reklama
 
Fotbal, smrt a násilí. 5 největších hororů fotbalové historie

Fotbal, smrt a násilí. 5 největších hororů fotbalové historie

Radujete se z krásných fotbalových akcí, tleskáte bouřlivým chorálům na stadionech nebo obdivujete, jak hráči po trávníku kmitají jako nezdolní sportovní roboti? Jenže existují také temnější dějiny fotbalu. Vybrali jsme pro vás pět z nejsmutnějších kapitol, o nichž se nepíše zrovna příjemně. A ještě hůř se poslouchají.
reklama

Příběh první: Dal sis vlastní gól. Tak zemři!

Psát slavný Gabriel Garcíia Máarquez místo magického realismu kriminální příběhy, byla by to pro něj jedna z nejlepších inspirací. Źádných Sto roků samoty, ale Dvanáct kulek do zad.

Když fotbalisté z Máarquezovy rodné Kolumbie odjížděli v roce 1994 na světový šampionát do USA, země se chvěla očekáváním: tamní národní tým neprohrál 31 zápasů v řadě a horkokrevní Kolumbijci už se pomalu viděli v bojích o medaile.

Jenže přišel krutý šok. Šok zaplacený později životem.

Nejprve reprezentace prohrála se Švýcarskem. A pak se 22. června hráči postavili domácímu týmu s těžkým psychickým balvanem v hlavách – pokud Kolumbie neporazí nadšeně hrající Američany, turnaj pro ni končí. Zbytky naděje se však rozdrolily, když si ve 34. minutě utkání obránce Andrés Escobar vstřelil vlastní gól, rozhodující při prohře 1:2. Vidím to pořád před sebou, jak jsem tehdy jako kluk hltal světový šampionát: na televizní obrazovce americký fotbalista centruje ze strany a 27letý Kolumbijec sráží míč za záda vlastního gólmana. Escobar pak padá na trávník s nešťastným výrazem, jak už tomu v podobných okamžicích bývá. Zároveň nad ním na dálku zasviští čepel gilotiny.

2. července téhož roku se Escobar vrací z baru El Indio na předměstí Medelínu. Domů nedojde, padá k zemi v kaluži krve. Jeho vrah? Humberto Munoz Castro, medelínský bodyguard, jenž Escobara rozstřílí dvanácti kulkami. „A křičel u toho góóóóóóóóól,“ popsala pak policii hrůzný moment přítelkyně zavražděného fotbalisty. Tento křik bývá typický pro latinskoamerické fotbalové komentátory - euforický moment vstřelené branky se svými hlasivkami snaží co nejvíce prodloužit. Jenže tentokrát si nikdo nevychutnával radost, byla to drsná oslava smrti. Munoze Castra soud poslal na 43 let do vězení (později mu byl trest snížen na 26 let).

A brzy se objevily další, možná logičtější teorie, které měly osvětlit vraždu: největší prostor dostávala ta, že za Escobarovou smrtí nestojí přímo Munoz Castro, ale mocná kolumbijská drogová mafie, která vsadila obrovské peníze na postup týmu ze skupiny, jenže kvůli Escobarovi prohrála. A muž, kterému přezdívali „fotbalový rytíř“, to zaplatil životem.

Foto: Studenta

Příběh druhý: O srdci kamerunského lva, které dotlouklo

Běžel po hřišti, na němž v minulosti tolik odehrál, pak se ale znenadání skácel k zemi poblíž středového kruhu na stadionu ve francouzském Lyonu. Bez cizího zavinění byl okamžitě mrtev, jeho srdce přestalo bít v pouhých 28 letech.

Kamerunský fotbalový záložník Marc-Vivien Foe měl za sebou spoustu skvělých zápasů a před sebou ještě lepší vyhlídky. Hrál za anglický Manchester City a patřil k oporám kamerunské reprezentace, která si hrdě přezdívá „lvi“. Jenže smrt jej samotného nezastihla důstojně, jako když lev dožívá v savaně a až nadejde jeho čas, rozloučí se s životem – Foeho naopak jako by v jediném momentu roztrhal zlověstný lví pařát.

Příčinou smrti byla smutná, ale v poslední době ve fotbale stále častěji opakovaná věta: hráče zradilo srdce. To je viditelný viník, řeklo by se, jenže daleko více „vrahů“ se skrývá v detailech v pozadí. A několik z nich můžeme najít i ve Foeho případu.

Hrálo se ve fyzicky náročných podmínkách, ve vedru 30 stupňů Celsia ve stínu. A hlavně šlo o Pohár FIFA, vloženou soutěž, v níž se utkávají nejlepší týmy jednotlivých kontinentů – tedy o další z řady utkání, které musí špičkoví reprezentanti každý rok navíc absolvovat. Nejlepší fotbalisté tak za sezonu odehrají i přes 60 zápasů, což je na hranici toho, co lidské tělo vydrží. Pokud tenká čára mezi vrcholovým sportem a sebedestrukcí už dokonce není překročena.

A seznam mrtvých fotbalistů s podobným osudem jako Foe pokračuje: talentovaný hráč maďarského národního týmu Miklos Féher, brazilský obránce Serginho, nigerijský reprezentant Sam Okwaraji a další... U všech vypovědělo srdce službu. Pomůžou přísnější zdravotní prohlídky hráčů, zvolní snad tempo? Těžko to očekávat. Fotbal je divadlem pro miliardy – a za miliardy, v němž se často riskuje vše. Proto také předseda světové fotbalové asociace FIFA Sepp Blatter po Foeho smrti nechtěl, aby byl turnaj kvůli tragédii přerušen. „Je to show, a ta musí pokračovat,“ řekl. Smrti navzdory.

Příběh třetí: Neřvi na mě z tribuny, nebo ti nakopu

Fanoušci jeho týmu ho uctívali jako boha, příznivci soupeřů jej zase zasypávali nejpeprnějšími urážkami. A jeden z nich to na vlastní kůži pořádně pocítil.

Ale popořádku. V roce 2005 vydaly agentury pro nezasvěcené prazvláštní zprávu o tom, že fanouškům anglického Manchesteru United je zakázáno přijít na ligové utkání s Crystal Palace v masce bývalého hráče klubu Erica Cantony. Kdo pravidlo poruší, bude vyveden! upozorňovali pořadatelé. Důvodem bylo kulaté výročí nejslavnějšího (či nejsmutnějšího, chcete-li) konfliktu mezi fotbalistou a fanouškem. Konfliktu s nádechem kung-fu.

Psal se 25. leden 1995, když francouzský bouřlivák, bohém a zároveň fotbalový básník v jednom Eric Cantona v utkání anglické ligy zbrousil soupeře z Crystal Palace tak, že jej sudí okamžitě vyloučil. A nastalo tradiční „cantonovské“ peklo: fanoušci Palace na hvězdu v dresu Manchesteru sypali jednu sprosťárnu za druhou, nejdále však zašel jistý chlapík jménem Matthew Simmons. Ten seběhl o jedenáct řad dolů a z bezprostřední blízkosti řval na Cantonu jako šílený. Tak ho Cantona sejmul.

Foto: Studenta

Způsobem, jenž vešel do historie: francouzský hráč předvedl karatistický kop, za nějž by se nestyděl ani slavný Bruce Lee! Následovalo opovržení, obří zápasový distanc, vězení zmírněné na veřejně prospěšné práce. Ale myslíte, že Cantona někdy litoval? „V mé kariéře byla spousta skvělých chvil, ale nejvíce upřednostňuju moment, kdy jsem nakopal tomu chuligánovi,“ zní jeden z jeho proslulých citátů.

Jeho kariéra navíc neskončila – i po návratu zase dával góly, bavil davy, fanoušci jej zbožňovali a nenáviděli zároveň. Další nevyzpytatelný kousek ale Cantona nachystal záhy: v pouhých 30 letech v roce 1997 oznámil, že s fotbalem končí. Od té doby se snaží pronikat do světa filmu (jako herec i režisér), hraje s oblibou fotbal na pláži a je patronem mistrovství světa pro bezdomovce.

Zní to ušlechtile, jenže většina lidí si jej dnes vybaví spíš kvůli kung-fu potyčce s hloupým fanouškem. Nebo kvůli údajně úmyslně zmatené větě, kterou na tiskové konferenci krátce po onom incidentu pronesl k novinářům. „Když racci následují rybářskou loď, čekají, že se sardinky vrátí zpátky do moře,“ prohlásil tehdy Cantona a bez dalšího doplnění odešel. Kolik třešní, tolik višní, Ericu, chce se dodat. Do hlavy fotbalového Baudelaira zkrátka nikdo neviděl.

Příběh čtvrtý: Ghanská hrobka fanoušků a další „hřbitovy“

Z té představy mrazí nejen ty, kteří mají strach z davu. Ti by koneckonců pro jistotu raději ani neměli číst dál.

Takže nechte působit fantazii: kolem vás se dav fanoušků promění ve vlnu tsunami, která strhává vše okolo a nemilosrdně vycucává život. Pod nohama vám zakřupe a stará betonová nebo dřevěná tribuna se propadá do několikametrové hloubky – buď vás zabije už samotný pád, nebo se udusíte pod ostatními nešťastníky. Takhle nějak to vypadá, když se na fotbalových stadionech umírá. A podobných tragédií není zase tak málo, jak byste si možná mysleli.

Punc nechvalné proslulosti má hlavně souboj o Poháru mistrů evropských zemí, který v roce 1985 v Bruselu sehrál Juventus Turín proti anglickému Liverpoolu. Stařičký Heyselův stadion tehdy těžce sípal pod návalem bitek hooligans, až vydechl naposledy – a padající zeď pohřbila 39 lidí. Ještě před začátkem samotného zápasu!

Foto: Studenta

Tato černá chvíle odstartovala krví nasáklou diskuzi o fotbalovém násilí a paradoxně ozdravila anglickou kopanou, zarmoucenou nejen událostmi z Bruselu, ale také tragédií z Bradfordu, kde tentýž měsíc zahynulo při panice v ochozech 59 lidí. Řešení? Sama premiérka Margaret Thatcherová iniciovala pětileté vyhnanství anglických klubů z evropských pohárů. A především: začaly modernizace stadionů, monitorovalo se hlediště kvůli chuligánům, násilí z tribun pomalu mizelo. Byla to léčba šokem, jak popisuje třeba i spisovatel a velký fotbalový fanoušek Nick Hornby ve své knize Fotbalová horečka. Drsná léčba, ale zabrala.

Jenže podobné smutné události se nedějí jen v Evropě: lidé v tlačenicích a panice na stadionech umírali v Johannesburgu (43 obětí), Guatemale (84 obětí) nebo v ghanské Akkře. Tam v roce 2001 souboj nesmiřitelných rivalů skončil policejními manévry se slzným plynem a hlavně následným únikem přes tunel, který se proměnil v pohřebiště. Zahynulo 127 lidí. „Mrtví se mi vracejí do snů, nemůžu spát. Každý Ghaňan vám řekne do detailu, co ten den dělal. Na to se nezapomíná,“ říkal loni správce stadionu Hamah Hamid Issakah reportérovi MF DNES, jenž se na místo vypravil.

Příběh pátý: Nejlepší zradilo letadlo. A čas se zastavil

Poblíž Mnichova stojí památník z tmavě modré žuly, který i laikovi nápadně připomíná fotbalové hřiště. Když se jeho vztyčování v roce 2004 účastnil Sir Bobby Charlon, anglická sportovní legenda povýšená do šlechtického stavu, zřejmě nikdo si nedokázal představit, čím se jeho mysl právězrovna trápí. Na těchto místech, kde byl pomník právě vztyčován, totiž Charlton před desítkami let přežil vlastní smrt. Jeho osm kamarádů z fotbalu a dalších patnáct lidí ale takové štěstí nemělo.

Psal se rok 1958 a zdálo se, že fotbal prožíváal krásné roky. Místo úporné taktiky vládla ofenziva a na světovém šampionátu se měl brzy poprvé představit Brazilec Pelé, podle většiny nejlepší hráč všech dob. Přesto ale bude tento letopočet vzpomínán hlavně pro následující spojení: Manchester United, letecká nehoda, strašlivá tragédie.

Slavní „reds“ se přitom také zrovna vezli na vlně euforie. Klub z Manchesteru byl už tehdy špičkou nejen na britských ostrovech, ale také na celém kontinentu. Největší zásluhu na tom měl manažer Matt Busby, podle nějž se tehdy týmu přezdívalo „Busby babes“, Busbyho děti. Jenže něco – bez přehánění – z vyšších sfér zřejmě nechtělo, aby tahle éra pokračovala. Osud vystavil tehdejším hvězdám drsné stop.

Přitom to zpočátku 6. února 1958 vypadalo báječně: fotbalisté Manchesteru se vraceli z vítězného utkání na hřišti silného Bělehradu a na rozdíl od nedávné pohárové cesty z Prahy, kde hráli proti Dukle, je netrápily rozmary počasí. Jenže v Mnichově se vše zlomilo, přišla fujavice a sněhová bouře, ani to ale posádku neodradilo od snahy vzlétnout. Byla to největší chyba jejich životů: luxusní stroj G-ALZU krátký let nezvládl, zřítil se do pole a navíc se zachytil o dům plný sudů s palivem. Nastala apokalypsa. Sedm hráčů (a dalších 15 členů posádky včetně sportovních novinářů) bylo na místě mrtvých, další fotbalista zahynul později. Busbyho chlapci v minutě zanikli.

Foto: Studenta

Paradoxně by se mohlo zdát, že má tenhle příběh zdánlivě dobrý konec. Manchester tým znovu vybudoval, znovu patří k nejlepším klubům světa, dokázal najít desítky nástupců těch, kteří zahynuli v troskách letadla. Jenže některé rány nezhojí nic, ani čas. Jako memento ukazují hodiny na klubovém stadionu Old Trafford pořád 3:03, čas mnichovské tragédie. A jak přiznal v roce 2006 pro deník Times Bobby Charlton, je to výstižný obrázek. On ani další přeživší prý neznají dne, kdy by si nevzpomněli na kamarády. Charlton promluvil o nehodě vůbec poprvé – a nebyla to slova útěchy. „Nepovažuji se za šťastného člověka, že jsem tehdy nezemřel. V hlavě vám navždy zůstane otázka: Jak to, že sám jsem to přečkal bez úhony, zatímco tolik mých kamarádů to odneslo životem?“

Miroslav Němý

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější