reklama
 
Asi.jatka

Asi.jatka: Při státních svátcích se cítím být víc Češkou

Patří k takzvaným banánovým dětem. V Česku žije od svých čtyř let a hovoří lépe česky než vietnamsky. Do Thu Trang píše svůj osobní blog Asi.jatka, kde porovnává generační i kulturní rozdíly mezi Čechy a Vietnamci a snaží se nám přiblížit jejich život. Užívá si svobody, kterou tady má, a v době českých státních svátků se už cítí být víc Češkou než Vietnamkou. S Trang o Banán festu, vietnamské komunitě i o blogování.
reklama

Na svém blogu Asi.jatka píšeš hlavně krátké postřehy a články. Myslíš si, že těm dlouhým už na webu odzvonilo?

Začínala jsem psát takovým způsobem, kdy jsem strávila několik hodin na jednom rádoby sofistikovaném článku, kde jsem si vypsala srdíčko. Takový deníček mladé vysokoškolačky. Nakonec se mi ale hodně osvědčilo psát mikro příběhy, protože to lidi baví. V poslední době to ale střídám, když je nějaké zajímavé téma. Třeba teď se chystá článek o rozdílu v placení mezi Čechy, Vietnamci a jinými kulturami, ten bude delší. Nemyslím si, že těm dlouhým článkům odzvonilo, spíš odzvonilo dlouhým článkům, které nemají mezititulky nebo obrázky.

V dnešní době si spousta lidí raději rozklikne nějaký zpravodajský web, než aby šli do stánku a utráceli za noviny. Jsi toho názoru, že třeba blog nebo on-line médium má větší dosah než noviny?

To je hrozně těžká otázka. Já mám třeba dosah podle mě "tak akorát" ve vztahu k tomu, o jakém tématu píšu. Lidé, kteří se chtějí dozvědět něco o Vietnamcích nebo se pobavit, vědí, kam jít. Pokud si po nějaké době vybuduješ osobní brand, je distribuce obsahu jednodušší. Já jsem si to publikum budovala nějakých deset let a myslím si, že mám stálé čtenáře, kteří kliknou vždycky. A čas od času se tam objeví někdo nový. Ale záleží na tématu, noviny nebo časopisy mnohdy dávají kvalitnější obsah do svých tištěných verzí než do on-linu.

Foto: Jindra Kodíček

Často mluvíš v médiích. Je to, jako kdybys mluvila za celou vietnamskou komunitu. Cítíš tuhle zodpovědnost vůči celku?

To je pro mě docela dost bolavé téma. Já se v každém rozhovoru snažím zdůraznit, že to je osobní blog a jakkoli to může znít jako oficiální vyjádření, tak není. Mluvím o tom, jak to vidím a vnímám jako člověk, který je součástí komunity, ale stojí někde na okraji a pozoruje ji z dálky. Ale bohužel to takovým způsobem média formulují. Mluvit za celou vietnamskou komunitu nejde. Snažili se o to přede mnou už nějací lidé, ale je dobře, že to nevyšlo. Já to určitě dělat nechci a snažím se, aby moje psaní osobním blogem zůstalo, i když tam vyjadřuju názory docela obecného charakteru. Generalizování je pro mě způsob pochopení celku, nicméně očekávám, že si čtenáři dostatečně uvědomují - a to bez připomínání -, že to samozřejmě neplatí na všechny.

Porovnáváš generační i kulturní rozdíly mezi Vietnamci a Čechy. Jaký je podle tebe ten největší propastný rozdíl mezi generací tvojí a tvých rodičů?

Asi v tom, jak využíváme osobní čas, a taky to, že pro nás není práce na prvním místě. Peníze ano, ale podle mě už nejsme ochotní trávit tolik času ve večerkách jako naši rodiče. Peníze si začínáme nějakým způsobem užívat a snažíme se to naučit i je. Moje maminka, která tady žije pětadvacet let, v posledních třech letech procestovala několik evropských zemí a z toho mám obrovskou radost. Naši jsou zajištění, a tak začala cestovat a poznávat. Taky jsem se nedávno bavila s taťkou a ten mi řekl, že vztahy dnešních Vietnamců už nejsou tak pevné. Narazíte na páry, které se chtějí rozvést. Naši rodiče se vždycky snažili vztah udržet kvůli rodině.

Foto: Jindra Kodíček

Co jazyková bariéra?

Ta je tady taky. Naši rodiče se nikdy nenaučí česky. Byli tu zprostředkovatelé, kteří jim zajistili papíry, teď to děláme my. Naši rodiče sem přijeli s jediným úmyslem: vydělat peníze a zajistit tím rodinu a vzdělání dětem. Bohužel si myslí, že když máš diplom, tak máš vyhráno, že budeš vydělávat hned po škole čtyřicet padesát tisíc měsíčně, což je úplně mimo realitu. Člověk s vysokoškolským diplomem může vydělávat klidně míň než třeba "večerkář". Na druhou stranu, když chcete jít během školy na brigádu, protože praxe je tady při škole důležitá, rodiče řeknou: "Budeš se učit, a jestli chceš jít pracovat, tak budeš pracovat s námi ve večerce". Ale tenhle mindset už se pomaličku mění, třeba v supermarketech už potkávám vietnamské brigádníky. To je přirozený proces integrace, a nejen v Čechách. Zároveň tady není tak velký tlak společnosti. V Asii se všechno, co děláš, musí řešit v nějakém společenském kontextu - jaký to bude mít vliv na rodinu, na budoucnost.

Účastnila ses teď Banán festu, festivalu Vietnamců druhé generace. Jak takový festival probíhá?

Byl to festival druhé generace Vietnamců, takže jste většinou slyšeli češtinu, ale spousta lidí mluvila plynule i vietnamsky. Bylo nás tam nějakých tři sta a celé to bylo postavené na tom, dozvědět se zábavnou formou něco o vietnamské kultuře. Záměrem bylo ukázat, že ta druhá, mladá generace nejsou jenom stánkaři, ale že vzniká vlna lidí, kteří jsou třeba umělci. A také propojit mladé Vietnamce s Čechy. Vtipná byla výstava fotografií a profilů lidí, kteří nedělají tu "tradiční práci", takže tam byla třeba daňová účetní, blogerka, filmař, herečka. Na těchhle akcích taky zjistíte, jak moc jsme komunitně založení.

Přišlo hodně lidí?

Čekala jsem, že přijde víc lidí ze strany Čechů. Většinou když se koná takováhle akce zaměřená na Vietnam, tak lidi slyší na jídlo, ale Banán fest nebyl o jídle. Závitky tam sice byly, ale podružně. Přijde mi, že se naše kultura začala otevírat a Češi se o ni začali více zajímat skrz jídlo. Vietnam je fantastická gastrodestinace, co město, to typické jídlo. Chápu, že to jde ruku v ruce, jídlo a zájem. Čekám, že brzo vznikne nějaký asijsko-český fusion - třeba svíčková s rýžovými nudlemi.

Ve vaší kultuře je vzdělání velice cenná hodnota. Jak je to v porovnání s Vietnamci, kteří žijí tady v Čechách, a těmi, co zůstali ve své vlasti?

Dost z nás tady vnímá to uvolněnější prostředí. Ve Vietnamu bych byla hodně drcená, je tam obrovská konkurence. Přijdeš ze školy a hned jdeš na doučování, protože druhý den se bere nová látka. A i když stíháš, musíš chodit na doučko. Při mých návštěvách Vietnamu jsem si z rozhovorů stále uvědomovala, jak se stále klade důraz na profesní stránku, vzdělání a takový ten klasický model - dokončíš školu, oženíš/vdáš se, tečka. Tady se to rozmělňuje jednak tím prostředím, jednak tím, že na nás rodiče nemají tolik času, tlak z jejich strany podle mě dost mizí. Studujeme na české škole, a díky tomu máme úplně jiné zájmy.

Foto: Jindra Kodíček

Máš pocit, že bys měla na blogu reagovat ve chvíli, kdy se tuzemská sociální a zpravodajská média zaplní zprávami o nějakém problému, který se dotýká Vietnamců (tygři v Bašti, únos vietnamského podnikatele)?

Ne, ale někdy se to tak očekává, třeba v kauze Berouskových tygrů, kdy mi lidi vyloženě psali, abych na to nějak reagovala. Téma je fascinovalo a děsilo zároveň. Nemyslím si ale, že bych to měla za povinnost, protože jsem Vietnamka a píšu o Vietnamcích. Když budu chtít, ráda o věci napíšu, což se v tomhle případě taky stalo. Je v tom totiž zajímavý kulturní přesah - přestože je moderní medicína dost daleko, Vietnamci mají stále tendenci tíhnout k té tradiční čínské. Tak jsem v krátkém článku nastínila kontext a sama jsem si tímhle způsobem vysvětlila, proč se tohle děje.

Stává se ti často, že by za tebou přišel někdo s prosbou, ať o něčem napíšeš?

Čas od času mi někdo napíše, abych vysvětlila, jak je to s těmi vietnamskými jmény, to je takový evergreen. Taky mi lidi píší, abych vysvětlila určité situace, kterým neporozuměli - co Vietnamci a svatby, jak se chovat. Nebo mi píší o radu. Kdysi mi psal starší pán, profesor z VŠCHT, který se hrozně toužil seznámit s rodinou u nich ve večerce, chtěl vědět, jak se k nim dostat. Nebo mi píší pánové, jak sbalit Vietnamku - úplně stejně jako každou jinou ženu. Jen se pak musí připravit na to, že to nebudou mít jednoduché s jejími rodiči. Na tohle ale odepisuju individuálně.

V tvém komentáři ohledně gayů ve vietnamské rodině mluvíš o tom, že je to pro ni ostuda a "trest za minulý život", nemluví se o tom. Snažíš se tím upozornit na problémy ve vaší společnosti, které by se měly řešit, protože vnímání není nastaveno úplně správně, nebo je to spíš kvůli kulturnímu porozumění?

Kousek od obojího. Hlavně aby se vědělo, že my jsme lidé se stejnými problémy. Taky řešíme sexuální orientaci, rodinné i psychické problémy, což je mezi Vietnamci taky tabu. Aby všichni, co něco takového řeší, věděli, že v tom nejsou sami. Ačkoli se tady pořád bavíme o Vietnamcích v kontextu podnikání, večerek, kuchyně a druhé generace, tak jsme taky jenom lidi.

V době internetu je kvůli sociálním sítím strašně jednoduché napsat komentář nebo někoho urazit. Jak často se setkáváš s urážlivými reakcemi nebo rasistickými poznámkami?

Chvíli jsem přemýšlela, jestli pod články nechat otevřené komentáře, ale vykašlala jsem se na to, protože lidi, kteří mi opravdu budou chtít napsat, mi nakonec napíšou. Což se děje. Ale s hejterskými komentáři mám úplně minimální zkušenost. Čas od času se objeví poznámka, že se snažím Vietnamce ukazovat jenom pozitivně, ale zároveň je tady nějaká minulost, která se váže k vietnamskému podnikání, a to už nikdy nepůjde pryč. Lidi rádi upozorní na to, že jsme neplatili daně. Co se mého blogování nebo Facebooku týče, tak jsem byla velice mile překvapená minimem nenávistných komentářů.

Foto: Jindra Kodíček

Dnes je běžné, že vietnamské dívky vyhrávají olympiády z češtiny. Spousta lidí se nad tím pozastavuje, přitom ty děti vyrostly v ČR stejně jako jejich děti. Myslíš si, že se tohle někdy změní, že už tohle nebudou lidi vnímat jako abnormalitu?

To chce čas. Třeba jeden z nejlepších českých šachových velmistrů je sedmnáctiletý Vietnamec. Je to taková kuriozitka, ale je to přirozený proces a lidi si na to zvyknou.

Zúčastnila ses koncertu 68, který uspořádal Český rozhlas k příležitosti padesáti let od okupace. Píšeš, že jsi Češka z vlastní vůle. Cítíš se tedy být více Češkou?

Záleží na momentech. Ve dny, jako jsou české státní svátky, se cítím být o trošku víc Češkou. Hodně mě ovlivnil studentský život a to, co jsem studovala. Probírali jsme docela hodně novodobé dějiny. Z historického a společenského hlediska mám k českým dějinám mnohem blíž. Narodila jsem se v roce 1989 a ve čtyřech letech jsem se přestěhovala sem. Celé svoje dospívání jsem prožívala v oblasti, kde se volili komunisti. Rudej okres. A pak jsem přišla do Prahy, kde žijí městští liberálové. Naopak z hlediska rodiny mám hodně pevný vietnamský základ a rodina pro mě vždycky bude na prvním místě. Až budu mít starší rodiče, tak se o ně budu muset postarat. Tyhle vietnamské prvky jsou ve mně zakořeněné.

Přišli jste sem, když ti byly čtyři roky. Nenapadlo třeba rodiče, že by se někdy vrátili zpět do Vietnamu?

Naše to určitě napadlo několikrát. Ale myslím si, že už tady mají natolik zavedený obchod, že by byla hloupost se vrátit do Vietnamu. Naše tady taky drží to, že předpokládají, že se tady vdám a budu mít děti. Přeci jen si taky zvykli na svobodu, kterou tady mají. Mají dům, zahradu, stálý příjem a nemají na sobě tolik párů očí.

Tvůj taťka ale vystudoval práva, nechybí mu, že to tady nedělá?

Můj taťka má rád klidný život, takže jsem vlastně ráda, že takovouhle velkou práci nedělá. Věřím, že je víc spokojený, když takhle žije na vesnici a nikdo po něm nic nechce.

V České republice je nejen velká skupina Vietnamců, ale třeba také Ukrajinců, nebo Turků. Myslíš si, že i tyhle národy řeší obdobné problémy s integrací?

Vůbec nevím. My jsme jako Vietnamci tak diametrálně odlišná kultura, že to řešení kulturní identity je mnohem výraznější.

Je něco, na co sis u Čechů ani po tolika letech žití tady nezvykla?

Koprovka. Všechno je v cajku, jenom ta koprovka… Ne, já si tady v Praze žiju velmi dobře, lidi jsou tu na cizince zvyklí. Kdybych žila na maloměstě, tak by to bylo něco jiného.

U vás je běžné, že by se dívka podle měřítek vietnamské kultury měla vdát a mít děti co nejdřív. Jsi kvůli tomu doma terčem nějakých poznámek, že nedodržuješ klasický zažitý model?

Jojo. Ještě dlooouho budu. Naštěstí už jsem v takovém věku, kdy mi říkají: "Třicet?! No to už je pozdě, to už se na to vykašli, to už tě nikdo nebude chtít, všichni dobří už jsou vybraní." Předtím to zase pořád bylo: "Nejvyšší čas se vdát, nejvyšší čas mít děti!"

Kino Metro70 - Barbora
life
Jak probudit kino? Rozhovor s Bárou, která se z absolventky stala úspěšnou ředitelkou kina
28. 5. 2018
3 minuty o šéfování kina

Proč ses vlastně rozhodla začít blogovat?

Mám hodně ráda češtinu a před těmi deseti lety nabíhala taková vlna vietnamských blogerů. V té době se objevovaly obrovský kauzy s marihuanovými pěstírnami a my jsme byli docela negativně znázorňováni v médiích. Kamarádi se mě taky pořád na něco ptali - proč s nimi nejdu ven a co děláme na těch vietnamských svatbách. Začala jsem psát a nějakým způsobem se to chytlo, tak jsem si říkala, že by bylo fajn, aby to pokračovalo. A vlastně to pokračuje doteď. Cílem blogu bylo primárně pobavit, povrtat se ve stereotypech a čas od času nevědomým lidem umožnit lehký pohled do vietnamské komunity. To zbylé seznamování je na nich.

Byla jsi nominována na Blog roku 2015 Magnesie Litery, taky jsi získala Novinářskou křepelku. Kam míří tvé kroky teď?

Já vůbec nechci mířit k výšinám. To, že jsem získala nominaci na Magnesii Literu, mi udělalo obrovskou radost. A to byl svým způsobem ten nejvyšší cíl, kam jsem směřovala. Nechci extrémy a nepotřebuju výš. Ráda bych si v životě udržela rovnováhu.

Češi nedokáží setrvat v rodinných vztazích, i proto nechtějí vietnamští rodiče dovolit dívkám mít českého partnera, říká Do Thu Trang. | Video: Daniela Drtinová |  22:57
reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější