kómatu a pohybovala se na rozhraní života a smrti.
Z kómatu se nakonec probrala a po určitém čase nastoupila na střední školu, kam byla přijata. „Po nehodě jsem skoro vůbec s nikým nekomunikovala. O to těžší bylo zapadnout na nové škole. Škola mi ale jako jediná pomáhala. Pomáhala mi srovnat se s tím, že přítel umřel. Snažila jsem se být dobrá a učila jsem se dlouho do noci. S nikým jsem nechtěla moc mluvit, jen se pořád učila,“ svěřuje se Jana. Stav zbývající ledviny se jí navíc začal zhoršovat, takže trávila mnoho času v nemocnici, množily se jí absence a studium se stalo těžším. Přesto jakékoliv úlevy odmítala: „Nechci, aby se na to bral ohled. Chci být jako ostatní.“ Nakonec díky úctyhodné vůli zdárně odmaturovala a byla přijata na univerzitu.
Štěstí jí však stále nepřálo. Funkce ledviny se jí zhoršila natolik, že se muselo přistoupit k transplantaci. Ještě před nástupem do nemocnice Jana zvládla dokončit většinu zkoušek v semestru a v létě, kdy si většina studentů užívá cestování a volného času, ona ležela opět na operačním stole s nejistou vyhlídkou do budoucnosti. Transplantace se nakonec zdařila i přesto, že doktoři měli strach kvůli Janině vrozené anémii, a Jana nastoupila opět do školy. Nutno říci, že má prezenční studium a studuje jako běžný student vysoké školy, bez jakýchkoliv úlev.
Její fyzické zdraví se konečně začalo obracet k lepšímu, s tím psychickým má však stále potíže: „Bohužel si stejně myslím, že s tím nejsem až tak úplně srovnaná, i když to na sobě nedávám znát. Stále se mi vybavuje okamžik nehody. Mívám dny, kdy celou noc probrečím a absolutně nechápu proč, když vím, že s tím už nic neudělám.“ Mezi spolužáky se o své minulosti raději ani nezmiňuje: „Nechci, aby to ostatní věděli. Občas se mě ptají, protože mám polepené ruce náplastmi a podobně, ale většinou jim stačí, když řeknu, že mám zdravotní problémy. Dál o tom mluvit nechci.“
K opilým klukům, kteří jí způsobili veškeré trápení, cítí na jedné straně velkou zlost, že jí vzali někoho, kdo jí byl opravdu blízký, a na druhé straně lítost. K alkoholu má doteď odpor, který by ovšem stejně kvůli ledvině a lékům nesměla požívat. „Na život se teď dívám docela jinak. Naučila jsem se mít radost z maličkostí a z každého pokroku, co se stane. I víc si všímat lidí okolo sebe, protože to málokdo v dnešní době dělá.“
Vzhledem k tomu, že se Janě po letech rozsvítilo světlo na konci tunelu, vnímá budoucnost už optimističtěji a je si jistá svými plány: „Přála bych si být šťastná. Zapomenout na minulost a mít šťastnou rodinu, děti… A naučit je, že na světě jsou důležité věci.“
Pavel Prchal
Pozn.: Jméno bylo redakcí změněno.
