Už za minulého režimu se vám podařilo vyjet na stáž do Antverp. Jak se vám podařilo dostat se takto do zahraničí v době, kdy cestování obecně rozhodně nebylo pro každého?
Už tehdy na škole existovala studentská organizace AIESEC a já jsem byla jejím členem. Na stáž jsem se dostala právě přes ni. Měla jsem velké štěstí, protože jsem uměla francouzsky, a to vám vždycky dává konkurenční výhodu. Původně jsem měla jet do Turecka, ale moji rodiče mě tam nechtěli pustit. Ale tehdejší ředitel AIESECu byl můj spolužák a dostal stáž do Belgie – a právě proto, že jsem uměla francouzsky, tak mi ji nabídl.
Jak jste se vůbec začala učit francouzsky? Protože to taky nebylo úplně běžné na tu dobu.
Už za socialismu existovaly jazykové školy. Když mi bylo osm let, rodiče mě přihlásili na základní školu s rozšířenou výukou jazyků v Ostrovní ulici. Měli jsme francouzštinu jako první jazyk, druhá byla ruština a třetí angličtina. Na tuto školu chodila spousta známých osobností, takže já potkávám své spolužáky úplně všude, kam přijdu. Dokonce bývalý pak rektor Hindls vždycky říkal: „A ten s tebou taky chodil na základní školu?“ (smích) Těch, kteří jsme chodili do té výběrové školy, bylo hodně, například ředitel Pražského jara Roman Bělor, bývalý ministr Bursík, a dokonce i bývalý premiér Paroubek.
Vy tedy máte s cizími jazyky zkušenost už od útlého věku – jak se díváte na jazykovou vybavenost současných studentů? Je podle vás dostatečná?
Myslím si, že je to jedna z velkých slabin, které v České republice máme. A je to škoda. Obecně jsme poměrně zdatní v jazycích, máme na ně talent. Což je asi dáno tím, že čeština je celkem těžký jazyk. Proto naučit se nějaký cizí jazyk není pro děti tak velký problém.
Jak jsou na tom vaši studenti?
Vidím tady na škole jako chybu, že všichni se zaměřují jen na angličtinu. Ta se učí už na střední škole, na základní škole, a když sem studenti přijdou, měli by si podle mě spíše vzít nějaký další cizí jazyk, který jim potom skutečně nabídne konkurenční výhodu. Tak jako ji mně nabídla francouzština. Myslím si, že jazykově vybavený ekonom je dnes naprostou nezbytností. I když jazyk je jen nástroj, takže nejsem zastánce toho, aby se všechno učilo třeba jen v angličtině. Jak jste nejspíš pochopil, jsem spíše pro tu diverzifikaci.
Jak se vůbec díváte na současné zahraniční stáže pro studenty? Přece jenom je Erasmus v některých případech spíš takovou zajímavou dovolenou...
Myslím si, že to není případ VŠE, protože my máme možná trochu jinou strategii než jiné školy. Uzavíráme výměnné smlouvy jen se školami, které jsou lepší nebo alespoň na stejné úrovni jako my. Podařilo se nám vstoupit do mezinárodní aliance CEMS, sdružení nejlepších business škol na světě – z každé země tam může být jedna vysoká škola. Je tam třeba London School of Economics, HEC v Paříži, zkrátka opravdu špičkové školy. Je nesmírně náročné těmto školám stačit.
V rámci CEMSu se srovnáváte s těmi nejlepšími školami – co může VŠE udělat, aby se dotáhla na absolutní špičku?
Harvardu asi nikdy konkurovat nebudeme (smích). Ale chtěli bychom být jednou z nejlepších škol v našem oboru ve střední a východní Evropě. Abychom byli srovnatelní s univerzitou v Petrohradu nebo třeba s Corvinius University v Budapešti. Musíme proto investovat do mladých učitelů – to je jediná cesta. A protože nemáme kde brát zvenčí, musíme si pedagogy vychovat sami. Takže maximálně podporujeme mladé učitele, aby co nejdříve začali jezdit na stáže. Máme tady stipendijní program pro doktorandy, každý z nich může vyjet až na půl roku. Po celou dobu dostává 20 tisíc korun na měsíc. Hned, jak se vrátí, je zařazujeme do výuky v angličtině, za kterou dostávají příplatek. Dnes nabízíme 120 předmětů za semestr v angličtině – to si myslím, že nedělá žádná jiná škola v České republice.
Chtěla byste více využívat i zahraniční pedagogy?
My jich máme za rok na škole přes devadesát. A to díky podpoře od ministerstva školství, která nám umožňuje využívat prostředky právě na internacionalizaci. Naši hostující profesoři jsou nejčastěji z Francie, z USA a z Německa, učí u nás ale i pedagogové z Latinské Ameriky nebo Indie a Číny. Vždycky se snažíme, aby před odjezdem do zahraničí měli studenti aspoň jeden, v lepším případě dva tři předměty v angličtině nebo jiném cizím jazyce, aby si sami ozkoušeli, jestli na studium v zahraničí budou mít. Protože někdy ta pasivní znalost nestačí. Říká se, že „Je-li jazyk slabý, i myšlenky jsou slabé“. (smích)
Sama jste působila jako hostující profesorka ve Štrasburku, a dokonce ještě působíte v Lyonu. Jsou francouzští studenti v něčem jiní než ti na VŠE?
Ten rozdíl je velmi podstatný, zvláště ve způsobu učení. Naši studenti jsou velice pečliví, seriózní, i když se o studentech VŠE říká většinou něco jiného (smích), zapisují si, chovají se disciplinovaně, ale vůbec na nic se neptají. Dostat otázku na přednášce je téměř zázrak. Ve Francii je to opačně. Oni se pořád ptají, pořád komunikují. Učitel tam má naprosto výsadní postavení, je tam stále uznávanou autoritou. U nás mají studenti možnost volit si rozvrh a skládat si ho podle svých potřeb, často i kvůli nějakému polovičnímu úvazku. Ve Franci se jich nikdo neptá. Když řeknu, že budu učit v pátek a v sobotu, tak se to oznámí na nástěnce a oni vědí, že si to musí jít zkontrolovat. Je vidět, že si mě a mých kolegů váží. Když jdu po chodbě, každý pozdraví a ještě se na mě usměje. Tady na škole, dokonce ani teď, když jsem rektorka, mě nepozdraví skoro nikdo, ani ve výtahu (smích).
Čím to je?
Celé to začíná už na základních školách a vlastně i doma. Českým dětem se vtlouká do hlavy, že smějí mluvit, jen když se přihlásí. Jsme tak od malička vychovávaní. Ani u jídla se u nás nemluví. Ve Francii se naopak u jídla debatuje – taky pak ten oběd trvá dvě hodiny (smích).
Ve vašem životopise mě zaujala jedna věc – vy jste ve Francii dostala řád Rytíře Akademické palmy. Za co jste ho dostala?
Teď mám dokonce naději, že budu povýšena (smích). Tady na tom je vidět, že si ve Francii skutečně váží učitelů. Tento řád založil už Napoleon Bonaparte. Mě na něj navrhlo francouzské velvyslanectví, protože jsem již 1. července 1990 založila na této škole Francouzsko-československý institut řízení, což byl první mezinárodní institut, který zde vznikl, a zároveň jediný, který se tu udržel. Má za cíl podporovat vztahy mezi Francií a Českou republikou. My jsme třeba vyslali z této školy zhruba třicet učitelů do Francie. Díky tomu se nám tady podařilo vytvořit specifické zázemí lidí, kteří mají rádi Francii a umí francouzsky. Dneska přijíždí na výměnné pobyty do České republiky zhruba 400 Francouzů za rok, z toho 80 jich studuje na VŠE. Pro Francii jsme stále takové místo, které je jim přívětivé. Toto ocenění dostal například i pan profesor Štěch, prorektor Univerzity Karlovy. Ten už ale povýšil, je komandantem. Já jsem jen obyčejný rytíř (smích). Je to samozřejmě symbolické, ale potěší to.
Prof. Ing. Hana Machková, CSc.
Nová rektorka VŠE vystudovala na této škole v osmdesátých letech zahraniční obchod, od roku 2002 až do svého jmenování v letošním roce vedla katedru mezinárodního obchodu. Působila také několik let jako prorektorka pro zahraniční styky a PR. Má za sebou bohaté zahraniční zkušenosti – přednášela například na pařížské Sorbonně či na univerzitách v Lyonu či ve Štrasburku.
Text: Vojtěch Koval
Foto: Pavla Králová
