reklama
 
Eliška Podzimková

Plešouni jsou vysněný projekt, říká ilustrátorka Eliška Podzimková

Přestože za námi na rozhovor doráží nemocná, nepřechází Elišku pozitivní nálada. S holicím strojkem v kapse rovnou přidává svou trošku do mlýna a při focení navrhuje, že by si pro fotku k Plešounům oholila kus hlavy nebo iluzi alespoň dokreslila. Nápad sice nakonec při diskuzi nad hotovými fotkami házíme do koše, zapálení pro nadcházející projekt se tady ale rozhodně upřít nedá.
reklama

Intenzivně teď pracuješ na Plešounech. Seriál by měl pohádkovou formou přiblížit dětem na onkologii průběh léčby, která je čeká. Co tě dovedlo zrovna k tomuhle formátu?

Plán pomoct malým onkologickým pacientům je ve mně už dlouhou dobu, zatím jsem ale pořád hledala směr, kterým to poslat, aby to opravdu k něčemu bylo. Chtěla jsem trochu vystoupit z běžného procesu neziskovek, které pomáhají všechny podobným způsobem, a vytvořit něco trvalejšího. Seriál má potenciál fungovat nejen dlouhodobě - respektive dokud někdo nevymyslí úplně nový postup léčby -, ale zároveň celosvětově. Dost mi určitě pomohla i osobní zkušenost. To, že jsem si nemoc sama zažila, mi teď umožňuje porozumět tomu, co ve své hlavě řeší i ostatní děti. A nakonec vlastně i rodiče. Celý ten projekt je proto velká srdcovka.

Předpokládám, že největší problém je ve strachu z neznámého. Rakovina je velký strašák, o kterém se dočteš všechno možné.

Je to tak. Každý díl Plešounů proto vysvětlí jeden konkrétní problém, se kterým se můžou malí pacienti setkat. Třeba proč jim vypadají vlasy po první chemoterapii a že to nakonec není žádná velká hrůza. Nebo co dělá magnetická rezonance a že vyšetření vůbec nebolí, přestože přístroj působí dost hrozivě a vydává nepříjemný hluk. Celé to bude postavené formou návštěv, v každé epizodě pojedeme za někým, kdo představí konkrétní tematiku - jednou za doktorem, který objasní, co je to vlastně nádor, podruhé domů za samotným pacientem, kde zjistíme, jak to vnímá jeho rodina a třeba i on samotný. Zatím mám témata pro osm dílů, ale uvidíme, jestli mě netrkne ještě něco dalšího.

Foto: Štěpán Svoboda

Aby měl seriál nějakou váhu, bude se muset opírat o relevantní fakta. Pomáhají ti s obsahem sami doktoři?

V první fázi, která se děje teď, mi pomáhá kamarádka z onkologické laboratoře. Řeší scénáře a hlídá, aby byly z hlediska medicíny správně. Až budou všechny díly napsané, zkontrolují obsah nezávisle ještě tři nebo čtyři doktoři, kteří nám okomentují případné nesrovnalosti. I tak ale čekám, že se na seriál objeví negativní reakce dalších lékařů - různí lidé mají často různé postupy, které zastávají. I proto se musíme snažit být co nejméně konkrétní a brát ta témata trochu zeširoka. Rakoviny je hodně druhů, nemoci jsou dost specifické a to poslední, co bychom chtěli, je mystifikovat děti nebo rodiče a vyvracet jim to, co říká jejich doktor.

Celé to zní jako něco, co nám v českém zdravotnictví zoufale chybí. Pomůže vám s projektem finančně stát?

Zkoušela jsem ministerstvo zdravotnictví. Čekala jsem, až vypíše granty na následující rok, ale celé to ztroskotalo na byrokracii. Problém je v tom, že nemám neziskovku a Plešouni jsou napsaní jen na mě jako na fyzickou osobu. Organizaci bohužel založit nestíhám, ale myslím, že to jde zvládnout i bez toho. Ví o nás i ministerstvo školství, ale tam je situace dost podobná. Nicméně projekt se jim líbil, a pokud bude dobrý i výsledek, mohli by prý dát seriál do škol jako učební pomůcku. Se soukromými subjekty je zase těžké vyjednávat, aniž bychom jim mohli seriál ukázat. Každý chce vidět výsledek, my přitom potřebujeme zaplatit produkci.

Je nějaká možnost, jak vám s náklady na natáčení pomoct?

Máme jich několik. V pražském Hamleys je možné koupit moje printy, zároveň máme otevřený transparentní účet, kam nám můžou lidé nebo firmy přispět. V listopadu třeba probíhala akce s pojízdnými coffee trucky Kofi Kofi, kde si lidi mohli koupit kávu do speciálních plešounských kelímků. A na budoucí půlrok toho plánujeme víc. V březnu během natáčení se nám budou určitě hodit i dobrovolníci, takže kdyby se chtěl někdo přidat, ať určitě napíše.

Eliška a ilustrace

Pro své ilustrace potřebuje nějaký základ, kreslit po bílém papíře ji prý moc nebaví. Při svém pobytu v New Yorku dokreslovala fotky z ulic města, nápaditá technika ji proslavila a už s ní i zůstala. Na triku má sérii ilustrací Dokreslené Česko a spoustu dalších projektů pro české i zahraniční klienty. Aktuálně rozjíždí přípravu seriálu Plešouni, který jednou bude pomáhat onkologicky nemocným dětem. Pomoct můžete i vy, mrkněte na web plesouni.com.

Sama sis zkušenost s rakovinou zažila, a to zrovna v šestnácti, v době, kdy většina dětí prožívá nejbouřlivější období v životě. Necítíš se být někdy ochuzená o pubertu, kterou jsi strávila léčením?

Paradoxně myslím, že mi to daleko víc dalo, než vzalo. Negativní věci jsem postupem času vytěsnila z hlavy a víc si vzpomínám na to pozitivní. Když se ti v životě stane takhle zásadní věc, začneš všechno vnímat trochu jinak. Když jsi nemocná, musíš se nějak zabavit, takže začneš dělat věci. Do budoucna si uvědomíš, že máš na všechno jen omezený čas. Neuvěřitelně mě to sblížilo s rodinou i s kamarády, kteří mi od té doby zůstali až dodnes. Myslím, že ty intenzivní vztahy byly nakonec i jeden z důvodů, proč jsem se vrátila zpět z New Yorku.

V New Yorku jsi žila a pracovala rok a půl, dostat tam job je sen mnoha lidí. Nechala ses ale slyšet, že v Praze jsi šťastnější, protože tady můžeš být na volné noze. V Americe by to nešlo?

Uvažovala jsem nad tím, že půjdu na volnou nohu i tam, ale vůbec si nedokážu představit, jaké by to bylo. Do New Yorku se sjíždějí špičky svých oborů z celého světa, je tam obrovská konkurence. Nějakým způsobem by to šlo určitě nastartovat i tam, ale abych byla upřímná, nechtělo se mi ztratit několik let budováním kariéry v tak velkém městě. Svou roli v tom ale jednoznačně hrál i ten stesk po domově - kdybych tam byla spokojená, asi by mi to tolik nevadilo.

View this post on Instagram

🚲🚲🚲

A post shared by Eliska Podzimkova (@eliskap) on

Podnikat v Americe ale není jen tak. Určitě k tomu potřebuješ speciální vízum.

Já jsem měla umělecké vízum, které je jedno z nejsvobodnějších v Americe. Na tohle vízum do země jezdí sportovci na závody, modelky nebo třeba fotografové a do určité míry si pod ním jeho držitel může dělat, co chce. O povolení si můžeš zažádat i v Česku, nepotřebuješ k tomu žádnou americkou protistranu. Musíš se ale připravit na docela vysoké náklady na právníka.

Jak to funguje?

V Americe tomu říkají petice. Je to soubor dokumentů, který může mít až čtyři sta stran. V nich je napsáno úplně všechno nejen o tobě, ale i o tvé rodině. Takže je jasné, že aby se všechny ty dokumenty vyplnily správně, opravdu potřebuješ pomoc právníka. Nejabsurdnější ale je, že úřady, kterým všechno odevzdáš, vůbec nezajímá, jaké patláš obrázky. Jde jim hlavně o reference a to, kdy kdo o tobě napsal jaký článek. V jakémkoli jazyce, kdekoli na světě. Samozřejmě čím jich máš víc, tím lépe. Když jsem dávala žádost dohromady, strávila jsem měsíc a půl jenom tím, že jsem o sobě hledala nejrůznější zmínky na internetu. Ale dá se to zvládnout a za odměnu je pak možné strávit tři roky poměrně svobodného života v USA.

Foto: Štěpán Svoboda

I když jsi podle všeho ráda zpátky v Česku, je něco, co ti v Praze chybí a co tu nejspíš nikdy nebude?

Nechci znít jako úplný sluníčkář, ale určitě mi tu chybí multikulturnost. V New Yorku se potkává celý svět a ta energie mě na něm strašně baví - jdeš po ulici, popojdeš dva bloky a jsi v Itálii, popojdeš ještě kousek a jsi v Maroku. Druhá věc jsou pak inovace a možnosti ve veřejném prostoru.

Ve sněmovně teď leží na stole zákon o manželství. Fandíte mu?

Fandíme! Dokonce jsme se vyrazily podívat i na posledním jednání do Sněmovny. Byla jsem tam poprvé a musím říct, že jsem si odnesla neuvěřitelný zážitek - lidi se navzájem okřikovali a skákali si do řeči. Málokdo měl zároveň aspoň trochu věcné argumenty. Bylo vidět, že zákon budí v lidech emoce, bohužel nejen pozitivní. Během prvních pěti minut se přihlásilo pětadvacet poslanců, kteří se k tomu chtěli vyjádřit. V tu chvíli bylo jasné, že k žádnému hlasování nedojde.

View this post on Instagram

Hodně Nízké Tatry

A post shared by Eliska Podzimkova (@eliskap) on

Myslíš, že se zákon v Česku schválí? A pokud by se tak stalo, šly byste s přítelkyní do toho?

Jsem hrozně ráda, že k tomuhle jednání vůbec došlo a pevně věřím, že se zákon schválí. Mně osobně jde hlavně o nějaký sociální přístup celé naší republiky. Kdyby to prošlo, utvrdilo by mě to v tom, že ještě pořád nejsme tak mimo, jak to poslední dobou vypadá z médií. S Julií jsme zasnoubené, ale registrovat se nechceme. Ten proces mi přijde dehonestující. Můžeš přijít na úřad pomalu v teplákách, podepíšeš jedno lejstro a to je všechno. Nehledě na to, že v takovém svazku neexistuje většina klasických manželských práv.

Máš za sebou spoustu velkých a skvělých projektů. Napadá tě ale nějaký, který jsi vyloženě pohnojila?

Vyloženě průser mě žádný nenapadá, docela těžce ale snáším tlak té aktuálně moderní hyperkorektnosti a ochranářství, které se řeší na internetu. Bojím se, že jednou udělám projekt, vůbec mě nenapadne v něm hledat nějaký přešlap a on se tam nakonec objeví. Částečně se mi to teď stalo s těmi dobročinnými kelímky na kávu, u kterých mi lidi vyčetli, že nejsou ekologické. Je to sice takový argument neargument, protože kelímky by se stejně vyrobily a prodaly, na druhou stranu mi takových zpráv přišlo docela hodně. Je mi z toho smutno, ale zároveň ty lidi chápu a říkám si, že mají vlastně pravdu.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější