Myslíš si, že náš fiktivní rozhovor s Martinou Nejedlou může být v něčem prorocký? Budou chtít mladí lidé za třicet let volit komunisty?
Spíš ne. U nás jsou studenti tradičně antikomunističtí a voličská základna KSČM podle mě do dvaceti let určitě „vyhyne“. Snad jedině, kdyby přišla nějaká další dlouhodobější krize, která vyhrotí sociální rozdíly, mohla by situace u nás vypadat jinak. Za takových okolností si lidé můžou vzpomenout, že „za komunistů přece bylo líp".
Ale oni si to přece nebudou za třicet let pamatovat. Tvoje generace, která se narodila po revoluci, už bude mít padesát…
To je pravda, ale v drtivé většině domácností alespoň občas zazní: Teď je to špatně, to za komunistů… A v lidech to zůstane. Mladí nebudou mít srovnání, nebudou vědět, jak to za totality vypadalo, takže komunismus pro ně bude představovat cestu z těžké situace. Znovu ale opakuju, že příklon mladých ke komunismu podle mého názoru nastane jen ve vyhrocené situaci.
Pro tebe samotného teda komunisté nepředstavují východisko za žádných okolností?
Z mého pohledu jsou úplně stejní jako všechny ostatní současné politické strany u nás. Nevidím mezi nimi výraznější rozdíl, pro mě nic neřeší ani jedna z nich. Rozhodně si ale nemyslím, že by s vítězstvím KSČM nebo nějaké jiné komunistické strany nastalo to, co tu bylo po osmačtyřicátém roce, už třeba jen z toho důvodu, že neexistuje žádný větší socialistický blok.
Ale komunismus tě neděsí. Mám pocit, že ty si pod ním neumíš už nic konkrétního představit. Je to tak?
To si nemyslím. Minulý režim bych se nebál srovnat s fašismem, jen jsem přesvědčený, že současné komunistické strany se není třeba obávat. Sílící fašismus a nacionalismus jsou mnohem aktuálnější hrozba. Pořád se tu mluví o strašáku komunismu, spousta lidí se zastřešuje tím, že jsou antikomunisti, ale je to prázdná nálepka. Je moderní být antikomunista.
Myslíš jako v tvojí generaci?
Jasně. Přijde mi to podivné, vždyť na západě i na jihu jsou studenti tradičně levicoví, není na tom nic špatného a nikdo jim to nevyčítá. Neznamená to ale, že by schvalovali minulý režim, který byl v socialistickém bloku. Takové je i moje přesvědčení.
Jak bys ho popsal?
Zkusím to, ale těžko se to zjednodušuje. Mě nejvíc štve, že jediný způsob, jak se podílíme na chodu naší společnosti, je, že jednou za čtyři roky hodíme hlasovací lístek do urny. To je přece málo. Představoval bych si například, aby o stavbě dálnice rozhodovali vždy lidi, kterých se to dotkne. Teď se důležité věci rozhodují o nás bez nás. Podobně jako to mělo být u radaru v Brdech.
K volbám nepůjdu, to je taky názor
Štve tě, že se podílíš málo, ale stejně k volbám nechceš jít. Není to rozpor?
Není. Tím, že nechodím k volbám, dávám najevo, že něco není v pořádku. Když sedmdesát procent lidí nepřijde k volbám, dává tím najevo nedůvěru v politiku a konkrétní politiky. V některých zemích je například nutná minimální účast, jinak jsou volby neplatné. Myslím, že i názor nevoliče má smysl.
Přemýšlels někdy, jaké ideály měli studenti v tvém věku před dvaceti lety, když mrzli na náměstích?
Měli v podstatě ideály francouzské revoluce, možná se ale mýlím. Ani jim vyloženě nešlo, aby vyloženě padl komunismus, vždyť i ve filmech o Listopadu dělníci na demonstracích říkali, že hlavně musí zůstat zachována důležitá role dělníka. Důležitá pro ně byla svoboda projevu a chtěli cestovat. A chtěli se určitě zbavit marx-leninismu na škole.
Je to v podstatě generace našich rodičů. Jaké pocity na nich pozoruješ dneska?
Nesou hodně špatně dnešní všudypřítomný pracovní stres a požadavky práce na maximum. Nebyli na to připravení, dřív nebyla žádoucí přílišná kreativita, teď je to naopak Stejně tak se bojí ztráty zaměstnání, která je pro ně strašná už jen proto, že nic takového dřív nehrozilo.
Mají podle tebe v něčem pravdu?
Část generace určitě zažila zklamání po příchodu kapitalismu, protože práce, peníze a kariéra jsou na prvním místě, není žádný volný čas, který by lidi mohli věnovat sobě. Vydělávají peníze a pak je nemají kdy smysluplně utrácet, tak nakupují předražené zbytečnosti, aby měli pocit, že si tvrdě vydělané peníze mohou užít.
A jak si v jejich věku představuješ sebe? Jaký budeš za třicet let?
Budu jen doufat, že mě nestrhne všudypřítomný hon za mamonem. Teď se snažím žít tak, abych se za sebe nemusel stydět sám před sebou, například si vybírám většinou fairtradové oblečení. Ostatním, zejména starším, to přijde zbytečné a myslí si, že já sám nic nezměním. Já ale zase vím, že s jejich přístupem se skutečně nic nezmění. Tak doufám, že mi ten můj přístup vydrží i za těch třicet let.
Lucie Frydecká
Autorka je redaktorkou MF DNES
