reklama
 
M a L uvodni fotka

#rozhovor: Válečné novinářky a jejich příhody z frontové linie

Pro reportáže jezdí na místa, odkud ostatní lidé utíkají. Válečné novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová na vlastní kůži zažily spoustu konfliktů, posledních pět let intenzivně pokrývají válku Islámského státu (a teď i Turecka) v Sýrii. Při práci jim jde o život, doma z toho blázní, přesto berou svůj úděl až s překvapivým nadhledem.
reklama

Čistě hypoteticky - jsem začínající novinářka se zájmem o pokrývání válečných konfliktů. Nevím o tom ale vůbec nic. Jak se můžu na takové místo dostat a co bych měla udělat, aby mě nezastřelili hned na letišti? 

Lenka: Určitě se nejdřív co nejvíc dozvědět. To znamená nastudovat si úplně všechno o konfliktu, do kterého chceš vyrazit a zjistit co nejvíc informací od lidí, kteří už tam sami byli. Ideální je se s nimi napřímo spojit a takhle osobně od nich získat všechny dostupné informace. Jsou novináři, kteří ti rádi poradí, hlavně ti lokální jsou často spolupráci otevření. 

Markéta: Našim cestám předchází vždycky aspoň tři měsíce příprav, je to fakt dlouhá doba. 

L: Než jsme vyrazily na první cestu do Sýrie, sháněla jsem kontakty skoro rok. Vycházela jsem z Iráku, kde jsem měla mezi Kurdy spojky už z dřívějška, přes ně jsem pak hledala cestu do Sýrie. 

M: Základem přežití na místě je pak dobrý fixer, kterého používá většina novinářů v konfliktních oblastech. To je místní průvodce, někdo, kdo zná bezpečnostní situaci, kdo umí překládat do místních jazyků. Fixera si člověk platí, takže to stojí nějaké peníze a zároveň je potřeba ho mít proklepnutého, aby byl spolehlivý. Často se fixery stávají právě lokální novináři, kteří využijí příležitosti si takhle vydělat. 

Lenka Klicperová & Markéta Kutilová

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová tvoří sehraný tým, jako válečné reportérky spolu pracují už deset let. Obě mají za sebou bohaté zkušenosti z jiných zemí a konfliktů, Markéta jako novinářka pracovala mimo jiné v Demokratické republice Kongo, Íránu, Ugandě nebo Rwandě, Lenka zase strávila nějaký čas v Afghánistánu a Iráku (a taky ve spoustě dalších zemí). Pokrývání syrského konfliktu se intenzivně věnují od roku 2014, za tu dobu přivezly z místa spoustu fotek a reportáží, ve kterých se často věnují ženám a ženským tématům.

Pohybujete se v dost extrémních podmínkách, umíte střílet? Nosíte u sebe zbraň? A je vůbec správné, aby ji novináři měli? 

L: Správné to není. Novinář je na místě proto, aby nezávisle reportoval o tom, co se děje. Jsou ale situace, kdy jde vážně do tuhého a tyhle otázky jdou stranou. Když ti jde o život, musíš se bránit. Potkala jsem spoustu novinářů, kteří mi řekli, že už tuhle hranici překročili a zbraň v ruce měli. Já sama si jdu občas zastřílet s kamarády na střelnici, ale rozhodně nejsme žádné vycvičené vojandy.

M: Vždycky jsem říkala, že jako zapřísáhlý pacifista na zbraň nikdy nesáhnu. Podstatou naší práce je ale to, že mluvíme nahlas o citlivých tématech, která se spoustě lidí nemusí líbit a teď po té poslední cestě jsem se začala fakt hodně bát. Takže jsem se začala učit střílet. Paradoxně ale kvůli bezpečnosti tady v Česku, než v Sýrii. 

Zážitky z cest se vám tedy dost výrazně promítají i do běžného života. Cítíte ten tlak? Jste v Česku obezřetnější?

