Čím jste tedy jako dítě chtěl být?
Měl jsem sny jako každý mého věku. Bláznivé iluze k dětství patří. Později jsem stále více směřoval k učitelské profesi.
Koho si přáli mít ze svého syna vaši rodiče?
Ti by mě nejradši viděli na ekonomické škole. Chvíli se o tom vážně uvažovalo, ale jsem rád, že jsem tam nešel. Neláká mě představa nějakého odborného ekonoma.
Přesto nyní ekonomiku občas využít musíte. Například při hodnocení kvality vašeho soukromého gymnázia PORG. To má velkou prestiž. Proč něco podobného podle vás nejde u českých soukromých vysokých škol?
Důvodů je víc. Začít můžu u toho nejvýraznějšího, v Česku strašně stoupá počet vysokoškoláků. Za mých studentských let to bývalo pár procent, dnes je to přes padesát procent všech vyšlých středoškoláků. Logicky jsou pak někteří studenti slabí, to ať se na mě nikdo nezlobí. Oni bezpochyby nemají mentálně na to, vystudovat vysokou školu.
Kvalita českých soukromých vysokých škol je ale také spojená s kvalitními profesory, souhlasíte?
Určitě, to jsou spojené nádoby. Lidí, kteří by kvalitně učili biochemii nebo francouzskou srovnávací literaturu, neběhá po republice nekonečně. Studentů přibývá, ale počet kvalitních profesorů neroste stejným tempem.
Podle statistik navíc není ani valný zájem studovat pedagogickou fakultu. Dá se říct, že bude hůř?
Pro malé školy rozhodně, protože ti nejlepší učitelé i studenti se stahují do velkých renomovaných ústavů. Hlavní problém je neustále se zvyšující touha dosáhnout titulu. Ta touha mít titul je skutečně neustále větší a větší. Pak se otvírají školy aplikované psychologie a učí se mezikulturní management, na který ani nemáme kapacity.
Máte pocit, že těch soukromých vysokých škol je už moc?
Dám příklad za všechny. Znám školu tady v Praze, co byla dříve střední ekonomická. Časem se z ní stala obchodní akademie a dnes je z ní vyšší odborná škola. Lidé, co tam chodí, jsou pořád ti samí. Je pak jasné, že to nebude „Harvard“.
Kam až to může vést?
Titul přestane mít takovou váhu. Nepovede k ničemu dobrému. Vystudovaní lidé, kteří ve škole strávili místo třinácti let dvacet, nebudou chtít dělat nějakou manuální, „obyčejnou“ práci. Ale protože lepší neseženou, budou frustrovaní.
Václav Klaus mladší
Narodil se v roce 1969. Vystudoval obor matematika – geografie na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy. Tři roky působil na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje a zároveň externě vyučoval na PORG. Tam se stal poté nejdříve učitelem na plný úvazek, poté zástupcem ředitele a od roku 1998 působí jako ředitel tohoto gymnázia. Je synem prezidenta Václava Klause. Se ženou Kamilou Klausovou mají tři děti.
Co to bude znamenat v praxi?
Budou hledat chyby a východiska někde jinde. Začnou se naklánět k extrémním politickým řešením. Budou tlačit na stát, aby jim vytvořil umělá místa. Je ale jasné, že to je neudržitelné.
Mohou tomu zabránit změny, které chystá ministerstvo školství? Například reforma školství?
Na to jsou ty změny až příliš slabé, takové kosmetické.
Kde brát pozitivní příklad? Máme se dívat na Západ, kde je školství více uznávané?
Jasně, stačí se podívat, kam se naši nejlepší studenti hlásí. Anglie, Amerika, ta cesta je jasná. Navíc i Asie a arabské státy půjdou nahoru. Školy u nich jsou nezávislé, nedostávají nic od státu. Musí se realizovat samy a nějakým způsobem to funguje.
To naše školy neumějí, nerealizují se?
Mám pocit, že se jen rozrůstají a tlak na výkon u nich chybí. Školy se snaží, aby vše zůstalo tak, jak to je. A daří se jim to.
Působil jste jako poradce ministra školství Dobeše. Sledoval jste chod ministerstva. Jak moc se z něj dá ovlivňovat vývoj českých škol?
Hrozně důležité je říct, že školy mají mnohem větší vyjednávací pozici než jakékoliv ministerstvo. To se krčí uprostřed republiky a kolem něj se přetlačují mocné kraje. Ministerstvo spíš upadá v čase.
To je podle vás stále pokračující trend?
Ano, a nemyslím si, že by se to mělo v blízké době změnit, protože to by musela nastoupit nějaká výrazná a vlivná osobnost, která by se nebála do věcí razantně zasáhnout. Tato vláda se školy bojí přiškrtit. Ona jen něco navrhne a pak stejně couvne.
Jak to bylo ve vašem případě? Měl jste pocit, že se nedá ani z vašeho místa na ministerstvu něco změnit?
Chtěl jsem tam zrušit pár byrokratických nesmyslů, ale parlament většinu z toho, co jsem k němu proboxoval, stejně vrátil zpátky k předělání.
Co reforma školství, ani s ní nejste spokojený?
Jako většina reforem této vlády je taková kosmetická, kompromisní, nijaká, zbabělá. Takhle se to řešit nedá. Rozběsní jen ty, kteří by se rozběsnili stejně.
Jaké řešení byste navrhl vy?
Musíme si říct jasně, že stát má nějaké peníze. Ty by si měl vydělit počtem mladých lidí v populaci a spravedlivě jim je rozdělit. A je jedno, zda to bude na vysokoškolská studia, nebo pro člověka, který chce místo vysoké školy pracovat. I on peníze potřebuje, ať už na penzijní připojištění, nebo manželskou půjčku. Jedině tak by to bylo transparentní. Zbytek potřebných peněz si školy seženou ze školného a svého výzkumu. To je projekt, který má šanci fungovat a byl by fér. I vůči lidem, kteří od osmnácti let řídí autobus a chtějí se oženit.
Jak finanční provoz škol ovlivňuje zvyšující se počet studentů?
Ony pak mají na každého studenta méně peněz. Školy se chovají podobně jako firmy za socialismu. Jejich cílem je být co největší, aby měly co nejlepší vyjednávací pozici. Kosmetické reformy jsou k ničemu. Buď se to musí řešit z gruntu, nebo to bude stále větší problém.
Za úpadkem vysokých škol může stát také stále častější odchod studentů do zahraničí.
Jasně, jenže jak jinak by oni mohli rozvíjet svůj mimořádný talent? Kdo má dnes trošku ambice, tak dobře ví, že má zkusit studium v cizině.
Mrzí vás, že jste se sám nikdy nepodíval studijně do světa?
Já měl to rozhodnutí odejít, či neodejít celkem snadné, protože v roce 1988 to zkrátka nešlo. Nikdo netušil, že to za rok všechno skončí, my si mysleli, že tu komunisti budou nadosmrti. Já mohl jít studovat maximálně do NDR.
Vedete střední školu, tam asi žádný velký odliv studentů do zahraničí nepozorujete.
Ne, ne, to je naše výhoda. Tady ještě stále studenty drží nízký věk a péče maminek. Až pak se rozutíkají po světě.
Nemáte ambice založit si vysokou školu?
Z výše uvedených důvodů ne. Nevím, jakou školu bych zakládal a kde bych bral kvalitní lidi. Musel bych pak založit druhou VŠE a zkusit jí přetáhnout zbytek těch nejlepších profesorů, kteří tam ještě zbyli a neodešli do zahraničí. Pak je otázka, zda by ke mně vůbec chtěli. A co teprve studenti, že? Taky nevíte, zda by dali přednost zrovna té mé škole. Navíc si nemyslím, že bych to uměl tak, aby to bylo úspěšné.
Minulý rok proběhl první ročník státních maturit. Vaše gymnázium PORG v nich bylo nejúspěšnější. Jaký na ně máte názor?
U nich je velké nebezpečí, že se ta zkouška rozšíří. Má smysl testovat češtinu z pohledu toho, zda děti rozumí textům, jestli mají načteno. Může se i zkoušet takto plošně matematika, protože ta je tři sta let stejná. I cizí jazyk je v pořádku, protože tam jsou dané nějaké evropské rámce. Školy se na to mohou připravovat.
Asi míříte k tomu, že ale nemá smysl snažit se sjednotit zkoušku ze společenskovědního základu.
Protože to pak spěje k unifikaci školství. Už jen ten název „společenskovědní“, co to vůbec znamená? Těžko říct, zda jde o psychologii, nebo platy v Evropské unii. Nakonec to skončí tak, že někdo vydá knihu „Snadno a rychle ke státní maturitě společenskovědního základu“, která bude mít sto stran, vyjde v nákladu sto tisíc výtisků a všichni se ji budou učit jako na testy do autoškoly. Pak jen přijdou a zakřížkují odpovědi.
Chtěl byste, aby státní maturita v budoucnu nahradila přijímací řízení na vysoké školy?
Podle mě by to přijímačky nahrazovat nemělo, protože já být děkanem, tak bych hodně nerad přijímal studenty podle nějakého univerzálního testu, když chci být tak svobodný a akademický. (ironický úsměv)
Nedávno jste použil termín „české školy jsou umrtvené“. Co to znamená?
Například při práci ředitele bych to označil tak, že on nemá žádnou motivaci dělat svou práci originálně. Má předepsány výše platů, předměty, které má učit, jak je má učit, jak přijímat studenty a podle čeho se řídit. To pak vede k tomu, že se zavře za polstrované dveře ředitelny a čeká na prázdniny. Připomíná mi to hospodské za socialismu. Bylo jedno, zda jeden měl denně plnou hospodu a druhý tam neměl nikoho. Plat měli oba stejný, nebyla tam žádná motivace.
Jste středoškolským ředitelem, studenty máte často na očích. Jsou podle vás hodně odlišní od vašich studijních let?
Myslím si, že jsou v podstatě stejní. Alespoň co se týká jich samotných. Lidé se v zásadě nemění. Jen přístup k určitým věcem přehodnocují. Dneska je v módě americký model, takový větší pragmatismus. Za nás se šlo více do hloubky. Nás i kantory zajímalo vše z nějakého důvodu. Dnes se děti přihlásí a ptají se, co z toho bude v testu. Jsou hrozně pragmatické. To je ten hlavní rozdíl. Zajímá je především to, co bude hodnocené.
Máte do budoucna nějakou motivaci ovlivňovat školství z politického světa?
Já jsem v tomhle hrozný pesimista. Rád bych pomohl svým kolegům, dalším ředitelům. Nevidím ale reálnou šanci to změnit.
Richard Valoušek
autor je redaktorem MF DNES
