reklama
 
Georgia Hejduk - Zastavme šikanu, Živá kniha

Byla jsem šikanovaná v každém kolektivu, říká zakladatelka projektu Zastavme šikanu

Devatenáctiletá studentka střední školy Georgia Hejduk má na svůj věk úctyhodné portfolio aktivit. V rozhovoru pro Studentu se jedna z TOP25 finalistů soutěže Středoškolák roku rozpovídala o svém projektu Zastavme šikanu, o vlastních zkušenostech s šikanou, o tom, jaké to je být transgender člověk a o dalších činnostech, kterým se věnuje.
reklama

Jak zabránit šikaně?

Šikaně jako takové se zabránit úplně nedá. Ale s čím se dá pracovat - snažit se najít co nejefektivnější řešení problému. Dělat osvětu je fajn, ale klíčové je podle mě řešení, abychom přitom nezanedbávali důležité kroky.

Co by tedy mělo dělat dítě, které je šikanováno?

Určitě by to měl někomu říct.

Což je určitě hodně těžké.

Určitě je to velmi těžké a může to také nějakou chvíli trvat. Může využít službu Nenech to být, která umožňuje anonymně šikanu nahlásit. Není to ale jediný způsob. Měla by fungovat i určitá pozornost ze strany třídního učitele, který by měl třídu pozorovat, protože s ní tráví relativně hodně času. On sám takhle může odhalit šikanu. A to platí pro všechny učitele - vždycky být ve střehu a pozorovat okolí, jestli se neděje něco zvláštního.

Foto: Radek Vebr

Založila jsi projekt Zastavme šikanu. Co je jeho účelem?

Snažíme se hlavně o osvětu v této oblasti. Jedná se o velké téma, ale myslíme si, že některé věci se nedostávají ven a je potřeba, aby byl někdo schopen přenést statistiky mezi obyčejné lidi.

Jak konkrétně?

Snažíme se je podat tak, aby jim rozuměl každý. Některé věci (např. jaké má šikana následky) jsou komplikované. My se snažíme o to, aby zůstala fakta, ale chceme je co nejvíce zjednodušit pro lidi. Vytváříme třeba grafiky a snažíme se informace přenést do povědomí obyčejných lidí.

Tělo je složeno z bio-psycho-socio-spirituální složky. Všechno je propojeno. Jako ve fyzice akce a reakce. Šikana může mít různé následky a ovlivnit to, jak naše tělo funguje, jak se cítíme a jak jednáme. V důsledku šikany se stává, že po ránu můžeme trpět nevolnostmi, ztrácíme chuť k jídlu, máme špatný spánek, jsme náchylnější k nemocem a spoustu dalšího. Proto věnujte pozornost i svému tělu či si všímejte změn u těch, u kterých máte podezření na šikanu. Buďte k sobě laskavý a nepřehlížejte, co se děje. Tady vám přinášíme zpracování nejčastějších symptomů, které mohou být šikanou způsobeny. Za tým Zastavme šikanu Rézina

Zveřejnil(a) Zastavme šikanu dne 30. June 2019

Co tě vedlo k založení projektu?

Ten prvotní impuls jsem dostala, když jsem zjistila, jak se k osvětě na toto téma staví v zahraničí. Třeba v USA je opravdu veliká a existuje několik dost velkých facebookových stránek, které se zajímají o osvětu - a některé jsou financované i americkou vládou. Moje vize bylo udělat něco podobného v Česku. Inspiroval mě projekt Nevypusť duši, který dělá osvětu o duševním zdraví. Já jsem to chtěla přenést do prostředí šikany.

Máš nějaké osobní zkušenosti se šikanou?

Mám zkušenosti, a to poměrně rozsáhlé. Byla jsem šikanovaná v každém kolektivu, který mě potkal. Zažila jsem vše od fyzického násilí přes kyberšikanu až po pronásledování domů. Dostala jsem se kvůli tomu do psychických problémů, což bylo i motivací, protože jsem chtěla řešit to, co mě trápilo.

Co ti pomohlo dostat se z toho ven?

Základku mi pomohly přežít počítačové hry, na kterých jsem byla závislá. Na střední jsem pak musela odejít, protože mě pak už začali šikanovat i učitelé a to bylo neúnosné. Vždycky jsem se snažila situaci řešit, ale nikdo ji moc řešit nechtěl, zametali vše pod koberec. Říkali věci typu "jenom je ignoruj, oni toho sami nechají". Nikdy toho nenechali.

vyčníWAY - Marie (Bakala Foundation)
vyčníWAY
 
Od neurovědy k psychohygieně. Chci něco vrátit společnosti, říká mladá vědkyně Marie
3. 4. 2018
3 minuty příběhu

Máš nějaké ohlasy k projektu Zastavme šikanu? Píšou vám například samy šikanované děti?

My nejsme poradna, snažíme se hlavně o osvětu. Ale lidi nám píší, projekt chválí. Vždycky, když nám napíše někdo, kdo má zkušenost se šikanou, tak se dotyčného snažíme přesměrovat na služby jako je třeba Linka bezpečí nebo Nenech to být, kde to mohou řešit.

Změna pohlaví se dá stihnout za rok a půl

Ty jsi transgender člověk a píšeš otevřený blog jaksestavamzenou.cz. Kdy sis poprvé uvědomila, že jsi transgender?

Já jsem si to uvědomovala už dlouho, protože člověk to cítí, ale neví, o co jde. Já to shazovala na pubertu. Když už jsem věděla, že to nepřejde a sílilo to, protože mi začaly růst třeba vousy a nebylo to příjemný, zhroutila jsem se a skončila v nemocnici. Nezbývalo mi nic jiného, než to začít řešit.

Jaká je situace pro trans lidi v Česku? Jak se na ně kouká společnost a stát?

Pro většinu lidí je tohle téma pořád hrozně vzdálené a podle mě to nechápou, ale situace se lepší. I přístup lidí. Já teda žiji v Praze, takže se mi nikdy nestalo, že by mě někdo kvůli tomu zmlátil, ale v jiných místech se to třeba děje. V Česku je nutná sterilizace, takže dochází k tomu, že člověk, který vypadá jako žena, stejně musí jít na pánské záchody. To je asi největší problém. Dokud se nedokončí celý proces, tak je člověk v podstatě pořád na začátku.

Jak probíhá proces změny pohlaví?

Nejprve se člověk musí objednat k sexuologovi, což je člověk, který provádí celým procesem. Následuje vyšetření u psychologa, který potvrdí diagnózu transexuality. Jakmile je člověk rozhodnutý, tak se může objednat na vyšetření, které zjistí, jestli je člověk v pořádku, aby mohl brát hormony. Pokud ano, tak nastupuje na hormonální terapii a zároveň s tím začíná life test, což znamená, že v životě žije v té roli, do které chce vstoupit. Rok musí být člověk na hormonech a provádět life test, pak může požádat o komisi. Ta se koná každý měsíc kromě prázdnin. Komise pak schvaluje operaci. A nakonec po operaci si může člověk úředně zažádat o změnu pohlaví.

Foto: Radek Vebr

Jak zhruba celkově celý proces trvá?

Dá se to stihnout za rok a půl až dva. Záleží, jestli proces probíhá bez komplikací, jestli si člověk sedne se sexuologem atd. Od toho se odvíjí délka procesu.

Co tě vedlo k tomu založit si blog?

Blog je myšlen hodně osvětově. Chtěla jsem psát o tranzici. Chtěl jsem, aby byl na internetu nějaký příběh, na který by se dalo odkázat. Později jsem na blogu začala řešit i duševní zdraví. Snažila jsem se blog psát apoliticky a nekomentovat aktuální události, protože mi přišlo, že je to spíš o osobním příběhu lidí a ne o obecné rovině.

Angažuješ se i v politice, konkrétně za Pirátskou stranu. Proč ses rozhodla pro vstup do politiky?

Angažovanost v politice se asi vyvinula z aktivismu. Začala jsem pracovat pro Amnesty International a zjistila jsem, že tam jsou fajn lidi a je mi tam dobře. Když mi bylo osmnáct, tak jsem si řekla, proč to nezkusit a začala jsem pomáhat Pirátům, protože to byla strana, která mi byla nejbližší.

Osobní trenér Radek Laci
life
V děcáku z něj chtěli mít poslušnou ovci. Čelil šikaně, ale nyní trénuje workout
1. 9. 2018
3 minuty rozhovoru

A čím?

Určitě programově. Program mi přišel smysluplný a strana mi byla sympatická, pracovitá. Začala jsem jim pomáhat před volbami do komunálu na Praze 6, kdy jsem měla volné prázdniny a mohla jsem každý den dělat kontaktní kampaň. Nakonec jsem do strany i vstoupila.

Máš nějaké politické ambice?

Chtěla bych se dostat do zastupitelstva, ale vyšší cíle nemám. Vidím se spíše v civilním povolání.

Projekt Živé knihy boří stereotypy

Mimo jiné jsi i součástí projektu Živé knihy. Co je to za projekt a jaké jsou jeho cíle?

Jedná se o projekt Amnesty International, jehož cílem je bojovat proti diskriminaci tím, že budeme studentům ukazovat menšiny. Menšiny budou vyvracet mýty, které o nich panují. Projekt mi přijde velice smysluplný a hrozně mě baví vyprávět studentům na školách svůj příběh.

Jak projekt Živé knihy probíhá?

Škola projeví zájem, že by chtěla mít živou knihovnu. Na školu pak přijedou dobrovolníci a samostatné živé knížky. Na začátku studenti nakreslí obrázek, jak si myslí, že dotyčná živá kniha vypadá, což je také součástí boření stereotypů. Poté následuje čtení, což trvá většinou kolem dvaceti minut. Čtení vypadá tak, že člověk povypráví svůj příběh a pak je prostor pro otázky. Končí se shrnutím a předáním vzkazů živým knížkám. Celé to zabere zhruba tři až čtyři hodiny.

reklama

Mohlo by tě zajímat

Nejnovější