L: Po naší poslední cestě, kdy jsme na sítích každý den hodně šily do Turecka, jsem se přistihla, že když jdu domů, skenuju prostor, jestli někde neuvidím hlaveň ve křoví. Člověk si začne připadat trochu paranoidně. Na druhou stranu z toho ale nejsme překvapené a tak trochu s tím počítáme. Nemyslím, že by nás někdo vyloženě zastřelil, ale určitě jsme pod drobnohledem spousty lidí, včetně tajných služeb. 

Jak se vám s tím žije? Nevypadáte, že byste chtěly tuhle kariéru pověsit na hřebík, i když víte, že svou prací budíte někdy dost negativní zájem. 

L: Ještě to nedošlo tak daleko, že bychom se tak strašně bály o život a chtěly toho nechat. Doufám teda, že se to ani nestane. 

M: Ale přijde mi, že je čím dál složitější přepínat do toho normálního módu. Obě jsme na prášcích na spaní a po té poslední cestě jsme se při jakékoliv vzpomínce rozbrečely. Reportáž pro Reportéry ČT, kterou jsme po návratu připravovaly, jsme ve studiu probrečely skoro celou. Mám pocit, že dřív jsme to zvládaly líp, že jsme byly silnější a dokázaly jsme se z toho rychleji oklepat. 

L: Dost to ale bude i situací, která je teď v Sýrii jednoznačně nejhorší, jakou jsme kdy zažily. 

Foto: Štěpán Svoboda

Co vás žene dopředu? Je v tom pořád víc ta novinářská rovina nebo už je to pro vás za ty roky spíš osobní? 

L: Z naší poslední cesty jsem přijela strašně naštvaná - na to, co se tam děje i na to, jak reagují nebo spíš nereagují evropští politici. Takže mě žene tohle naštvání a touha ukázat světu pravdu.

M: Věříme, že naše práce má smysl. Často nám někdo píše, lidi nám děkují za to, co děláme, že jim přinášíme kontext a otevíráme oči. Je vidět, že to padá na úrodnou půdu, a že to asi někoho zajímá. To je dobrá motivace. 

L: Pro mě je dneska z části i satisfakce. Když jsem dřív jezdila do Iráku, hodně lidí nám to dávalo sežrat. Často se ozývalo, že jsme jen modelky s foťákem, které provozují válečný turismus. Dneska už to tak není. Pro mě je hrozně důležitý, že vidím ten posun ve vnímání lidí. Přístup Čechů k ženám novinářkám se mění, což je pozitivní zpráva. 

Zmiňujete ženství v Česku, co ženství ve válečných zónách? Narazily jste někdy na problémy jen proto, že jste ženy? Nebo naopak, pomohlo vám to někdy?  

M: Tam je to spíš výhoda. 

L: Nebo to nikdo neřeší. Samozřejmě při práci v Afghánistánu je to omezení, ale člověk si musí umět najít ta pozitiva - jako žena se lépe dostanu k ženským problematikám, ke kterým se muži z povahy věci prostě nedostanou. Co se ale týče Sýrie a kurdského prostoru, tam žádná výhoda nebo nevýhoda neexistuje. 

M: V Africe to neřeší už vůbec nikdo. 

L: Na těch místech jsou lidi zvyklí, že ženský bojují, tak proč by nemohly být ženy novinářky? Ten úhel pohledu je tam úplně jiný. 

Foto: Štěpán Svoboda

Vy samy jste s tím nikdy nebojovaly? Přece jen ženy kladou větší důraz na hygienu, jsou celkově slabší než muži, …

L: Slabší než muži? S tím teda dost silně nesouhlasím! (smích) 

M: Co vydržíme a sneseme my dvě, to by fakt vydržel málokterý chlap. 

L: Není to celé jen o tom, že se člověk od rána do večera vyhýbá kulkám na frontové linii. Od rána do večera ale žiješ v nepohodlí - je ti zima, nevyspíš se, pak je ti zase vedro, nic nefunguje. Jsi unavená a do toho ještě musíš řešit všechny ty problémy a především práci, kvůli které tam jsi. 

M: A tady už je pak úplně jedno, jestli jsi ženská nebo chlap. Naopak jsme na cestách potkaly spoustu upištěných chlapů, kteří si stěžovali na každé zrníčko písku v botě, kdežto ženy byly často úplně v pohodě. Musím taky říct, že do válečných oblastí jezdí žen čím dál víc. Celé to je jen o osobnosti, vůbec ne o pohlaví. 

Co se vám honí hlavou, když si balíte a chystáte se na další výjezd? 

L: Jestli stihnu dojet včas na letiště. (smích) 

M: Většinou řeším, jak to udělat, abych tady mohla všechno nechat a odjet. Tahle práce nás neživí, obě tady máme svoje joby, rodiny, osobní život. Pokaždé musím všechno poskládat tak, abychom do toho letadla fakt mohly nastoupit a odletět.

Foto: Štěpán Svoboda

Vaší prací na místě je zaznamenávat často hodně těžkou realitu. Nemáte problém s tím fotit lidi, kteří se právě nacházejí v nějaké osobní tragédii - zemřel jim někdo blízký, rozsypaly se jim ideály, … Nemáte někdy pocit, že byste tu techniku měly zase zabalit do tašky a zmizet? 

L: Málokdy. Většinou se ocitáme v situacích, kdy lidi chápou účel, kvůli kterému tam jsme. Když točíme osobní rozhovory, tak s tím respondenti dopředu souhlasí, když fotíme na ulici a na někom je vidět, že mu to vadí, tak toho necháme. 

M: Místní lidé jsou ale z velké většiny rádi, když za nimi do toho shitu někdo ze západu přijede a věnuje jim pozornost. Mají pak možnost celému světu ukázat tu příšernou realitu, ve které se nachází. Byly jsme v rodině, kde měli malou holčičku bez nohou; její rodina chtěla světu ukázat, co válka způsobuje obyčejným lidem. V takovém případě je naší prací to celé zaznamenat a reportáž natočit, i když nám její otec celou dobu brečí před kamerou. Občas brečíš s těmi lidmi, ale to k tomu tak nějak patří. 

M: Vážně nepříjemný je natáčení pohřbů. Lidi truchlí, hrozně brečí a ty tam stojíš s kamerou. Musíš vychytat tu délku, kdy je ještě OK nějakého člověka točit a kdy se už raději přesunout k jinému. U některých lidí je dopředu jasné, že je nebudeš točit vůbec. Je taky potřeba mít v sobě dost empatie a zavčas zmizet, když už je to přes čáru. 

Foto: Štěpán Svoboda

Co vás na vaší první cestě do Sýrie nejvíc překvapilo? Je něco, o čem jste si myslely, že to bude úplně jinak? 

M: Mě překvapilo, že jsme neskončily na popravišti Islámského státu v oranžovém vězeňském munduru. (smích). Když jsme odjížděly, docela jsem počítala s tím, že skončíme v jejich propagačních videích. Tenkrát jsem se Lenky ptala, jaká je pravděpodobnost, že nás někdo z IS unese a uřízne nám hlavu. Lenka říkala, že je to tak pade na pade. Bylo proto milým překvapením, když se to nestalo. Máme dost sarkastický humor, a tak jsme si předem říkaly, že máme kliku, protože nám oběma dost sluší oranžová. 

L: Nevěřila jsem, jak silné je ocitnout se poprvé v úplně zdevastovaném městě. Co člověk cítí, když projíždí městem a nevidí nic než jen ruiny. Jsou to obrázky, které zná každý z filmů o druhé světové válce, a najednou to máš před očima.

M: V Sýrii je pro mě taky hodně překvapivé, jak hrozně jsou válkou poznamenané životy obyčejných lidí. V zemi jsou zničené vesnice, města, každá rodina má někoho mrtvého. Je tam spousta lidí, kteří nemají ruce nebo nohy. Přestože jsme zažily jiné konflikty, takovou míru devastace lidských životů jsme nečekaly.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější