reklama
 
Ondřej Kobza: Umět ustát prohry je nejlepší know-how

Ondřej Kobza: Umět ustát prohry je nejlepší know-how

Renesanční člověk ve zhmotnělé podobě. To je Ondřej Kobza, který oživuje celorepublikový veřejný prostor. Na jeho piana na ulici hrají i policisté, mimo to rozehrál šachové partie ve více než dvaceti městech, instaloval poesiomaty u nás i v zahraničí, naučil lidi na nádraží tančit tango nebo poslouchat klasiku na Vltavě, a teď si dokonce pronajal hrad Pirkenštejn. Jak při působení ve veřejném prostoru zvládat nenávist? Povídali jsme si s ním nejen o tom.
reklama

Jako první by mě zajímalo, proč jsi nedokončil studium na teologické fakultě?

Já jsem nedokončil studium dvou škol, teologie a politologie. Studoval jsem Obchodní akademii v České Třebové, takovém obyčejném městě, a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl jít na vysokou. Ala pak jsem viděl film Baraka a ten mi změnil život. Řekl jsem si, že musím pomoct světu. Studovat politologii a pak v OSN něco zásadně změnit. Měl jsem sice hrozné známky, ani jsem nemohl k maturitě, a tím pádem ani na vysokou, ale věděl jsem, že to jednou přijde. Alespoň jsem se naučil prohrávat. To je moje oblíbené know-how, umět ustát prohry.

Co jsi pak dělal, když ses nedostal na vysněnou vysokou?

Řekl jsem si, že to nevadí, a i tak jsem odjel doPrahy. Byl jsem na podpoře, bydlel jsem načerno na kolejích a jezdil jsem načerno MHD, ale chodil jsem i na přednášky, abych ten rok neztratil. Věděl jsem, že to byla má chyba a musím být jednoduše lepší. V roce 1999 jsem se na politologii dostal, o rok později jsem si přibral teologii, až jsem pak s různými přerušeními studoval dalších deset let.
Foto: Studenta

Kdy ses rozhodl, že těch deset let už bylo dost?

Oni mě vlastně nakonec vyhodili, protože jsem nedokázal psát seminární práce a pořád jsem je odkládal. Naučit se na zkouškymi problém nedělalo, ale psát, co si myslím, na to jsem se necítil. Studium pro mě bylo jít hlavou proti zdi, moc na sílu. Myslím, že je důležité mít v sobě ty vnitřní kontrolky, které blikají, aby tě vedly po cestě správným směrem. Což zrovna pro mě studium nebylo. Paradox naopak je, jak mě baví kavárny a věci ve veřejném prostoru.

Dalo ti studium alespoň nějakou výbavu pro všechny aktivity, které děláš teď?

Určitě. Kdybych neměl tohle humanitní vzdělání, nemohl bych dnes dělat nic z toho, co dělám. Kvalitní nápady nebo rozhodnutí vycházejí ze vzdělanosti a tradice. Kdybych vše dělal jen intuitivně, byla by to nuda a trochu nesmysl. Je mi líto, že u vysoké u mě nenastalo to nadšení. To, že by mi šlo samo, ale tak to prostě je. Jsem zastáncem myšlenky dělat jen to, co je mi hodně blízké. Já jsem nechtěl psát seminárky, nedělal jsem to, vyhodili mě, ale začal jsem díky tomu dělat to, co mě baví.

Takže žiješ spíš podle impulsů, než že by sis něco dopředu plánoval?

Dlouhou dobu jsem, jako asi každý, řešil, co mám dělat. Jít do politiky nebo být farářem? A pak mi kamarád řekl, ať se věnuju tomu, co už dělám. A já jsem si uvědomil, že jsem se málo díval na svůj vlastní život. V Ústí nad Orlicí jsem už v sedmnácti letech provozoval hasičárnu, takovou pronajatou klubovnu s plakáty na stěnách a kazeťákem s Nirvanou, kde jsme přednášeli básničky. Organizoval jsem taky poutě na různá opuštěná místa. A došlo mi, že jsem vlastně takový krysař, že vábím lidi za sebou na své akce a že mám radost, když je umím dostat na místo, ze kterého mají vlastní zážitek, a že tohle je vlastně mé povolání.

Kdo je Ondře Kobza

Kavárník (Café V lese, café Neustadt, dříve spoluprovozovatel Bajkazyl v Praze na Náplavce) a kulturní aktivista. V roce 2013 rozmístil po českých městech piána na ulici a další roky přibyly i šachové stolky, poesiomaty, tančírmy a koncerty ve veřejném prostoru. Získal cenu PR osobnost roku a cenu Veřejný muž roku 2014, kterou udílí Liga otevřených mužů. Rád běhá v lese, často pije japonské čaje, čte Nietzscheho a v současné době střídá Prahu a hrad Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou, který si pronajal od církve.

A tak sis prostě řekl, že vytvoříš Café V lese?

Uvědomil jsem si, že potřebuji čtyři stěny, kam bych mohl ty lidi vodit. Pořád jsem o tom hovořil, až se ke mně doneslo, že je tenhle prostor k mání. Nakonec jsem ho získal a díky skvělým lidem okolo sebe stvořil interiér kavárny. Hlavní zásluhu na tom měla kamarádka Iva Němcová, která vymyslela, že kavárna bude celá do retra, což bylo nejen levné, ale v té době opravdu unikátní. Pak přišel Bajkazyl, další kavárna a rozjelo se to. Už to mělo tu flow. Ale já pořád zažívám prohry. Jsem lehce zadlužený, něco se samozřejmě nevydařilo. Jen už to tak moc nevadí.

Říkal jsi, že jsi měl kolem sebe spoustu skvělých lidí, na druhou stranu musíš hodně lidem lézt krkem…

Takových je hodně. Částečně proto, že jsem něco neudělal dobře, což se prostě stává, a částečně proto, že mě někteří berou jako konkurenci. Místo toho, abychom se vzájemně podporovali v práci na veřejném prostoru, tak se mnou soupeří nebo a priori kritizují. A určitě je to taky tím, že spousta z nich mě vidí jen útržkovitě jako obličej v různých situacích a nic o mě nevědí. Ale kdybych nikoho nezajímal, tak nebudu mít hejtry. To je zákon světa.
Foto: Studenta

Jak se se závistivci vyrovnáváš?

Rozhodně to není jednoduché a v pohodě. Ale vyrovnávám se s tím tak, že se snažím žít kvalitní život, což se ne vždy daří. Vnitřně mě taky posilují další aktivity, jako ty poutě, běhání v lese, kulturní akce. Každý týden si taky do deníku píšu pět věcí, které byly hodně intenzivní a cítil jsem se díky nim šťastný a vnitřně naplněný. Když si to pak vizualizuješ a stvoříš si z toho v podvědomí obrazy, tak se jimi můžeš obklopit a posílit. Třeba dneska ráno byla jinovatka a já jsem před hradem pásl kozy a poslouchal potůček a padající listí. Takové chvíle mě hrozně naplňují a pomáhají mi nenávist zvládat. Ale člověk si i tak pořád říká, do jaké míry mají ti kritici pravdu, že jsem špatný a měl bych všeho nechat.

Co bys poradil studentům, kteří jsou jiní, výraznější, nebo naopak méně výrazní než jejich okolí a může je to trápit. Mají se posilovat maličkostmi, nebo naopak udělat něco velkého a na nic se nevázat?

Já bych jim doporučil, ať v sobě zkoušejí probouzet vnitřní oheň. Něco, co je skutečně rajcuje, a je jedno, co to je. Ať zkoušejí mít senzory na to, co by to mohlo být. Ať si vytipují někoho, kdo jim imponuje, zkusí se mu trochu vnutit a učit se od něho. Když se dostanou až k němu, tak je to víc zasáhne.

Myslíš, že to dnešní studenti mají v něčem těžší nebo lehčí než za tvých vysokoškolských studií?

Mají to asi těžší v tom, že některé pozice jsou už obsazené.
Foto: Studenta

Jaké pozice máš konkrétně na mysli?

Vidím to kolem sebe, že důležité pozice nejen ve firmách různých oborů, ale i třeba na školách jsou obsazené. V devadesátých letech toho bylo málo obsazeno, ale teď už tolik zásadních postů volných není. Ale jinak nic říct nedokážu, protože bych jen tvrdil nějaká klišé.

Zkoušet studovat jsi přestal před pěti lety. Už by ses tam vrátit nechtěl?

To je dobrá otázka. Asi ne, spíš se zkouším vzdělávat soukromě. Chodím na kurzy tvůrčího psaní poezie nebo pořádám přednášky na hradě. Snažím se, aby pro mě vzděláním byla moje práce. Ty kavárny teď třeba mírně stagnují, protože už jsem se zkrátka naučil, jak se dělá kafe nebo jak komunikovat s lidmi. Možná, že svoje dosavadní práce přestanu dělat, když ucítím, že v nich už nikam nerostu. Nebo že nejsou potřeba, protože se kolem objevila spousta studentů, kteří sami přicházejí s tím,co by chtěli dělat ve veřejném prostoru a jak pomoci svému městu. Což je teď třeba dvouletý projekt Kulturní jádra, který děláme společně s BU2R v regionech. Baví mě posouvat se pořád dál a pomoci někomu v tom samém. Vlastně je to takový přirozený koloběh. Takže to vzdělávání v určitém slova smyslu neskončí nikdy.

Text: Eva Samšuková

Foto: Jindra Kodíček

reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější