reklama
 
Nicole Fryčová

Přála bych si osvětu o handicapech, říká Nicole. O předsudcích i studiu práv

Vidět málo (nebo vůbec). To je životní břemeno zhruba 90 000 lidí v Česku žijících se zrakovým handicapem. Jednou z nich je i Nicole. O předsudcích, studiu na vejšce, technologických vychytávkách i paralympiádě jsme hodili řeč s Nicole Fryčovou, studentkou práv na Univerzitě Karlově.
reklama

Podle Googlu jste (srdce)rváč. S čím a kým se nejvíce perete?

V roce 2017 jsem se účastnila kampaně Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením - Srdcerváči, spolu s dalšími 6 zdravotně postiženými jsme upozorňovali na problémy, se kterými se v důsledku zdravotního postižení potýkáme.

Nejvíce se peru s nepochopením, předsudky a stereotypy. Toho je česká společnost plná. Mám radost, když při cestování, či studiu, natrefím na člověka, který má pochopení pro zrakově postižené a baví se se mnou naprosto normálně jako bych žádný handicap neměla. Jinak se totiž většinou člověk cítí v téhle společnosti tak trochu vyčleněn.

Čím myslíte, že to je?

Je to hlavně špatnou osvětou ve společnosti, v některých případech dokonce osvětou žádnou. Za mých devět let základního vzdělání a navazujícího středoškolského jsem se nesetkala ani s jednou hodinou, ve které by se obecně probírala problematika zdravotního postižení.

Fakt?

Ano. Ptala jsem se i maminky, která je učitelka, jestli je tomu ve výuce v současnosti věnován nějaký prostor. Ona mi jen ukázala učebnici Prvouky pro 2. ročník ZŠ, ve které byl člověk s takovou dost divně nerealisticky vykreslenou bílou holí a u toho byl popisek, že člověk na obrázku je slepý a slepí lidé potřebují pomáhat při přechodu přes silnici a pomáhají si často hmatem. To bylo všechno. Dále se velmi často setkávám s tím, že se společnost domnívá, že každý, kdo má bílou hůl je zcela nevidomý, tak tomu však není - 90 % všech těžce zrakově postižených mají do jisté míry zachován nějaký zrakový vjem - ať už jsou schopni rozeznat světlo od tmy, přes velmi zúžené zorné pole, po možnost rozeznat na kratší či delší vzdálenost předměty, siluety postav atd., ona tato představa vychází i z mylného označení bílé hole holí slepeckou, což potom v lidech právě vyvolává dojem, že jsou buďto všichni dobře vidící nebo zcela nevidomí, nic mezi tím.

Foto: archiv Nicole Fryčové

Takže kdybyste mohla v ČR něco změnit hned teď, byla by to osvěta o handicapech?

Toho je tolik, co bych změnila. Ale co se osvěty týče, zavedla bych povinně do výuky nějakou normální formu informování o lidech s handicapem a jejich životech. Rozhodně bych to nepodávala takovým tím tragickým způsobem jak se děje dnes typu, že ti lidi nic nevidí, jsou na okraji společnosti a vyrostou z nich maséři či hudebníci. Přeci jenom jsme v 21. století a díky technologiím se můžete i s handicapem věnovat skoro jakémukoliv studiu i povolání. Když se děti budou setkávat s postižením od malička, budou to brát jako běžnou součást jejich životů a nebudou se nad jinakostí pozastavovat. Často vyrostou např. zaměstnavatelé, kteří díky pozitivní zkušenosti od útlého věku s handicapovanými nebudou mít při zaměstnávání neopodstatněné obavy, se kterými se setkáváme dnes.

Váš handicap spočívá v tzv. praktické nevidomosti. Co si pod tím představit?

Já nejsem zcela nevidomá, ještě jsem schopna vidět obrysy, barvy, velká písmena, když mám dané předměty blízko očí nebo zvětšené pomocí technologií, přesto se po ulici a často i v interiérech budov pohybuji s bílou holí, bez ní by to nešlo. To je pro spoustu lidí nepředstavitelné jak už jsem uvedla výše. Takže často slýchávám, jak na ulici kolemjdoucí maminky říkají dětem: "Hele pozor, ta paní je slepá.", nebo sedím v tramvaji a přijde důchodce a řekne: "Aha, vy jste slepá, vy mě asi nepustíte sednout, co?."

Zažíváte podobné nepochopení i při studiu?

Pokud porovnám přístup základní a střední školy s přístupem výšky, tak ze strany vyučujících je přístup na výšce nejlepší. Na rozdíl od učitelek a učitelů v Mělníku se na vysoké už s postiženými setkali a není to pro ně cizí téma. V Mělníku byl takový ten přístup učím 40 let, nikdy jsem se s handicapovaným žákem nesetkal, tak proč teď? Třeba matikář na gymplu na mě mluvil raději hlasitěji se zdůvodněním: "Jo, ty nevidíš! Já učil jednu, co špatně slyšela." Taky se ale najdou vyučující, kteří se vás zeptají, proč to studujete a co chcete jednou dělat, pro ně je to nepředstavitelné, jsou ovlivněni stereotypními názory a nepřijímají fakt, že je 21. století.

Ráchel, nevidomá česká klavíristka: Snažím čelit svému zrakovému handicapu
Studenta
Ráchel, nevidomá česká klavíristka: Snažím čelit svému zrakovému handicapu
25. 4. 2016

A zvládáte vysokoškolské studium? Znamená pro vás handicep úlevy, větší dřinu, nebo obojí?

Já jsem zásadně proti úlevám. Vybrala jsem si studium práv proto, abych je zvládla stejně jako ostatní. To byl i důvod, proč jsem nešla na medicínu, nebo přírodovědu. Třeba u technických a přírodovědných oborů je dle mého názoru zrak hodně potřeba. Tam bych to bez dobrého zraku asi nedala. Jedinou výhodu, co snad mám, je, že zápočtový test nemám v písemné, ale ústní podobě. Zkoušející mi u otázky přečtou možnosti a já odpovím. I tak to vlastně není žádná výhra, protože se musím narozdíl od spolužáků ihned rozhodnout. Jinak mé studium probíhá stejně jako u ostatních intaktních kolegů. Často se mě lidé ptají, jestli máme nějakou speciální skupinu, kde se vzděláváme pouze my se zdravotním postižením, mojí odpovědí, že ne, jsou často velmi překvapeni.

Už máte za sebou pár let studia práv, stáže na Úřadě vlády i u Městského soudu. Mimo to máte na kontě i odplavanou hromadu plaveckých závodů, kupu cen a start na Paralympiádě v Londýně 2012. Na jakou výhru jste zatím nejvíce pyšná?

Nejvíce pyšná jsem na Londýn. Byl to můj dlouhodobý cíl, o kterém jsem snila už v roce 2007, kdy jsem dostala cenu Zlatý oříšek za výhru na Mistrovství republiky zrakově postižených. Potom jsem začala trénovat naplno - denně dvě hodiny. O to větší byla satisfakce na paralympiádě, na které jsem si na 5 ze 6 startů udělala osobní rekord. Vzpomínky na paralympiádu mám úžasné. V Londýně totiž byla úžasná atmosféra.

A plavete ještě?

V současné době už se plavání věnuju pouze rekreačně. Se závodním plaváním jsem skončila před maturitou a doteď se k němu nevrátila. Narostly studijní povinnosti, trenéra jsem měla v Mělníku a studium v Praze, což se nedalo stíhat. V budoucnu bych se ale ráda k plavání vrátila.

Jako generace mileniálů jste zažila i technologický boom v podobě chytrých telefonů a jiných vychytávek. Proběhla technologická revoluce i u kompenzačních pomůcek?

Když jsem byla v první třídě, tak jsem měla doma velkou kamerovou lupu, pak byly i různé kapesní lupy. Zlomový byl rok 2010, kdy jsem dostala svůj první iPhone. Ten byl úžasný v tom, že už v roce 2010 v sobě měl hlasový a zvětšovací výstup. Za tu dobu se ale telefony vyvinuly a já teď třeba funguju tak, že mám nahrané učebnice v elektronické podobě a můžu je kdykoliv poslouchat. To dříve prostě nešlo, že by člověk měl neustále všechny zákony i desítky učebnic v něčem tak malém. Pak mám samozřejmě notebook, který už váží ale jen kilo. Teď se na trhu nově objevil OrCam MyEye, což je speciální kamera umístěná na brýlích a pro mě osobně znamená revoluci v kompenzačních pomůckách.

Expedice na vrcholky EU
life
Čech zdolává nejvyšší hory EU. V Rumunsku potkal tři lidi, nejvíc jich bylo na Sněžce
8. 9. 2018
5 min inspirace

Proč? Člověk by si řekl, že jde jen o kameru na brýlích…

Já už jsem si na něco takového myslela tak 10 let, že přijdou brýle, které mi řeknou všechno o okolí. No a OrCam je úžasný v tom, že to vlastně dělá. Člověk tak může v reálném čase přečíst různé nápisy, jakýkoliv článek, dopis, nebo jízdní řád.

Jak je to s dostupností takových technologií? Proplácí je stát?

Stát sice na kompenzační pomůcky přispívá 90% celkové ceny, protože kompenzační pomůcky jsou velmi nákladnou záležitostí a systém příspěvků je poměrně dobrý. V případě OrCamu se však stále na ministerské úrovni diskuse, do jaké kategorie pomůcku zařadit a komu konkrétně ji hradit, protože se jedná o nadčasovou technologii, která zatím nemá alternativu, ač někteří tvrdí, že stejného výsledku docílíme např. za použití skeneru…

A nedocílíme?

U OrCamu mám danou informaci hned a nestrávím čas scanováním a focením, navíc spoustu předmětů a textů do skeneru nevložíte. Skvělé je i to, že OrCam má databázi čárových kódů a pozná výrobky. Člověk by tak mohl jít jednou sám nakupovat, což je úžasné, protože třeba já teď chodím nakupovat s doprovodem. Kdyby mi ale OrCam pomohl i s nakupováním, tak odpadá ten můj pocit závislosti na ostatních a je to obrovský krok k nezávislému způsobu života.

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější