reklama
 
Blogerka Koko: Vždycky tě musí někdo nesnášet. Ideálně, když tě i hejtuje

Blogerka Koko: Vždycky tě musí někdo nesnášet. Ideálně, když tě i hejtuje

Možná ji znáte z rádia Expres FM, nebo z videí pořadu MENU domů internetové televize Stream.cz. Ty Veronika Kokešová natáčí už od chvíle, kdy si jako studentka řekla, že nemusí utrácet peníze za drahá jídla v restauracích, když jí stejně nechutnají. S blogem MENU domů teď končí a rozjíždí nový projekt VinokMENU.cz. Mimo to vydala vlastní kuchařku, občas vaří na festivalech, pořádá vlastní kulinářská setkání, moderuje akce nebo chystá bytovou restauraci. Jak to může všechno stíhat a co se díky práci na vlastní pěst naučila?
reklama

Vystudovala jsi vysokou školu hotelovou. Šla jsi na ni kvůli zájmu o gastronomii nebo ten přišel až potom?

Školu mi vybral spíš táta. V tu dobu, kdy jsem se rozhodovala po gymnáziu, co dál, měl v Plzni restauraci a stavěl hotely a asi doufal, že bych jednou mohla podnik převzít. Jinak jsem ke gastronomii neměla žádný vztah kromě toho, že do mě už od deseti let rodiče rvali všechno, co se jinak člověk skoro bojí jíst. Zkoušeli jsme mušle, šneky, humry. Logicky jsem se pak v rámci hotelnictví věnovala gastronomii a restauracím. Když jsem dostudovala, táta už žádnou restauraci ani hotel neměl. Takže jsem si poradila sama. Psala jsem diplomku na téma hodnocení restaurací a to mě dovedlo k tomu, že jsem začala vymýšlet blog.

Takže jsi hned po škole věděla, že chceš věnovat gastronomii?

To ne, já jsem začala už při škole v prváku v rádiu vysílat a dělám tam doteď. Dokonce jsem kvůli tomu měla na vysoké individuální plán. Ale jak jsem v rámci práce na diplomce chodila do drahých restaurací a jako student jsem si dávala jídla, která často vůbec nesplňovala moje očekávání, řekla jsem si, že kdybych si koupila dobré suroviny, mohla bych si to doma uvařit sama. Tak se zrodil celý nápad.
Foto: Studenta

A kdy tě blog začal živit?

Ona je to trošku jiná situace, protože mě na tom neživí blog, ale ta videa, která na něj dávám. Začala jsem to dělat v podstatě souběžně. A protože na YouTube tenkrát chyběla food kategorie, a nikdo by tak na moje videa nenarazil, začala jsem je dávat na Stream. Natáčela jsem je na své triko, ale věděla jsem, že by se někdo mohl ze Streamu ozvat, pokud budu videa na web dávat kvalitní a pravidelně. Natočila jsem šest dílů během šesti týdnů a bylo to hrozně nákladné, protože účty v restauracích, kam jsem chodila, se často vyšplhaly až na dva tisíce. Ze Streamu se ozvali ve chvíli, kdy jsem s tím už fakt chtěla praštit.

Jak pokračovala domluva dál?

Řekli mi, že z toho chtějí mít pořad, že ho budou podporovat a vysílat a že uděláme úplně jiná čísla sledovanosti. Nejdřív ale nevěděli, jestli na to lidi budou koukat, takže mi platili jen náklady, ale rozhodně ne práci, kterou jsem nad tím strávila. Takto jsme žili asi rok a oni byli opravdu překvapení, kolik lidí se na pořad dívá. Když jsme se dohodli, že v něm budeme pokračovat dál, řekla jsem: fajn, ale nechci to dělat zadarmo. V honoráři se musel odrazit střih i několik zkoušek jídla, kdy jsem zkoumala, jak ho uvařit co nejpodobnější tomu v restauraci.

Vidím v tom paralelu u mladých lidí, kteří si v práci říkají o víc peněz. Nebála ses, že na tvé podmínky Stream nepřistoupí?

Samozřejmě že jo. Jako vždycky, když jdeš s vlastní kůží na trh a hodláš mu sdělit, že začneš být dražší. Strašně mě bavilo točit, ale člověk musí z něčeho žít, platit nájem. Takže jsem to chtěla zkusit, ale nešla jsem za nimi úplně podělaná. Říkala jsem si, že je spravedlivé, aby měl člověk peníze za práci, a ne jen za náklady. Horší to bylo podruhé. Sondovala jsem, jakým způsobem to funguje a kolik bych mít měla, třeba po dalším roku a půl. To jsem se opravdu sešla se šéfem a řekla mu, že si představuju, že bych z toho mohla normálně žít, protože tomu věnuju hodně. Dal si čas na rozmyšlenou a nakonec mi nabídl skoro dvojnásobnou částku. Od té chvíle se o tom nebavíme, protože nemám pocit, že by to mělo stát víc. Naopak si vážím toho, že mě nikdo neprudí. Občas totiž potřebuju i video vynechat, protože dělám spoustu věcí a nechci upadnout do stereotypu.

Foto: Studenta

Co tě ze všech aktivit, kterým se věnuješ, nejvíc baví?

Na Expresu mě baví absolutní volnost a anarchie v tom, o čem mluvíme a jak. Což nikde jinde kromě Rádia 1 v ČR nemůžeš. Je to moje srdeční záležitost. Mezi sedmou a desátou každý všední den vysílám a pak buď píšu něco na blog, nebo chodím někam, o čem pak na blog napíšu. Nemusí to být jen restaurace kvůli natáčení, ale taky různé tiskové konference nebo setkání s novináři. Taky hledám restaurace, kde budu natáčet. Což už dneska není úplně legrace, protože mám za sebou nějakých tři sta dílů a já se pořád snažím, abych v nových dílech netočila nic, co v těch předešlých. Je to neuvěřitelný, ale pamatuju si všechno. Pořád jsem ale normální líný člověk, který, když něco nemusí, tak nic nedělá.

Jaká má podle tebe úskalí, když člověk pracuje sám na sebe a sám si organizuje čas?

Tak za prvé, ty prachy, které ti přijdou na účet, nejsou všechny tvoje a nemůžeš je všechny utratit. Sociálka, zdrávko, daně z příjmu a nedej bože DPH, o to všechno přijdeš. Nikdo ti taky neplatí mobil nebo internet. Takže člověk má radost z toho čísla na účtě a pak strašně nemá radost, když tohle měsíčně zaplatí. Ale ta nesporná výhoda je v tom, že se nikomu nemusím zodpovídat a čas si plánuju podle svého. Můžeš si udělat líný den a další den padáš na hubu, ale je to tvoje věc.

Vypadá to, že žiješ svůj sen. Musela jsi na cestě k němu dělat nějaká zásadní a těžká rozhodnutí nebo to přicházelo přirozeně a samo?

Tak takové rozhodnutí určitě bylo, že chci víc peněz. A pak taky jestli jsem opravdu schopná vysílat v rádiu a zároveň se věnovat videím. Ta přirozená lidská lenost mi říká, že mě uživí jen video a jestli se mi vážně chce po těch letech vstávat každý den v 5.53 a chodit do rádia? Takže jsem si musela říct, jo pořád mi to za to stojí, protože až tady skončím, tak nikde vysílat nebudu. Takže si to užij, dokud tam seš.

Foto: Studenta

Myslíš, že si za svým snem může jít každý?

Já jsem vždycky věděla, co je můj cíl. Šla jsem si za jasnou vizí. Ale nejhorší, co se může stát, je, že předsevzetí naplníš a nevíš, co dělat dál. A přesně to se mi stalo. Vyhrála jsem loni všechny ty blogerské soutěže a tenhle rok si to absolutně nezasloužím, protože jsem se na to úplně vybodla a vím to o sobě a strašně se za to nesnáším. Měla jsem problémy s přítelem, a já když nemám dobrou osobní základnu, tak pro mě vše ztrácí smysl. Nemám chuť psát recept nebo být vtipná na videu. Takže ve výsledku si myslím, že je dobré mít hodně vzdálený cíl a hodně těžký, aby ta cesta byla co nejdelší. Člověk pak má radost z každého mezibodu, kterého dosáhne. A to si myslím, že je správně. Protože jinak začneš být ztracená.

Co bys ze své zkušenosti těm studentům, kteří se chtějí pustit do vlastního projektu, poradila?

Nejdůležitější je být specifický. To jsem poznala od začátku. I když tě některá část lidí bude nesnášet, některá tě naopak bude milovat. Nejhorší je být unylý a průměrný, aby si tě nikdo nepamatoval, nikdo nemiloval ani nesnášel. Vždycky tě musí někdo nesnášet a neuznávat tvoji práci. Ideální je, když ji hejtuje jakýmkoliv způsobem. V tu chvíli je jasný, že děláš něco tak speciálního, že někoho dokážeš tak naštvat, že ho to prostě vyburcuje k reakci.

Text: Eva Samšuková

Foto: Jindra Kodíček

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější