reklama
Český student na Srí Lance: Prostě jsem si musel vyčistit hlavu...

Český student na Srí Lance: Prostě jsem si musel vyčistit hlavu...

Sbalit si pár triček, naočkovat se, vzít láhev slivovice a na pár dní, týdnů nebo měsíců zmizet ze světa. Přesně to jsem chtěl udělat a taky jsem to skoro tak vyřešil. Odcestoval jsem si to na Srí Lanku, podle průvodců ráj, ale taky pořádné peklo. Ale spíš vám popíšu, proč jsem to provedl a co z toho snu zbylo.
reklama

Prostě jsem potřeboval vypadnout od všeho, co mě obklopovalo. Debilní byrokracie, která mě ještě při škole načapala na švestkách a připsala mi dluh. Ještě jsem si nestihl ani dostudovat a už jsem chybou jakých si papíru, dlužil státu třicet tisíc, které začali vymáhat. A nebylo komu za to přetočit ciferník. Navíc jsem začal být alergický na lidi kolem mě. Všichni mleli jenom o sobě, všichni se ohlíželi jenom na sebe. Projevili jste trošku náklonnosti nebo dobré vůle a hned s vámi vymetli a ještě měli tu drzost si říkat přátelé nebo známí. Tahle pokerová hra život, kde každý jen předstírá, mi lezla krkem. Naplánoval jsem si to velice jednoduše. V červnu skončím školu, v redakci si vezmu po dvou letech dovolenou na neurčito a vytratím se ze světa. Někam. Jenomže kam někam?

Za pár týdnu mě náhoda nakopla do zadku v podobě překrásné blondýnky, s kterou jsem dělal rozhovor. Vyprávěla mi o tom, jak si udělala jasno na ostrově jménem Srí Lanka. Srí Lanka… úžasný průsečík všeho. Zasažena indickou kultura, která víceméně paralelně existuje s tou naší zápaďáckou. Lidé tam jsou jiní. Komu by nestačila tahle věta? Navíc nemají problém s angličtinou. Na Srí Lance jsou přesně takoví, aby žili v souladu s přírodou, ale zároveň civilizovaně. Podle průvodců jsou tamní obyvatelé velice přátelští a ochotní, vždy rádi pomůžou a ke všemu tam mají buddhistické kláštery, kde se skrze meditace můžete propracovat ke štěstí a kde se o vás v nouzi postarají. Když jsme si kupoval letenku, tak tam měli i válku, takže o dobrodružství bylo postaránu. No neberte to.

Další důležitý aspekt téhle výpravy, tohoto zmizení z povrchu zemského, bylo odjet sám. Proč? Chtěl jsem to prostě dokázat. Udělat si to po svém, nemuset dělat žádné kompromisy, s nikým se nehádat, na nikoho se neohlížet a hlavně postavit se na vlastní nohy. Postarat se o sebe a pak celý život vědět, že to prostě dokážu. Navíc samotný člověk není schopný vzdorovat a snadněji se přizpůsobí.

Důležité bylo si také najít práci. Nějakou. Nejlépe takovou, která mazlíka, který psal nebo si na kávě povídal a dostával za to peníze, pořádně protáhne. Ukáže mu, co je to dřina. Takhle jsem si to naplánoval.

Foto: Studenta

Mýtus moderního člověka

Bylo nás na škole víc, co chtěli složit zkoušky a vypařit se. Cítili jsme to podobně. Možná nás vedl instinkt. Hodit všechno, co nás štve, za hlavu, sbalit si nejnutnější a utéct. Jednou se pak vrátit, jiní a skvělí, vysmátí a nad věcí. Z té početné skupiny lidí, kteří si přáli někam vypadnout, skoro všichni zůstali jen u slov. To ty ostatní jen posilovalo a říkali: „Typické!“. Plno dalších odpadlo, protože si finančně nemohli dovolit ani samotnou cestu. A stopem to většinou nešlo. Zbyl jsem nakonec jen já a dvě kamarádky. Líbilo se mi, jak na to šel každý jinak.

Jedna kamarádka, říkejme jí Dana, chtěla do Spojených státu, tam, kde je to nejlepší, do civilizovaného světa plného vznešených a přátelských lidí. Druhá, třeba Jana, snila o práci au-pairky ve Velké Británii, v tom aristokraticky distingovaným světě velkorysých kavalírů. Dost možná si snila i svůj sen o chudé holce z východu, co tam potká svého prince.

Dana si nakonec vybojovala svoji cestu, ale výsledek byl pěkně hořký. Ukázalo se, že příbuzní ve Státech, ti humanističtí tvorečkové, se na ní chtěli vykašlat. Neměli na ni čas ani chuť, a snad největší problém bylo najít pro ni postel. Iluze přátelských a vznešených lidí se jí asi zhroutila ještě předtím, než na Ruzyni ukázala pas. Jana nikam nevycestovala, dostala nějakou nemoc a prostě jí to zdravotní stav ani zákon nedovolil. Stala se tak mýma očima a ušima, které jsem si tady zapomněl a které mě i na tu dálku spolehlivě informovaly o zdejším dění. Protože věřte, že asi po týdnu jsem dostal informační absťák a bez ní bych se na ostrově asi zhroutil.

Jinak jsem se dočetl, že ta moje touho zmizet a navrátit se k přírodě, není nic zvláštního. Patří to prý k mýtům moderního člověka. Říká se tomu mýtus o divokém muži. Zarostlého chlápka, co běhá po lesích, loví a dělá si, co chce, a je šťastný. Hlavně Evropané a Američané se občas přejí té své civilizace a chtějí změnu. Jenomže rychle vystřízliví, protože ta změna není taková, jakou jsme si ji představovali. Není totiž vůbec pohodlná.

Asijské vystřízlivění

Po dvaceti třech hodinách aerolinky vyplivly moje dvoumetrové tělo, které už bylo spíš molitanové než lidské, přímo do houfu malinkatých snědých mužíčků. Jenom obdivně vzhlíželi. Místo: Mezinárodní letiště na Srí Lance. Na mém vysněném ostrově, o kterém jsem se pár dní před odletem dozvěděl, že je plný hadů, které fakt nesnáším.

Do deseti minut po překročení hranic mě napálil první snědý mužíček. Nabídl se, že mi pomůže s baťohem, který byl přesně tak velký jak on, popadl ho a šel pryč. Chvíli jsem se divil, že to dokázal a pak jsem k němu přiskočil a baťoh si vyrval zpátky. Chtěl ale za těch pár metrů poponesení zaplatit a přivolával policii. Místní policajti jsou sice taky maličký mužíčci, ale ověšení samopaly a vycvičení občanskou válkou. Vyplácl jsem proto raději deset euro, abych za týden pochopil, že tady existují lidé, kteří deset euro vydělávají celý týden a dokáží z něj žít měsíc.

Když jsem vyšel z klimatizovaného letiště, tak jsem si uvědomil, že jsem sám sebe katapultoval do světa, kde je nedýchatelné vedro a dusno. Jakýkoliv pohyb znamenal prolít litry vody a být neustále promáčen potem a následně odlepovat od kůže bavlněné trička jako žvýkačky z podrážek.

Foto: Studenta

Že jsem v dost dravé džungli jsem pochopil v taxíku. Na silnici platí jen jedno pravidlo – silnější vyhrává. A tak mi taxikář v sedanu mohl s buddhistickým klidem vyprávět s hlavou otočenou ke mně, a přitom jet neohroženě v protisměru. Proč by se vzrušoval, když tam byl jen motorkář, který vše stejně chladně vyřešil tak, že prostě vlítl do příkopu. Taxikář si toho ani nevšiml, protože hledal vizitku na známého, co půjčuje motorky. Chtěl jsem ostrov projet na bajku. Tak nějak jsem už v ten okamžik věděl, že vizitku nevyužiji.

Překvapením pro mě byla i veřejná doprava. První, co jsem napsal Janě, bylo že je na ostrově plno autobusů po výbuchu a nejhorší na tom je, že se často i rozjedou a mají tu drzost se tvářit jako pravidelná linka.

Když jsme se dostal na můj první hotel, měl jsem krásný výhled na další evidentně odpálený objekt. Konkurenční hotel. Stevard mi říkal, že to udělali tamilští tygři, teroristická organizace, která válčila s oficiální vládou a úslužně dodal: „O tenhle hotel se také pokoušeli… Ale nebojte se. válka skončila.“

Během první pár dnů jsem si zjistil, jak je to s tím průvodcovským odstavcem o přátelských obyvatelích. Udělal jsem si tolik kamarádů, kolik v Česku za celý život. Všichni mě oslovovali „příteli“, plácali po zádech, ptali se, jak se mi daří, jak se mi tady líbí a všichni mě zvali k sobě domů. Dělat byznys samozřejmě.

Nejlíp to vystihl Stephan, kterého jsem potkal o měsíc později: „Kámo, oni nás vidí jako obrovské peněženky na dvou nohách, z kterých si stačí jen brát.“ Poté, co jsem si od jednoho samozvaného kamaráda a průvodce nechtěl koupit drahé kameny, a tak mě vyhodil neznámo kde v ghettu, „fajn tak se postarej sám kámo, když mě nepotřebuješ,“ a poté co po mně chtěl jiný chlápek, abych mu koupil mléko a rýži pro jeho děti, aby se pak ukázalo, že žádné děti nemá a rýže stojí tak desetkrát méně než kolik on říkal, se dají Stephanova slova pochopit.

Co se mi nepodařilo vůbec, bylo získat práci. Měl jsem vytipované tři možnosti. Sbírat čaj, starat se o slony na farmě a pomáhat nějaké neziskovce. Neziskovy se ale zprofesionalizovaly, jak jsem brzo zjistil. Nepotřebují naivní mouly, ale techniky, inženýry, manažery. Sbírat čaj jsem nemohl, protože, jak mi bylo vysvětleno, je to práce jenom pro ženy a výjimku mají jen dementi, a tím jsem podle nich nebyl, i když mě pár holek v životě přesvědčovalo o opaku.

Sloni mi taky nevyšli. Když jsem se tam za tučnou částku nechal zavést a za další tučnou částku si vyzkoušel slona vykoupat a svezl jsem se na něm, tak jsem zjistil, že je to jen další past na turisty. A já chtěl dělat něco užitečného, ne blba.

Takže jsme na Srí Lance dělal jen jediné - vysával svůj účet. A tak mi nezbývalo než si koupit nejlevnější možnou letenku a dobu do odjezdu přečkat v buddhistickém klášteře. Tři týdny odříkání. Ale skvělého. Ale to je na další článek…

Petr Švihel

Foto: Studenta
reklama

Nejčtenější za měsíc

Nejnovější